Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Oravský (* 1947)

• narodil se 22. ledna 1947 ve slovenské Rožňavě

• v roce 1966 maturoval na Strojní průmyslovce a nastoupil do Mostárni Brezno

• při pokusu o emigraci byl zadržen a odsouzen na dva roky odnětí svobody

• v roce 1968 po amnestii a invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Švédska

• v roce 1969 začal studovat obor literatura, drama, divadlo a film

• po dokončení Den Danske Filmskole točil filmy a pracoval jako gag master

• v letech 1984-1990 byl hlavním dramaturgem v Jönköpingském divadle

• v letech 1990-2000 vedl mediální oddělení Švédské Lesní agentury Skogsstyrelsen

• v roce 2000 pracoval jako vedoucí odboru kultury města Umeå

• po roce 2000 se vrátil se do Jönköpingu, věnoval se psaní knih, divadelních her a publicistice

• v roce 2026 žil v Jönköpingu

Za první pokus opustit Slovensko ho zavřeli na dva roky. Vyšel až druhý pokus v roce 1968. Ve vysněném Švédsku se z absolventa strojní průmyslovky nakonec stal známým režisérem a spisovatelem.

Těžké dětství

Švédský režisér a spisovatel slovenského původu Vladimír Oravský se narodil 22. ledna 1947 v Rožňavě. Šestiletému Vladimírovi začalo těžké dětství, když jeho otce Dionýze Oravského, úředníka v potravinářské výrobě, v padesátých letech za nejasných okolností zavřeli. Maminka pamětníka Katarína Oravská se až do otcova uvěznění, jak bylo zvykem, starala o domácnost. Rodina se ze dne na den octla ve velké existenční tísni, protože nemohla sehnat práci. Nakonec ji načerno zaměstnala sousedka komunistka. Nešlo však o altruistický čin, ale o obchod s chudobou. Vladimír Oravský byl svědkem toho, že sousedka zadávala práci více ženám, které se octly kvůli komunistickým represím na mizině. Pracovaly doma, ona za ně inkasovala peníze a polovinu si nechávala. Katarína Oravská vyráběla hlubotiskové šablony na vyšívání, ale i komunistické transparenty, a přitom celé dny se synem dýchali toxické výpary ředidel. Vladimír Oravský je přesvědčen, že si následky nese dodnes.

První pokus o emigraci nevyšel

Pamětníkovy vzpomínky na dětství a mládí na Slovensku nejsou příliš hezké. Aby se s maminkou nějak uživili, sbíral po škole byliny, které prodávali do lékáren. Bydleli naproti věznici nedaleko nádraží: „Každé ráno jsme se budili s uhelným prachem v zubech a v nose,“ vzpomíná Vladimír Oravský a pokračuje, „ve škole jsme mívali vši, na hlavu se používalo DDT, dnes je (kvůli zdravotní závadnosti) zakázané. Člověk jako osoba za komunismu nehrál žádnou roli.“ Proto se rozhodl, že jakmile to půjde, zemi opustí. Po skončení základní školy se dostal na strojní průmyslovku, kterou dokončil maturitou v roce 1966. Ještě stačil na několik měsíců nastoupit do podniku Mostáreň Brezno, ale už byli se dvěma kamarády rozhodnuti utéct přes Maďarsko do Jugoslávie. Někdo je však vyzradil. Pamětník si myslí, že si jich buď všimli, už když si kupovali lístky na nádraží v Bratislavě, nebo se někdo z nich podřekl. Každopádně je sebrali hned, jak v Budapešti vystoupili z vlaku, posadili do tří různých automobilů a odvezli zpátky do Bratislavy. Za pokus o opuštění republiky dostali každý dva roky odnětí svobody. „Ale na začátku osmašedesátého nás propustili na amnestii,“ říká Vladimír Oravský.

Tanky rozjezdily starou třešňovou alej

Pamětníkovy vzpomínky na vězení nejsou tak temné, jak by se dalo očekávat. Seděl s ostatními „kopečkáři“ a celu sdílel s o mnoho starším vězněm, řidičem nákladního vozu, který se s kamarádem pokusil plně naloženým autem prorazit hraniční závoru. Kabina se však při nárazu utrhla a kamaráda to zabilo. „Denně mi vyprávěl, že by si na Západě založil taxislužbu se stovkou taxíků,“ vzpomíná pamětník. Vladimír Oravský se myšlenky na útěk nevzdával ani po propuštění z kriminálu. V Bratislavě chytali rakouskou televizi, o životě na Západě měl svou představu, nicméně jeho snem bylo živit se jako dřevorubec v Kanadě. Byl tehdy urostlý a doufal, že prací v lese svaly ještě posílí. Ale člověk míní a osud mění. Když v srpnu 1968 do republiky dorazila vojska Varšavské smlouvy, byl pamětník zrovna v Bratislavě. Vzpomíná, jak ráno odcházel z domu od přítelkyně a před domem stál tank, který na něj mířil hlavní po celou dobu, než došel za roh. Na tehdejším Stalinově náměstí (dnes náměstí SNP) v centru Bratislavy viděl dva nebo tři tanky, lidé s vojáky diskutovali rusky. Svědkem násilí nebo střelby však nebyl. Nejvíce ho dle vlastních slov rozčílilo, když se dozvěděl, že tanky, které přijížděly z východu směrem na Železnou studánku, zcela zničily třešňovou alej. „Byly tam stovky stromů,“ vzpomíná pamětník a dodává, že kdyby nepřijela vojska, býval by také věděl o svých rodičích mnohem víc. Jeho otec po návratu z vězení začal psát velmi otevřené paměti, ale 21. srpna je ze strachu list po listu spálil v lavoru ve vaně.

V Dánsku ho zavřeli na tři dny

Vladimír Oravský dlouho neváhal a ještě v srpnu znovu opustil republiku. „V šedesátém osmém, když přišli Rusové, byly hranice prakticky otevřené,“ pokračuje ve vyprávění pamětník. V Rakousku si stopl sympatického mladého Slováka, jehož oba rodiče lékaři legálně pracovali ve Švédsku. Dojeli až do německého Travemünde, kde mladý Vladimír nastoupil na trajekt do Trelleborgu. Jenže neměl pas ani vízum, a tak ho Švédové odmítli přijmout. Vrátil se na loď a přesto, že neuměl jinak než slovensky, domluvil se s kapitánem, že bude dělat na trajektu pomocné práce. To trvalo asi týden, ale když se po každé zhruba osmihodinové plavbě pokusil zůstat v Trelleborgu, kapitánovi naznačili, že bude mít nepříjemnosti, a ten mu dal výpověď. „Vyplatili mi tolik západních marek, co jsem v životě předtím neviděl,“ vzpomíná pamětník. Vystoupil v Travemünde a zahlédl, že jedna loď zrovna odplouvá do Dánska. A jak běžel, všechny vydělané marky někde ztratil. Do Dánska dorazil zcela bez peněz v pátek pozdě odpoledne a asi proto, že se zavíraly úřady, jej hned zavřeli na tři dny. Vladimír Oravský nicméně vzpomíná, že byli velmi vstřícní a že dostal dobře najíst. 

Mezi Kodaní a Malmö jezdil trajekt, kde už nikoho nekontrolovali, a tak se mladý Vladimír čtvrtý den dostal do vysněného Švédska, jehož kulturu, zejména filmy Ingmara Bergmana nebo hudbu The Spotnicks či Jana Johanssona, obdivoval. „Tato část Evropy byla tehdy k uprchlíkům vstřícná,“ vzpomíná pamětník, na kterého se záhy usmálo štěstí – ještě v přístavu potkal dívku, jejíž otec byl bývalý biskup a profesor teologie. Vzala ho domů, dali mu najíst a její otec mu sehnal práci v místní restauraci. „Od prvního dne jsem byl zaměstnaný,“ vypráví Vladimír Oravský. Umýval gril na kuřata, sbíral talíře, velkou výhodou bylo, že dostával jídlo zadarmo. K restauraci přibral ještě jednu večerní práci v obchodě.

Ze strojaře režisérem

Mladý Vladimír měl štěstí na lidi. Na radu jednoho profesora se už na začátku roku 1969 nechal zapsat na Univerzitu v Lundu, obor literatura, drama, divadlo a film. Neuměl ještě švédsky, ale doporučili mu, že když bude hodně číst, znalost jazyka přijde sama. Navíc měl možnost číst některé knihy i v češtině a slovenštině. A zase měl štěstí na lidi, když na univerzitě potkal dosavadní kamarádku, současnou švédskou divadelní kritičku Saru Granath[1], která měla fotografickou paměť, a proto jí stačilo knihu prolistovat a uměla ji nazpaměť. Obsah pak mladému Vladimírovi pomalu vysvětlovala svým rodným jazykem a tím se učil. Sara Granath se kvůli němu nechala zapsat na stejný obor. A když pak dostali diplom Kandidát filosofie, dostal čerstvý absolvent Vladimír lepší známky než kamarádka Sara. „Bez ní bych pravděpodobně nevystudoval, každopádně ne tak rychle,“ usmívá se pamětník, který už sám pokračoval v navazujícím studiu, které však formálně nedokončil, protože změnil plány. „Pak jsem se rozhodl, že se stanu režisérem,“ pokračuje Vladimír Oravský. Dostal se na filmovou školu Den Danske Filmskole a po jejím dokončení začal pracovat u dánského režiséra jako gag master, kde většinou psal vtipné scénky do komedií nebo režíroval a spolurežíroval filmy. 

Běžela osmdesátá léta, pamětník přitom od emigrace neviděl rodiče. V Československu ho za trestný čin opuštění republiky odsoudili v nepřítomnosti a proto, že jeho návrat byl nežádoucí, nechtěli ho komunisté pustit ani na festival v Karlových Varech, kam v roce 1982 Dánsko vyslalo do soutěže jeho film A Day in the Life. Vladimír Oravský se nakonec do Varů podíval dle vlastních slov s podporou dánského Ministerstva kultury a přímluvou dánské královny. „Jenže v den, kdy se měl film hrát, najednou řekli, že se hrát nebude,“ říká pamětník, „a věřte nebo nevěřte, ten film se ztratil a dodnes se neví, kam zmizel.“

Češi i Slováci si často mysleli, že na Západě se nemusí dělat

V prosinci roku 1984 dostal pamětník nabídku dělat hlavního dramaturga v divadle Jönköpings länsteater. To se mu hodilo, protože v té době už byl ženatý a s manželkou švédské národnosti čekali první dítě. O dva roky později do divadla přišel dopis od Věry Chytilové, kde stálo, že by u nich ráda režírovala, a Vladimír Oravský dostal za úkol se s ní spojit. To byla jeho druhá oficiální cesta do Československa, kdy dva nebo tři dny bydlel u slavné režisérky v její vile. „Už měla ve Švédsku velké jméno, prakticky by mohla, pokud by se s ní dalo dohodnout,“ vzpomíná pamětník, „jenže Věra Chytilová měla na Západ stejný názor jako většina lidí, které jsem v Československu potkal – že se dobře vydělává, není třeba moc pracovat a člověk může všechno dirigovat sám.“ Vladimír Oravský tvrdí, že takhle to samozřejmě nešlo – ve Švédsku se rozhoduje kolektivně, velkou váhu mají odbory. „Ona měla nápady jako velký hollywoodský režisér.“

Poslední cesta na Slovensko byla zklamáním

Blížil se rok 1989 a ve východní Evropě začínaly „pukat ledy“. Ale pamětník kromě dvou krátkých cest do domoviny s Čechy ani se Slováky neudržoval žádný kontakt. Ve Švédsku sice existovalo několik krajanských komunit, pamětník ale říká: „Já jsem se chtěl asimilovat tak rychle, jak jen to šlo.“ Znovu se za rodiči do vlasti podíval až v létě 1990. „Pamatuji si, že jsem byl velmi zklamaný. Ti lidé byli tak strašně orientovaní jen na peníze, všechno byly peníze... Myslel jsem, že život je o něčem jiném než o penězích,“ vypráví pamětník a vzpomíná, jak atmosféra na Slovensku nebyla dobrá, lidé se báli, že je zabijí nebo okradou a dodává: „Ve Švédsku jsem odvykl, lidé se tam nebáli, nezamykali domy a o penězích se tolik nemluvilo, i když dobře vydělávali.“ 

V jönköpingském divadle pracoval Vladimír Oravský až do roku 1990. Následně dostal nabídku dělat vedoucího mediálního oddělení Švédské lesní agentury Skogsstyrelsen pod Ministerstvem pro venkov a infrastrukturu (Landsbygds- och infrastrukturdepartementet). Přestože tam byl spokojený, po deseti letech přijal místo vedoucího odboru kultury města Umeå, které aspirovalo na titul evropského kulturního města. Dle vlastních slov se názorově rozcházeli, a tak se vrátil do Jönköpingu, začal psát a píše dodnes. Jeho bibliografie[2] obsahuje mimo jiné knížky pro děti, pentalogii o Švédsku z pohledu emigranta, biografii o Astrid Lindgrenové, básně i několik historických románů. Vlastní osudy slovenského emigranta ve Švédsku zpracoval v knize „Kdo mě okradl o mého bratra?“[3] Vladimír Oravský napsal více než padesát rozhlasových a třicet divadelních her, v devadesátých letech tři roky zasedal v porotě MIDEM Filmového festivalu v Cannes a dosud aktivně přispívá do časopisů. Je čestným členem města Rožňava a v roce 2026 žil v Jönköpingu.

[1] Sara Granath je současná švédská divadelní kritička, která řadu let vyučovala na Södertörns högskola a Göteborgs universitet - https://www.svd.se/av/sara-granath

[2] Viz Medializace – Bibliografie 

[3] Viz Dodatečné materiály – kniha v pdf