Prof. PhDr., Dr. H. c. Radim Palouš

* 1924  †︎ 2015

  • „Třeba jednou jsem já v pět ráno chtěl vyjet, ještě než začnou třeba hlídat, a vezl jsem... už vím, že jsem měl dopis, který mi předal Josef Zvěřina. Byl to záznam z jednání krajského výboru KSČ z Ostravy. Jak se mu dostal do ruky, kdo mu ho dal, to nevím. A já to měl tedy teď nějak využít a použít. Já ho měl v kapse, na takovým tenkým průklepovým papíru, složený v kapesníku. Načež, když jsem vyšel v pět ráno, tak jsem pořád cítil, že jakoby za mnou pořád někdo jde. Tak jsem odpochodoval na most Legií, na most Jiráskův. Přes něj jezdil autobus, tak jsem do toho autobusu nasedl. No, a když jsem potom vysedl někde na Smíchově, tak už tam stáli pánové, už mě sebrali a už mě vezli.“

  • „No, všechny nás, všechny tři nás poslali do posádek v Motole. Poněvadž v motolské vozovně byly velikánský prostory, kde sídlili především esesáci a německá armáda. Tak my jsme měli mít jako tam to místo obstoupený. Já sám jsem byl u silnice s kulometem, který jsem neuměl vůbec obsluhovat, ale byl se mnou ruskej takovej partyzán, kterému jsem měl já potom podávat ty náboje, ten pás do kulometu. Ale k tomu vůbec nedošlo, tam jsme si ani nezastříleli. Ale střílelo se tam, po tom celém hřebenu motolském.“

  • „To byla ta tradiční kombinace místního důvěrníka, což byl místní komunista, který bydlel v našem domě. Velice podezřelej... takovej s nízkým vzděláním člověk. Tak kombinace toho, který podával zprávy denně, bych tak řekl. A kromě toho, že byly potom výslechy, a kromě toho, že mě sledovali po těch... Tak, jinak já měl ten osud, že jsem byl kdyžtak většinou zavřen na osmačtyřicítky. Buď můžu jmenovat – Bartolomějská, Smíchov, Ruzyně. Tam dokonce to byla dvakrát za sebou hned osmačtyřicítka. To mě v pondělí sebrali a dali mě do cely, kde byl se mnou nějaký sňatkový podvodník, ale jinak slušný člověk. No, a po dvou dnech mě podle zákona propustili. To znamená, odvedli mě do vrátnice, tam mně dali občanský průkaz, já vyšel ven. Tam stáli dva pánové a říkali mně, legitimujte se! No prosím vás, teď jsem... Legitimujte se! Zase mě sebrali, odvezli mě na Žižkov do Lupáčovy ulice, kde je služebna. Tam formální výslech, ale k ničemu, a znovu mě zatkli na osmačtyřicítku a znovu do té Ruzyně. Jenomže tam už mě nedali do té původní cely, nýbrž do cely, kde byli někteří další přátelé disidenti. Byla to cela, která měla asi osm lidí. A já byl tehdá jako už dost nemocen, takže jsem byl jaksi jednak hýčkaný od spoluvězňů, ale jednak používaný jako kladivo na čarodějnice – jak se říká. Podívejte, máte tady starého člověka – co nám to tady děláte.“

  • „A když jsem se ženil, začal jsem pracovat jako redaktor ve vydavatelství Orbis. A měl jsem na starosti oddělení takových těch cestopisů a obrázkových publikací a tak. Jenomže tehdá brzy přišla kauza Horákové a chodil takový podpisový arch, že všichni žádají její smrt. To bylo takový nucený, režim chtěl donutit všechny. No, já jsem... nejenom, že jsem to nepodepsal, ale chodil jsem po vydavatelství, to jste ochotni tohlento podepsat? No tak odměna přišla. Vyhazov a už jsem byl dělník v Poldovce na Kladně u takovýho velikýho soustruhu, karuselu, kam se chodilo po třech schůdkách nahoru.“

  • „Když se blížila pětiletka Charty, to znamená 77 a pět je 82, tak v té době posledním mluvčím byl Vašek Malý, Václav Malý, dnešní biskup. No, tehdá on byl ztlučenej při výslechu. Potom v Brně do propasti spadl student, o čemž se říkalo, že tam byl svržen jako sympatizant (myšleno asi jako sympatizant Charty 77, pozn. red.). Na Slovensku zastřelili ještě dalšího člověka a v tu chvíli my s Aničkou jsme si řekli: No toto, tohleto přeci nejde. Tak jsem šel za Vaškem Malým a řekl jsem mu, jestli nemáš nikoho jiného, tak já to po tobě vezmu. Mluvčí Charty měl být, řečeno nepsaným zákonem, jeden rok. Aby se to jaksi střídalo. Tedy já nastoupil jako mluvčí Charty. Se mnou to byla Anička Marvanová a Vláďa Rys, třeba jednou to byli ty rodiče, ten otec Václava Malého, tak takhle jsme se scházeli a takhle jsme připravovali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.08.2014

    (audio)
    délka: 01:23:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždy jsem měl zastání u těch nejbližších, to byl velký dar

Radim Palouš
Radim Palouš
zdroj: Archiv pamětníka

Prof. PhDr. Radim Palouš, Dr. H. c., se narodil 6. listopadu 1924 v Praze. Jeho otec pracoval jako novinář v německojazyčném deníku vydávaném v Praze v letech 1921-1939 Die Prager Presse. Od dětství měl Radim Palouš vztah ke sportu, byl členem Skauta a Sokola. V roce 1938 se účastnil manifestací proti demobilizaci. Maturitní zkoušku složil v roce 1943. Na konci války se zapojil jako člen odbojové skupiny do Pražského povstání. V letech 1945-1948 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii u Jana Patočky (disertační práce Masarykovo politické mládí), což se společně s hlubokým zájmem o myšlenky T. G. Masaryka negativně promítlo do jeho dalšího života v nedemokratickém Československu. Kvůli svému nesouhlasu s trestem smrti pro Miladu Horákovou v roce 1950 pracoval řadu let jako dělník v Poldi Kladno. Později pracoval jako učitel, v roce 1957 absolvoval studium chemie na Přírodovědecké fakultě Vysoké školy pedagogické, kde pak pracoval jako asistent. Zabýval se pedagogikou, ovšem vlastní pedagogickou činnost měl od roku 1959 zakázánu. Habilitoval se prací o filozofii výchovy Škola moderního věku v roce 1967. V sedmdesátých letech se aktivně účastnil a pořádal bytové semináře, mezi prvními podepsal Chartu 77. Po podpisu pracoval v dělnických profesích. V letech 1982-1983 vykonával funkci mluvčího Charty 77. V listopadu 1989 stál u vzniku Občanského fóra a později i nové vlády České a Slovenské federativní republiky. V letech 1990-1994 byl rektorem Univerzity Karlovy. Je doktorem honoris causa několika evropských i světových univerzit. Celoživotní práci tohoto významného filozofa, pedagoga a komeniologa ocenil stát v roce 1997 Řádem T. G. Masaryka. S manželkou Annou vychoval dva syny. Prof. Radim Palouš zemřel 10. září roku 2015.