Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Novotná (* 1935)

• narozena 23. listopadu 1935 v Hradci Králové

• vychovávána v evangelické víře

• otec Jaroslav Jeremiáš byl členem České strany národně sociální

• rodina za druhé světové války ubytovala a živila dva důstojníky Rudé armády

• pamětnice osvobozování Třebechovic pod Orebem

• jako žákyně se v roce 1948 zúčastnila XI. všesokolského sletu

• po únorovém převratu byl strýci a tetě Rychterovým zkonfiskován obchod s textiliemi

• kvůli nepříznivému kádrovému posudku nemohla studovat

• vyučila se v Poděbradských sklárnách

• výtvarným návrhem se podílela na výrobě vázy k 60. narozeninám Emila Zátopka

• v roce 2025 žila v Třebechovicích pod Orebem

Vlasta Novotná byla odmalička vychovávána v evangelické víře, pro kterou byla ochotna snášet veškeré nelibosti a nástrahy z dob komunistického režimu. Rodina ji ale také vedla k vlastenectví a ke sportu – odmalička byla členkou Sokola. Právě proto se nikdy nedokázala ztotožnit s tehdejší komunistickou diktaturou.

Legionáři hráli za války divadlo, aby válku zjemnili

Vlasta Novotná, rozená Jeremiášová, se narodila 23. listopadu 1935 v Hradci Králové. Její otec Jaroslav Jeremiáš byl vyučeným svrškařem – zhotovoval vrchní části obuvi, a členem národně socialistické strany. Se svou chotí Marií, rozenou Mrázkovou, měl celkem tři děti: dvojčata Vlastu a Růženu a syna Jaroslava. Rodina Jeremiášova žila společně s tatínkovou sestrou, Růženou Rychterovou, jejím manželem a s prarodiči z otcovy strany Josefem a Marií Jeremiášovými v domě č.p. 279. „Dědeček byl dříve ševcovský mistr a v domě míval tři učedníky, kteří v něm byli na stravu i na noc, tak jak to dříve bylo,“ říká Vlasta Novotná. Dědeček, Josef Jeremiáš, za první světové války narukoval do řad rakouské armády. „Celou první světovou válku vedla ševcovství babička, aby byli z něčeho živi… To byla bída,“ říká.

O první světové válce jí hodně povyprávěl strýc Šesták – manžel dědečkovy sestry, který bojoval v Itálii: „Vždycky přišel k tatínkovi na pohovor. On byl rád, protože se mu pak lépe pracovalo. My, protože jsme byli v jedné místnosti, jsme také všechno slyšeli. O tom, že legionáři provozovali divadlo, protože se snažili válku trochu zjemnit,“ vypráví Vlasta Novotná. Divadlu se strýc věnoval i po válce – hrával loutkové divadlo dětem.

Vlasta Novotná vyrůstala v evangelické víře. Její rodiče ji vedli také ke sportu – celá rodina chodila cvičit do Sokola. 

Německy jsme se učili, tak jsme křikli: Jsi prase!

Vyhlášení protektorátu a příjezd německých vojsk si Vlasta Novotná pamatuje dodnes: „Vím, že když jsme jezdili k babičce do Újezdce, tak se jezdilo přes Ledce a Polánky. V Polánkách v hospodě byli také němečtí vojáci. Vždy jsme kolem nich hnali a z blbosti, protože jsme se ve škole učili německy, jsme na ně křikli: ‚Ty jsi prase,‘ nebo tak a ujížděli jsme.“ Nejen v Polánkách, ale i v Třebechovicích pod Orebem se usadili němečtí vojáci. „Byla jich plná sokolovna a zrovna tak měšťanská škola,“ říká pamětnice.

Tatínek pamětnice poslouchal ‚Londýn‘ a dědeček, který sám zažil hrůzy válečných zákopů, se snažil sledovat pohyb armád. „U nás v kuchyni na dveřích měl připnutou mapu, do které každý den [zabodával] šipky, podle toho, kde a kam armáda pokračovala a kde zase ne,“ vypráví.

Vlasta Novotná také připomíná velmi smutnou skutečnost – ze všech židovských rodin z Třebechovic pod Orebem přežili deportaci a věznění v koncentračních táborech pouze dva bratři Freundovi.

Rodinu před rabováním zachránili výše postavení vojáci

Na úplném konci války se příslušníci německé armády začali připravovat v okolí i ve městě na obranu před Rudou armádou. „Před naším barákem a domem pana Velinského začali hloubit ohromné dolíky [zákopy] – asi pro nějaké kulomety. (…) U Kocandy byla zúžena cesta kládami, aby neprojel tank. To samé bylo na ulici u pošty a na ulici, která vede k Roli,“ popisuje.

Němci se vojsku Rudé armády neubránili, město bylo osvobozeno. „Nálada byla ohromná. Republika se během roku nebo dvou tak zvedla!“ líčí pamětnice a s úsměvem zmiňuje, že tehdy poprvé ochutnala banán a rýži. „Banán jsme vůbec neznali. Věděli jsme o něm jen to, že vypadá jako rohlík.“

Rodina Jeremiášova u sebe ubytovala dva důstojníky Rudé armády. „Byli u nás asi týden. Pak museli jít dál,“ vzpomíná. Díky tomu, že u rodiny přebývali výše postavení vojáci, vyhnuli se Jeremiášovi všudypřítomnému rabování. „Jednou v noci někdo zaklepal na dveře. Babička otevřela a oni to byli dva ruští vojáci, kteří chodili rabovat. A protože teta se strýcem byli bezdětní, měli větší byt než my. (…) Ti, co přišli rabovat, shodou okolností otevřeli dveře doprava k Rychterům, kde u stolu na židli ležely kabáty těch, co tu spali. A když viděli jejich výložky a čepice – jako když střelíte do vrabců, byli pryč,“ líčí historku z roku 1945. Otec Jaroslav Jeremiáš tenkrát hodně fotografoval a povedlo se mu zachytit vojáky Rudé armády, kteří předváděli hodinky, o které se při rabování obohatili.

Pro jídlo chodili k rodině ještě další dva vojáci – Míťa a Ivan. „Chodili na večeři. Sice to byl většinou jen chleba s máslem nebo se sádlem, protože nic jiného nebylo, ale rádi to snědli,“ říká pamětnice.

Mezi lidmi panovala závist, kterou vyprovokoval bolševismus

Nově získanou svobodu utnuly události roku 1948 – veškerou moc nyní držela komunistická strana. „Po osmačtyřicátém sebrali strýci a tetě krám – udělali šťáru a všechno, co mohli, sebrali. (…) A protože jsme bydleli v jednom baráku, přišli jsme o pšenici, mouku, a dokonce si dvě soudružky chtěly vzít i peřiny. Mamka už to nevydržela a říká: ‚Paní Pečenková, mohla jste si také držet 12 hus a měla byste peřiny.‘ (…) Asi se trochu zastyděly, tak nám peřiny zůstaly,“ líčí Vlasta Novotná. 

Jako žákyně se zúčastnila XI. všesokolského sletu. „Vím, že jsme na nástupišti náčelnici Marii Provazníkové slibovali věrnost republice. Po školách, kde jsme byli ubytovaní, chodili pražští studenti, kteří nás přesvědčovali, abychom – až přijdeme na cvičiště – provolali: ‚Ať žije doktor Eduard Beneš!‘“ vzpomíná. Pamětnice se domnívá, že zapálené členy Komunistické strany Československa (KSČ) poháněla závist, kterou vyprovokoval bolševismus: „Lidé záviděli, že pan továrník má nějaký sekretář, ale nedošlo jim, že pan továrník také živí 200 lidí.“

Rodinný postoj ke komunistické ideologii trefně vystihují slova otce pamětnice, který již v roce 1945 říkával: „Pamatujte si, že z Ruska nepřišlo nikdy nic dobrého.“ Po absolvování základní školy chtěla Vlasta Novotná nastoupit na střední školu sociálně-zdravotní. „Byli jsme masarykovci a vychováni v církvi. Táta byl v národně socialistické straně, takže po téhle stránce jsme nebyli dobří,“ říká. Její další kroky tak směřovaly do Poděbradských skláren, v nichž se vyučila v oboru brusička skla. 

Poté nastoupila do brusírny skla v Třebechovicích pod Orebem. Z tohoto období zmiňuje měnovou reformu z roku 1953, která připravila hlavně Rychterovy o veliké peníze: „Vím, že teta a strýc by bývali měli vilu jako hrom za ty peníze,“ líčí. 

Vlasta Novotná chtěla pokračovat ve studiu, nakonec však zůstala v práci: „Mohla jsem jít na průmyslovku, ale zlákaly mě peníze, že si mohu koupit tohle a tohle. Byla to dřina, ale nelituji toho.“ Tři roky po vyučení se na plese v Třebechovicích pod Orebem potkala se svým budoucím manželem Stanislavem Novotným. I přestože Sokol jako organizace za dob minulého režimu oficiálně neexistoval, stejně jako ostatní i pamětnice chodila do sokolovny cvičit i nadále.

Na oslavu vítězství hokejistů vyvěsila v práci plakát

Invaze vojsk Varšavské smlouvy dle pamětnice ještě více prohloubila nedůvěru k Sovětskému svazu. S úsměvem a zadostiučiněním vzpomíná na vítězství našich hokejistů nad SSSR v březnu roku 1969. „Napsala jsem plakát, který jsem nalepila na tabuli ve sklárně: ‚Odin, dva, tri, četyre, raz – porazili jsme Sovětský svaz!‘ Vedoucí, kterého jsme znali dřív, to normálně sundal a nic víc. Byl tam ale dost dlouho.“ 

Práce ji naplňovala a vykonávala ji s láskou, právě díky tomu se posunula na pozici mistrové. Později se jí rovněž naskytla nenadálá příležitost – vytvořit vázu k 60. narozeninám Emila Zátopka. „Jsem na to docela hrdá, že jsem ji navrhla, a podílela jsem se i na broušení,“ říká.

Sametovou revoluci a demokratický vývoj sledovala pamětnice s nadšením. Důležitým milníkem se pro ni mimo jiné stalo znovuobnovení Sokola. „Po devadesátém roce jsem cvičila na prvním sletu v Praze. To bylo moc pěkné, na to člověk nezapomene,“ říká na závěr.