Kateřina Nepustilová

„To už začaly různé intriky v církvi a začali se tam lidi klonit spíš na ruskou stranu, kdežto předtím to bylo v jurisdikci srbské. Za tátou začali chodit estébáci, že by mohl podávat nějaké zprávy, začali ho k tomu nutit. Takže nakonec, ve spojení s tím, že v církvi to všelijak bublalo a estébáci ho obtěžovali, tak prostě z té církve odešel, z té církevní služby. Ještě ho tam pomluvili a řekli, že něco ukradl, to se pak dokazovalo, že nic neukradl. Asi to byla pro něj hrozná situace, protože on do toho pravoslaví opravdu šel z čistého nadšení a s láskou. A dopadlo to takhle.“

„Maminka vzpomínala, že naposled se s tatínkem viděla právě na té Pankráci, kdy ho s maminkou šly navštívit. A jí teda do té hovorny nepustili, musela zůstat čekat na dlouhé chodbě, kde stála spousta mužů otočených čelem ke zdi. Takže tam čekala, pak asi po čtvrt hodině že tatínek vyšel z nějaké místnosti, se zakrváceným límečkem od košile, a že se jenom objali a nebyli schopni žádného slova. To ho vlastně viděla naposledy. A pak doslali oznámení o tom, že zahynul, a asi měsíc po té zprávě jim přišla urna s popelem. Nevěděli, čí popel to je, protože oni to určitě neselektovali, jako že by každého zvlášť uložili, ale nicméně to s pietou a pravoslavnou bohoslužbou uložili do hrobu, ať to byl kdokoli, prostě si to zasloužil taky. A u toho uložení právě sloužil zase otec Čikl a otec Petřek.“