Petr Novák

* 1963

  • „Byla to ohlášená demonstrace na Hradčanském náměstí [ke svatořečení Anežky České]. S Borkem Holečkem – protože v té době bydlel v Dejvicích, dělal tam kotelníka v Divadle Spejbla a Hurvínka – jsme se sešli, že se tam půjdeme podívat. Vylezli jsme ven a hned na Hradčanské nás sbalili fízlové. Viděli dvě máničky, tak nás odvedli na služebnu a ptali se nás, jestli jdeme na demonstraci. Řekli jsme, že nevíme, o co kráčí. Legitimovali nás, pak nás pustili a my dojeli na tu demonstraci. Přišli jsme na Hradčanské náměstí, které bylo plné lidí. Na balkón vyšel kardinál Tomášek. Něco řekl a v davu někdo vykřikl: ‚Chceme svobodu slova, chceme naši Anežku Českou! Amen.‘ A celé náměstí si kleklo. Stáli jsme tam s Borkem uprostřed náměstí jediní dva. Vycouvali jsme ke zdi baráku, abychom tam nestáli jako dva pitomci. Jako fakt zážitek! Teď to vidíte… a zas tam někdo zakřičel: ‚Chceme svobodné volby!‘ Ti lidé tam klečeli a to byl první moment, kdy jsem si říkal: ‚Tak, pánové, končíte!‘ Ještě jsem nevěděl kdy, protože to nešlo odhadnout, to ještě vypadalo, že to bude věčně. Ale byl to první moment, kdy jsem si říkal, že komouši půjdou od válu.“

  • „Dostali jsme seznam členů Jazzové sekce a u nás v práci ho vytiskli. Na takové té šílené tiskárně, která měla asi 130 dB. Vytiskl se celý seznam členů s adresami a to se rozneslo po regionech. Se seznamem jsme jezdili. Zvonili jsme na zvonky na adresách a prosili jsme lidi, jestli by byli ochotní podepsat petici za propuštění zadržených členů Jazzové sekce.“ – „Což mělo velký ohlas?“ – „Asi jo. Měli jsme to rozdělené tak, že já měl Ústí a Děčín. Tady po Ústí to objedete autobusem nebo trolejbusem, že jo. V Děčíně mi pomohli dva kamarádi. Jeden měl auto a řidičák, druhý hledal adresy na mapě, tak jsme to tak společně dohledali. Šel jsem vzadu, vzal podpisovku, zazvonil u dveří večer v šest, kdy byl předpoklad, že bude někdo doma, a předložil jsem jim tu prosbu. Někteří se z toho tak jako vysmekli, řada lidí to podepsala. V Děčíně se mi stalo, bohužel si nepamatuji jméno toho pána, který chtěl po mně občanku – to byl jediný. Jinak si nikdo o ni neřekl. Přišel jsem, řekl, že jsem Petr Novák. Ten pán si řekl o občanku, tak jsem mu ji dal. Řekl mi, dobře. Že mám přijít za týden, že sežene další podpisy. A sehnal.“

  • „Znamenalo to mít něco, buď nějaký článek, který jste někde sehnal, což se díky Borkovi Holečkovi dařilo, přinášel něco z Prahy, anebo jsme si to napsali my. Byli jsme na nějakém koncertě, tak se popsal ten koncert. Nebo hodnocení nějaké kapely, to jsme si napsali my. V podstatě recenze nebo fejeton, by se dalo říct. Já nevím, neměl jsem ponětí o rozdělení způsobů psaní. Něco jsem napsal, tak jsem to tam ‚prdnul‘. Napsal jste to takhle, bylo to bez cenzury, nikdo vám do toho nekecal. Nějakou cenzuru jste samozřejmě měl v tom smyslu, že jste nebyl vulgární. Ale že bychom si to cenzurovali tak, že jsme si řekli, tohle tam nedáme, protože z toho bude malér, to neexistovalo. Bylo to tak, že se prostě buď sehnaly nějaké fotky, někde se to okopírovalo, u mě v práci, povětšinou. Takže buď jsme část měli takovou, že se udělaly fotografie na dokument, což byl obyčejný papír, a pak jsme část toho časopisu měli okopírovaný u mě v práci. Udělali jsme nějakou obálku, sešili jsme to, rozdali jsme to kámošům a zbytek jsme odvezli do Jazzové sekce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 11.02.2025

    (audio)
    délka: 01:47:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Někdy je demokracie kostrbatá, přesto je štěstí, že ji máme

Petr Novák na festivalu Chvaletice v roce 1987
Petr Novák na festivalu Chvaletice v roce 1987
zdroj: pamětník

Petr Novák se narodil 4. října 1963 v Děčíně, žil v ústeckém Krásném Březně. Babička, matka otce pamětníka, byla Němka. Po válce musela celá její rodina odejít. Ona směla zůstat, jelikož žila ve smíšeném manželství. Po maturitě na ústeckém gymnáziu trávil Petr Novák volný čas přepisováním zakázaných knih. Základní vojenskou službu sloužil od roku 1982 ve vojenské věznici v Sabinově. I tam mohl ve volných chvílích přepisovat knihy. Po návratu z vojny získal kontakty na Jazzovou sekci a účastnil se některých akcí, které pořádala. Založil i vydával ilegálně časopisy o hudbě a undergroundové kultuře (Punch Journal a Domino). Alternativním kapelám pomáhal s nahrávkami jejich písní, nahrávky pak na kazetách šířil. V roce 1986 po zadržení některých členů Jazzové sekce sháněl podpisy pod petici za jejich propuštění. V roce 1990 byl členem ústecké sekce Art Fóra. Od devadesátých let do počátku nového tisíciletí podnikal. V roce 2025, v době natáčení, pracoval jako grafik. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Ústí nad Labem.