Jan Obrman

„Já už si bohužel nepamatuju na jeho jméno, ale on se proslavil ještě dalšími činy. Tam například u mě před kanceláří visel nádherný obraz Lady – a já jsem pozval mýho kamaráda, který je odborníkem na Ladu, a řekl mi, že je to úplně neznámý dílo a že se to musí nějakým způsobem zachránit. A já vím, že jsem tehdá přes moji českou kolegyni, která byla tehdy správkyní přes Federální shromáždění, jakási paní Hamšíková, která bohužel už je taky po smrti – tak jsem ji požádal, ať se spojí s Národní galerií a ať je pozve, aby si tam udělali inventarizaci, protože žádnej inventář nábytku ani umění v budově tenkrát neexistoval... a já jsem opravdu prosil o to, na tom mi hodně záleželo, aby tam někdo přišel a zmapoval si, co tam je, rozhodl, co musí jít někam buďto do Národní galerie, nebo někam pod zámek. K tomu bohužel jsem nebyl vyslyšen, a když jsem s tímhle člověkem, s tím pistolníkem, tu otázku řešil, tak mi v podstatě – a budu si teď dávat velice pozor na svá slova –, tak mi v podstatě řek, že za drobné kapesné si mám odvézt, co chci, a že to bude v pořádku. Tak to se přiznám, že mě opravdu polil pot, a myslím si, že jsme se tehdá snažili spojit s Ministerstvem financí, a opravdu jsme žádali o pomoc, o to, aby se to odvezlo. Vedlo to k tomu, že ten stejný člověk přijel s náklaďákama, odvez vše, co mělo nějakou hodnotu, z budovy někam do skladu, a pokud si pamatuju, tak dva tři dny později mi zavolal v podstatě – nebo já nevím, jestli jsem se s ním spojil já a zeptal se ho, jak to dopadlo –, a on mi sdělil, že sklad někdo přes noc vykrad.“

„Vladimír Kusín, to muselo bejt koncem listopadu 1989, si Jirku a mě pozval, a on do značné míry byl naším mentorem taky, my jsme ho velice uznávali, byl to velice vzdělaný a chytrý muž, my jsme prožívali listopad osmdesát devět velice intenzivně, protože jsme tam s Jirkou v podstatě přespávali a trávili jsme tam dny a noci, a šlo hlavně o to psát analýzy pro americké ministerstvo zahraničí, aby byli schopní správně posuzovat okolnosti, ale byla to samozřejmě i podpůrná aktivita pro vysílání, tam se dávala dohromady fakta. No ale tak náš nadřízenej Vladimír Kusín si nás pozval tři dny nebo čtyři dny po začátku, nalil nám whisky a sdělil nám: ‚Tak jsem agentem Státní bezpečnosti, chci se vám tímto omluvit, ale bohužel je to tak, jak to je, a vlastně jsem nikdy nechtěl škodit, chtěl jsem dělat jen dobro.‘ A to byl takovej… tam jsme seděli trochu… si pamatuju s Jirkou Pehem bezradní a nebudu zapírat, že to byl šok.“

„Tak jsme dávali dohromady, a to organizovala hlavně Christina, skupinu studentů, většinou to byli Němci, ale nebyli to výlučně Němci, kterým jsme kupovali zájezdy do Prahy. Normálně autobusové zájezdy, bylo to většinou – já nevím, kolik se vejde – většinou pro šedesát lidí nebo tam bylo 40 účastníků zájezdu. Většinou to byli penzisté a starší lidi – a teď jsme tam měli ty naše dva studenty a měli vždycky dva kufry. Jeden kufr bylo oblečení a druhej kufr byl úplně narván knihama. Pak když můj otec začal experimentovat s těma mikrofišema a mikrofilmama, tak se začaly vozit nejenom ty knihy, ale i ty mikrofilmy. A máte samozřejmě pravdu, to balení bylo taky takový trochu romantický, balit to do krabiček od čokolády, protože tím by se asi už nikdo zmást nenechal, ale šlo o to šetřit místo, a Ivo Vacík pracoval u ČTK jako fotograf a měl tím pádem technické možnosti ty filmy zvětšovat a měli jsme pořád velkou ambici dostávat co nejvíc do oběhu.“