Pavel Parkán

* 1932

  • „Ale tatínek byl milionovej a říkám, on se zastavil s každým. On vyšel z fary a chtěl nasednout na kolo a začalo – pane faráři, já bych potřeboval tohle, já bych potřeboval tamto. On se třeba ani do té vesnice nedostal, protože ho všude zastavovali lidi. To bylo ve městě, na procházce, když jsme chodili na Kmochův ostrov nebo ke Starému Kolínu za město. Já se ho užil strašně moc, ani s mámou jsem toho neužil tolik, s tatínkem jo. Říkal: ‚Uč se! Uč se! A měj rád knihy.‘“

  • „O otcově ilegální činnosti vím od dědy, maminka mi nic neříkala. Ale vím, že u nás často přespávali různí lidé. A táta chodil na tu noc nebo den prostě pryč. Dělali prostě spojky. Lidi utíkali z republiky a museli někde přespat, tam dostali další instrukce. Vzhledem k tomu, že tu byla dráha, tak většinou na dráze byli instruováni dál – pojedeš na Havlíčkův Brod nebo na Hradec, tam čeká další spojka, protože utíkali všichni přes to Polsko.“

  • „Ano, osobně jsme se sešli, a dokonce ten komisař dovolil, aby máma mu dala nějaký jídlo. Otočil se takhle k oknu a já jsem nemluvil, protože jsem se lekl strašně a měl jsem s sebou takový letadýlko, jak se tenkrát dělaly z papíru, potažený špejlemi. A ten Němec se mě ptal, na co mám to letadlo. A to jsem měl připravený, to mi zas řekla máma: ‚Z německý fronty vozit raněný německý vojáky a zachraňovat je.‘ A on se na mě vykulil a já se lekl a schovával jsem se za mámu, víc si nepamatuju. Vím, že máma mu dávala jídlo, protože bachař koukal ven za tím sklem a táta, ten měl ruku takhle ‚na harfě‘ – měl zlomenou klíční kost, takhle ho tam přivezli. Máma se ho ptala, co se mu stalo, a on říkal, že spadnul ze schodů. Nepoznal jsem ho, byl šedivej, zarostlej hodně byl, bez brejlí, asi mu sebrali brejle a byl jako v montérkách nebo v něčem takovým. Nebyl na něj hezký pohled.“

  • „A pak v roce 1944 byly hrozný nálety a máma říkala: ‚Já tě odvezu do Humpolce. Tohle není pro tebe dobrý.‘ A pořád měla starosti o toho tátu. A oni taky jednoho krásného dne přišli český policajti, že se zabavuje byt a aby se maminka vystěhovala. No, tak nic jiného nezbylo. Zabavili byt a všecko tam muselo zůstat. Maminka odjela do Humpolce, jenomže oni ji zavolali zpátky na oberlandrát do Kutné Hory, a že se musí zapojit do německé činnosti. Musela nastoupit do kolínských železničních opraven, kde se opravovalo všecko, co se rozstřílelo. A tam byla de facto jako ve vězení, odtamtud nesměla. Byla tam nuceně nasazena až do roku 1945.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 02.04.2014

    (audio)
    délka: 02:17:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Buďte silní a stateční, modlete se a věřte

Pavel Parkán v mládí
Pavel Parkán v mládí
zdroj: Archiv pamětníka

  Pavel Parkán se narodil 12. června 1932 v Jihlavě jako jediné dítě Jana a Marie Parkánových. Jeho otec Jan Parkán přišel na svět 8. prosince 1905 ve Dvorcích u Jihlavy. Od roku 1926 působil jako katecheta v Církvi československé (husitské) - CČS(H). V červnu 1928 byl vysvěcen na kněze a v září 1928 byl ustanoven farářem CČS(H) v Humpolci. V lednu 1933 odešel jako pomocný duchovní a katecheta na exponované místo do Kolína. Bydlel zde i s rodinou na nové faře v Husově sboru, tam byl také 25. března 1943 říšskou policií zatčen pro ilegální spolupráci s kolínským učitelem Václavem Kvardou, šíření zpráv zahraničního rozhlasu a protiněmecky zaměřená kázání a veřejné projevy. Vyšetřovací vazbu prodělal společně s dalšími kolínskými přáteli v Kutné Hoře. Po mnohaměsíčním věznění byl 9. listopadu 1944 v Litoměřicích odsouzen k trestu smrti. Do exekuce byl držen v několika káznicích. Krátce před osvobozením Lipska byl Jan Parkán společně s desítkami spoluvězňů 16. dubna 1945 zastřelen. Zpráva o omilostnění trestu k adresátovi nedorazila včas. Z pověření prezidenta republiky byl Jan Parkán vyznamenán in memoriam Československým válečným křížem 1939. Dne 12. října 1947 byla Janu Parkánovi odhalena pamětní deska na tolerančním kostele v Humpolci. Stejné pocty se mu dostalo 2. května 1965, kdy byla pamětní deska s jeho jménem instalována rovněž v Husově sboru v Kolíně.