Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Mühlbergerová (* 1934)

• narozena 18. listopadu 1934 v Šitbořicích Františce Dvořákové (roz. Konečné) a Jaroslavu Dvořákovi

• měla o 4 roky starší sestru (Klementýnu) a o 11 let mladšího bratra

• během války musela rodina odvádět naturálie, jednou byli prověřováni gestapem

• při osvobozování v roce 1945 byla s rodinou ukryta ve vykopaných krytech

• v roce 1950 nastoupila na pedagogickou školu v Břeclavi, kterou v roce 1954 dokončila

• po dokončení školy začala pracovat v dětském domově v Jaroslavicích

• v pohraničí si našla svého manžela, Jindřicha Mühlbergera, Rakušana z částečně odsunuté rodiny

• v roce 1960 se jí narodila dcera Magdalena, v roce 1962 syn Mojmír

• v roce 1968 byla vyhozena z komunistické strany

• syn Mojmír zemřel ve věku 55 let na syndrom zlomeného srdce

• v době natáčení rozhovoru žila v Jaroslavicích

Pohraniční oblast České republiky mezi Znojmem a Mikulovem byla svědkem mnoha lidských osudů, veselých i smutných. Životní příběh Marie Mühlbergerové patří k těm pozitivnějším, ačkoliv ani její cesta nebyla procházkou růžovou zahradou. Potkala ji těžká fyzická dřina, válečný konflikt, časté stěhování a život v pohraničí, kde byly přece jen podmínky jiné než ve většině země. Životní sílu vždy čerpala z dětí, práce s nimi jí naplnila celý její život. Vždy, když cítila smutek nebo potřebovala povzbudit, obrátila se s vděkem k dětské duši. V době zadrátovaných hranic se díky svému sňatku dostala několikrát do Rakouska a mohla pohlédnout na druhou stranu opony. Zkrátka - Marie Mühlbergerová se ve svém životě rozhodně nenudila. 

V Šitbořicích se Němcům nic nelíbilo

Marie Mühlbergerová (roz. Dvořáková) se narodila 18. listopadu 1934 v jihomoravských Šitbořicích řezníkovi Jaroslavu Dvořákovi a matce v domácnosti Františce Dvořákové. Ves Šitbořice patřila k těm dědinám, kde byli hlavně malostatkáři a větší vlastníci polí se dali napočítat na prstech jedné ruky. Pamětnice přišla na svět čtyři roky po prvním dítěti rodičů, sestře Klementýně Dvořákové. Dům rodiny byl veliký, měli vlastní zahrádku a trochu polností, které musela pamětnice ke svojí nelibosti už v dětském věku chodit neustále okopávat.

Rodinná historie měla svoje zajímavé osobnosti. Strýc Josef Dvořák absolvoval jako legionář celou transsibiřskou anabázi a celkově byl během první světové války pryč šest let. Dědeček pamětnice, Eduard Konečný (*1880), narukoval už v roce 1914 do rakouské armády a účastnil se bojů na východní frontě s Rusy. Na podzim téhož roku se vzdal do ruských rukou, otřesen děsivým incidentem. Při průzkumu jednoho stavení s dalším vojákem spatřili v kolébce malé, asi šestiměsíční dítě. „On (Eduardův spolubojovník) tu peřinku nabodl na bodák a to dítě vyhodil do mrazu na dvůr. Stařeček tu noc utekl. Přešel frontovou linii a utekl,“ popisuje pamětnice. Poté strávil čtyři roky v zajetí na území poltavské gubernie, kde hlavně pomáhal se zemědělskými pracemi. „Maňo, kdo ví, kolik těch Konečných běhá po Rusku. Nejsi přece blbá a musíš uznat, že když chlap je někde čtyři roky sám, že to nevypotí,“ popisovala později svoji představu dědečkova zajetí pamětnici její teta. Ať tak či onak, Eduard Konečný se naučil v zajetí rusky, což se mu později v roce 1945 hodilo. 

Pamětnice v roce 1940 nastoupila na základní školu, zatímco se rozbíhala kola druhé světové války. Ze Šitbořic byli postupně odvezeni všichni Židé. „Vrátila se jenom stará paní Židovka, jinak tam (v koncentračních táborech) všichni zůstali. Jedna holka chodila s mámou do školy a máma vždycky říkala: „Jak tu Brigitu dali do plynu, jak musely být ty její krásný velký oči vytřeštěný,“ vzpomíná Marie Mühlbergerová. Ani její rodině se problémy nevyhnuly. Na udání spoluobčana přišlo gestapo prověřovat, jestli nemají zbraň. Rodina vlastnila jen jednu vzduchovku, kterou zahrabali na hřbitově. Gestapo donutilo mámu Františku, aby ji na hřbitově znovu vykopala, postih však nakonec neudělili. Rodina musela rovněž odvádět naturálie, vliv na jejich majetkové bytí to ale podle pamětnice nemělo. 

I přes určitý faktor strachu existovaly i humorné momenty. Marie Mühlbergerová vzpomíná na jednu říkanku, kterou svoji matku vyděsila. „Nade mlýnem, pode mlýnem, pase se prase. Vem Jeníčku, vem flintičku, zastřel to prase. Já to prase nezastřelím, já je dobře znám, je to vůdce Třetí říše a ten chcípne sám!“ 

Germani, nastupovat! 

Osvobození vsi začalo v neděli 22. dubna 1945. „Už týden ustupoval německý trén. To jelo jedno za druhým, auta, koně, všechno - nedalo se přejít přes silnici,“ připomíná si pamětnice momenty před bitvou. „Byl u nás německý důstojník a říkal: ‚Víte, už se těším až budu doma. Mám doma taky děti, a už jsem neviděl strašně dlouho.‘ Pak nám nabídl bonbóny, višně v alkoholu.“ 

Obyvatelé obce nelenili a před postupem fronty stihli vybudovat kryty v nejvyšším kopci v okolí vsi, tzv. Svatojánku. Každá rodina si udělala vlastní, dokonce vznikl i speciální kryt pro ženy, pro případ znásilnění. „Zazdilo se to tam a udělal se tam podchod, že tam půjdou mladá děvčata. Že když je válka, tak to mají ženy zlý. I Kléma (sestra pamětnice) tam šla,“ popisuje stavbu Marie Mühlbergerová. 

„V neděli ráno mě máma vzbudila - půjdete se stařenkou do sklepa!“ Boje se přiblížily a čas evakuace do krytu nadešel. Mladí muži pozorovali dění v okolí přímo z kopce. „Koukali se, kde už dokola hoří vesnice. V Křepicích hořely ohně, střílelo se, ale moc ještě ne.“ Děda Eduard Konečný se odmítl jít schovat. „Já jsem byl v Rusku v zajetí čtyři roky, já nikam nepůjdu, já budu doma. Když je válka, tak se krade. Všechny kožichy musíme zastlat do postelí dolů. Tak jsme to udělali a stařeček zůstal s Brokem doma.“ 

Lehkovážné pozorování bojů nemělo dlouhého trvání. „Bylo tak po páté hodině a najednou doletěly první kaťuše. Teď oni se všichni váleli dolů z toho Svatojánku, pokutáleli se a všichni šli rychle do sklepů. Tam jsme potom přespali.“ Hned ráno se v krytu zjevil děda Eduard. „Děti moje milý, já tam nemůžu být. My máme před barákem auto plný munice. V humně máme vůz plný munice. Tam když to bouchne, tak to zničí všechno.“ Nadšeně pak čekal na příchod Rusů, údajně s vidinou toho, jak si procvičí ruštinu, kterou se kdysi v zajetí naučil. Rudoarmějci nakonec dorazili, vesničané se s nimi opatrně vítali. Děda Eduard se dal do řeči s jedním důstojníkem, nedůvěra však zřejmě přetrvávala - když mu děda nabídl vodu, Rus ho požádal, aby se napil jako první. „Pak tam přiběhl takový malý gazetčík. A křičel: ‚Germani, nastupovat!‘“ Vojáci Rudé armády se rychle zvedli a vydali se bojovat do vsi. Tam na ně čekala tuhá vřava, kterou pamětnice plasticky popisuje. „U nás byl lihovar, a tam byl líh. Ti Rusové, jak se tam dostali, tak se opili. A Němci toho v ten moment využili a hned je vytlačili. Takže chlapi vtrhli do lihovaru, rozbili ty kotle a nádoby a pustili to do potoka.“ Na příjezdové cestě z Mikulčic došlo i ke střetu s tankem. „Jak ten ruský tank přejel kopec na Nové ulici, tak tam šly dvě baby, oblečené v sukních. Jenže to byli Němci a měli panzerfaust. Jak ten tank se zvedl, tak ho podbili. Ještě teda dojel dolů, hořel, a vyskočil z toho mladý voják. Naproti hořela stodola, ti Němci ho chytli a hodili ho tam - prý ještě křičel: ‚Mamáša‘.“ 

Rudoarmějci nakonec zvítězili a fronta se přehnala dál. „Byly u nás dvě nebo tři znásilnění, ale dítě z toho nebylo žádný,“ konstatuje Marie Mühlbergerová. Šitbořice byly po bojích zcela zdevastovány, místní proto ani moc neoslavovali a pustili se rovnou do oprav. „U nás bylo zničeno na 60 domů,“ líčí rozsah škod. Jejich vlastní dům vyhořel, zůstaly z něj jen obvodové zdi. Eduard Konečný jezdil každé ráno do lesa pro smrkové dřevo a celá rodina dřela, aby dokázali dát rodinné sídlo opět dohromady, což se jim nakonec povedlo. Během roku 1945 se Františce Dvořákové narodil ještě syn Jaroslav, pamětnice tak získala bratra. Rodina však neměla kde bydlet, a tak se odstěhovali do brněnského Komárova. Marii Mühlbergerové bylo v té době 11 let a chodila do třetí třídy. 

Studijní mezidobí - Brno a Břeclav

„Nebyla jsem tam šťastná, děti jsem tam neznala. Navíc po válce byly všude vši. Měla jsem nádherné kudrnaté vlasy, pak mě stříhal pánský krejčí, po tom, co udělal, jsem musela chodit týden v šátku,“ vybavuje si Marie Mühlbergerová problémové stěhování. Chodila na měšťanskou školu v místech dnešní Zvonařky, po jejím dokončení se pokusila v roce 1950 dostat na pedagogickou školu na ulici Lipová. Přijímačky zvládla, ale na škole bylo plno, proto se přemístila na totožnou školu v Břeclavi, kam zároveň přešla na internát.

V průběhu studia na „měšťance“ v prosinci 1948 zemřela pamětnici sestra Klementýna na septickou spálu. Rodina se v té době sžívala s důsledky komunistického převratu, který v Šitbořicích přinesl rychlou kolektivizaci. „Mamka do JZD nechtěla jít, ale když tam nikdo jiný nechtěl, tak tam stařeček nakonec vstoupil. Já jsem ho obdivovala, když byla ta suchá léta v 50. letech, tak v neděli místo mše jezdil s ostatními muži pod Pálavu kosit trávu, jako krmení pro krávy,“ líčí začátky kolektivizace na vesnici a přispění Eduarda Konečného pamětnice. Později byl její dědeček i krátkodobě zatčen za neodevzdání 2000 kusů vajec - trest si vybral během Vánoc, kdy místo v cele seděl s bachaři v jejich kanceláři a pochvaloval si, jakou měl skvělou dovolenou. 

Ona sama v letech 1950 až 1954 pokračovala ve studiu na pedagogické škole v Břeclavi. „Já jsem chtěla být u dětí. Já jsem u nich byla hrozně šťastná,“ vysvětluje svoji motivaci Marie Mühlbergerová. „My jsme byli první ročník, který ten program vystudoval. Jeli jsme do Brna na kraj k panu doktoru Reizenthalovi, který nám vysvětlil, že jsme první kvalifikovaná síla. Já jsem pak dostala výplatu šest stovek. Každá nekvalifikovaná síla brala víc než já!“ Rozčilená pamětnice šla poté sama navštívit pana doktora, který se postaral o to, aby jí bylo na okrese přidáno. To byl začátek jistého opakujícího se vzorce - pamětnice si i později vždy dokázala „dupnout“ a prosadit si svou. 

Provdání do rozdělené pohraniční rodiny

Po krátkém intermezzu ve Znojmu dorazila Marie Mühlbergerová do svého současného bydliště, Jaroslavic. Čekala ji práce v dětském domově, kde se měla starat o nezaopatřené děti. Do pohraničí se dalo projet jenom se speciální propustkou a panovalo o něm tehdy hodně polopravd a fám. „Oni mě nastrašili, jak v noci přecházejí diverzanti, jak lezou přes dráty! No vyděsili mě tak, že jsem se po nocích bála!“ V dětském domově si ovšem rychle zvykla a velmi se jí tam zalíbilo. Děti často nechávala přespávat u sebe doma a snažila se jim vyjít vstříc, jak nejvíc to jen šlo. 

V Jaroslavicích potkala svého manžela, Jindřicha Mühlbergera. Rodinná epopej Mühlbergerů rovněž patří k velmi zajímavým příběhům. Otec Jindřicha Mühlbergera, Heinrich Mühlberger, patřil k rakouským starousedlíkům v Jaroslavicích a byl ze šesti dětí. Jeho manželka Zita Mühlbergerová patřila k vesnické chudině a otec Heinricha sňatek nepodporoval - nabídku bydlení v rodinné nemovitosti podmínil jejím zaplacením. V manželství se stihl narodit jediný syn, než Heinrich Mühlberger umřel. Při zvedání pytlů na vagón v Božicích mu prasklo slepé střevo, přičemž v nemocnicích nevěděli, jak to řešit. Dovezli ho tedy zpátky domů, kde v pomalé agónii umíral. „Měl vývod do skleničky, do trámu navrtali šroub a dali mu tam hrazdičku, aby se mohl zvedat. Do týdne zemřel.“ Zita tak ve svých 20 letech ovdověla. Po zabrání pohraničí v roce 1938 se provdala za Rakušana Reitera. Láska však dlouho netrvala. „Oni ho pak odvedli na frontu a on zemřel ve stalingradském kotli. Když jí psal, tak psal, že je tam víc mrtvých než živých. Nebyli prostě zvyklí na tu ruskou zimu,“ vysvětluje pamětnice druhé ovdovění babičky svého manžela. Zita Mühlbergerová tak zůstala sama se třemi dětmi - Heinrichem (Jindřichem) z prvního vztahu a Frídou s Františkem z druhého. Znovu už se neprovdala.

Po válce dostala rodina nařízení, aby se nuceně vystěhovala do Rakouska. Babička Zita však zasáhla. „Babička jela do Prahy na ministerstvo a požádala, aby ji tu nechali. A protože neměla žádnou protistátní činnost, tak ji tady s dětmi nechali být.“ Určitou roli hrál i druhý sňatek - manžel byl Rakušan a těm bylo povoleno zůstat, na rozdíl od zbytků Mühlbergerů, kteří byli klasifikováni jako říšští Němci, ačkoliv v Jaroslavicích rodina žila přes 300 let. Museli se proto vystěhovat, část do Německa, část do Rakouska, převážně do blízkých pohraničních obcí - Zwinkendorfu a Retzu. 

Marie Mühlbergerová poznala manžela krátce po roce 1954, kdy dostal umístěnku do Jaroslavic. Jindřich Mühlberger se zrovna vracel z vojny a ona si ho dle svých slov namluvila. „Ale naše máma mi říkala: ‚Žádného kluka si domů vodit nebudeš. Až teprve toho, kterého si vezmeš‘,“ vzpomíná pamětnice na krédo svojí matky. Rozhodli se proto s Jindřichem vzít pouze ve čtyřech - oni a svědci. „Přijela jsem k mámě ve středu a říkám: ‚Mámo, já budu v sobotu vdaná‘!“ Proti nečekanému sňatku nikdo neprotestoval, ačkoliv Jindřicha nikdo z nich předtím neviděl. „Z mého táty si potom dělali srandu, že má jedinou dceru a ani jí nedokázal vystrojit svatbu. Z toho on byl potom hodně špatnej.“ 

Ostře sledované hranice

Jaroslavice patřily do speciálního pohraničního pásma, kam se dalo dostat pouze s propustkou. V době, kdy se pamětnice vdávala za Jindřicha Mühlbergera, měla většina obyvatel ještě v paměti vystěhování Němců. „Mařenko, ti naši Němci... oni nám prosekali hřebíkem i kýble,“ vzpomínala na vystěhování školní kuchařka. Marie Mühlbergerová měla pro původní obyvatele pochopení - sama by se prý zachovala stejně. Němce v hraničním pásmu nahradili přistěhovalci ze dvou vln - rumunské a slovenské, jejich integrace však byla bezproblémová. 

Hraniční pásmo leželo kousek na jih od vsi. Původně bylo pouze jedno pásmo s ostnatým drátem, ale postupně se celá linie začala rozrůstat, přibývaly další kontrolní body a výstražné systémy. „Ale my jsme chodili s dětmi na třešně až k těm drátům. Vojáci tam chodili, ale nikomu jsme nevadili. Já jsem ani nevěděla, že jsou tam natažené světlice a dráty u země. O něco jsem zakopla, něco vylétlo a já jsem rychle utíkala. Za chvíli už tam byl gazík. Pak jsem je jen slyšela říkat: ‚No jo, určitě zase zajíc‘,“ vybavuje si Marie Mühlbergerová první roky, kdy byl pouze jeden drát. Ves byla plná pohraničníků a na zámku byly stovky vojáků, podle pamětnice ovšem nikdy nenastala ve vsi situace, kterou by museli řešit. 

Nešťastný incident se však stal manželovi Jindřichovi. Jako zemědělec měl právo obdělávat pole až k pohraničnímu plotu. Při jednom orání v druhé polovině 70. let spatřil na druhé straně hranice bratrance Manfreda z Zwinkendorfu. Vystoupil z traktoru a začali si povídat přímo na hraničním pomezí. „Ten žlutý práškovač, ten nad nimi dvakrát přeletěl, viděl je - tak to pochopitelně nahlásil a náš taťka z toho měl strašný průšvih. Babička nadávala, já jsem nadávala,“ kroutí hlavou nad Jindřichovou nerozvážností manželka. „Potom ho nepouštěli tam, kde se dalo víc vydělat, k hranicím už nesměl.“ 

Vychovávat děti mě bavilo nejvíce

Marie Mühlbergerová po ukončení zaměstnání  v dětském domově přešla do školní družiny. Po mateřské se nechtěla do dětského domova vracet, protože by musela dělat noční směny - proto zvolila jinou možnost práce s dětmi. „Pan inspektor práce Dokulil mi řekl, že zatím pro mě nemají místo, tak musím zůstat tam. Tak jsem se naštvala a napsala o tom do rozhlasu. On přijel za mnou, a říká mi: ‚Soudružko, už jsem tak starý a nikdo mě ještě nedal do novin, až vy‘!“ Není nutné říkat, že Marie Mühlbergerová si opět prosadila svou a v družině místo získala. 

V 50. a 60. letech byla pamětnice členkou komunistické strany. „Když mě udělali správcovou v dětském domově, tak mi řekli, že ti, co jsou na vedoucích místech, tak musí být ve straně. Tak jsem chodila na školení. Psala jsem jim tam pak zápisy - na to mě potřebovali, pochopitelně.“ Během čistek po roce 1968 došlo i na její vyhazov ze strany, byť z bizarních důvodů. „Ředitel mi říkal, že někteří lidé mají máslo na hlavě, tak jsem řekla: ‚Jéžišmarja, kdo nemá!‘ To se pak doneslo zástupkyni, to byla velkou soudružka, a oni to na mě při prověrkách pak vytáhli.“ Po dvou letech jí nabídli návrat, ale odmítla. Samotná invaze 1968 přitom vesnicí výrazněji nerezonovala, jak říká sama pamětnice: „Byly žně, kdo by na to měl čas.“ 

V roce 1960 se narodila pamětnici dcera Magdalena Mühlbergerová, následovaná o dva roky později synem Mojmírem Mühlbergerem. „Vychovávat děti mě bavilo moc. Magda měla úžasnou slovní zásobu. Mojmír, ten zase pročetl veškerý časopisy a pak mi o tom vše říkal,“ vzpomíná na svoje děti. Když se narodil Mojmír, tak se k nim také nastěhovala Frída, sestra jejího manžela, která měla taky čerstvě po porodu. „Ona u nás vůbec nespala. Měla pořád strach, že toho malého neuslyší. Dostala laktační neurózu, ztratila mléko. No a pak si šáhla na život - oběsila se. Jožánek tu zůstal sám, musel potom k babičce,“ vybavuje si rodinnou tragédii. 

„Když někdo šel na vojnu, tak jsem si jejich děti brala k sobě. Já jsem chtěla být s dětmi,“ popisuje svůj životní úděl. Ve škole byla nejen družinářkou, ale občas i učitelkou nebo knihovnicí. Dále se pak starala i o svoje děti. Když byl syn Mojmír na vojně a z jeho dopisů poznala, že se možná stal obětí šikany, rázně zasáhla. „Tehdy bylo vysílání pro armádu v neděli dopoledne. Tak jsem tam napsala a napsala jsem do Prahy na ministerstvo. Pak se vysílalo, že nějaká maminka píše, že pořad jen chválí, ale že by taky měli říct, když se děje něco špatného. Pak mě pozvali do Prahy, ale já jim odepsala, že nikam nepojedu. Potom ho přeložili k hradní stráži, chodil vítat delegace atp. Měl se tam velmi dobře,“ vysvětluje svůj šikovný zásah. 

V dobách normalizace mohli jako rodina cestovat do Rakouska s povolením, díky rozdělení rodiny. Marie Mühlbergerová tak několikrát navštívila Vídeň i svoje příbuzné na druhé straně hranice. „Nesměli jsme jet nikdy oba dva zároveň. Každý musel jet zvlášť,“ objasňuje náležitosti cesty. I přesto, že viděli na druhé straně hranice lepší životní úroveň, o útěku nikdy neuvažovali. 

Co se změnilo - jen si vyměnili posty!

„Když to začalo, tak říkám - ajéje, to šli študáci a mladí policajti. Jeden na druhého plivl a začalo to. Pak jsem říkala - no a co se změnilo, prostě si vyměnili posty!“ poznamenává pamětnice k sametové revoluci s tím, že v Jaroslavicích se toho moc nedělo. V době revoluce už žila sama, manžel odešel na věčnost. V roce 1992 dala sbohem celoživotní práci a odešla do důchodu. 

V roce 2017 ji potkala ztráta syna Mojmíra, který kráčel ve stopách svého otce. Duší byl zemědělec, rád obdělával pole a staral se o ně. „Kluk zemřel na syndrom zlomeného srdce. Moc pracoval, měl srdce o deset deka těžší než normální člověk. Bylo to na operaci, ale on by nikdy na žádnou nešel.“ Magdalena Mühlbergerová kráčela ve šlépějích matky a dodnes pracuje v mateřské školce. 

Sama pamětnice žije doposud v Jaroslavicích a těší se dobrému zdraví. Svůj téměř století dlouhý život hodnotí s úsměvem a přirozeným nadhledem. „Mně se můj život líbil. Prožila jsem si ho tak, jak jsem chtěla - s dětmi.“