„Lidé se od roku 2021 nevydali demonstrovat do ulic, protože právě po těch posledních protestech více než půl milionu z nich emigrovalo do zahraničí. Byl to tehdy velice trpký zážitek. Byla to hořká zkušenost a lidé si dobře pamatují na to, jak otřesným způsobem se k demonstrantům chovali policisté. Mnoho z účastníků protestů od nich dostalo strašné bití. Já sám jsem viděl, jak bijí hlavami o zeď ženám a dívkám. Kopali je schoulené na zemi v bolestech. To všechno jsem viděl. Dokud se nepřerušilo internetové připojení, vysílal jsem to všechno živě. I já jsem dostal bití. No a po tomhle všem propukl masivní exodus, obrovské množství lidí odešlo do zahraničí. Kdyby tady ti lidé i přes své hrozné zkušenosti zůstali a přidali se k těm, co tu stále jsou a jsou ochotní demonstrovat – a těch už bohužel není tolik, protože čtvrtina Kubánců jsou důchodci a další velkou část populace tvoří děti, které z toho ještě nemají rozum – kdyby tady tito lidé zůstali, byla by to celkem značná síla. Za takových okolností by se to zlomilo, už by nebyla cesta zpět. Proto se kubánský režim opravdu hodně obává případných deportací, o kterých mluví Donald Trump. Návrat těchto lidí by totiž mohl znamenat začátek konce této diktatury.“
„Když jsem v roce 2016 přijel do Bogoty, utrpěl jsem totální šok. Ta změna na mě byla až příliš prudká. Do té doby jsem si neuměl představit nic, co by bylo odlišnější, než Varadero. Totiž, jde o to, že my máme hluboko v sobě zakořeněnou vizi Latinské Ameriky jako regionu, který je zaostalý a plný Indiánů. Je to něco, co nám předkládají odjakživa. Člověk se může snažit odpoutat se od toho, ale ta představa je moc silná. Když jsem přijel do Bogoty, spatřil jsem obrovské stavby z betonu a skla. Kam až člověk dokázal dohlédnout, tyčily se jedna vedle druhé jako stromy v lese. Tehdy jsem se zastavil a ptal se sám sebe: ‚Sakra… jestli se tohle považuje za třetí svět, v jakém světě to asi žijeme my na Kubě?“
„Já jsem byl tehdy čerstvě ženatý a musel jsem se pořádně ohánět, abych zajistil pro rodinu dostatek peněz. Zvláštní období už bylo za svým vrcholem, ale situace byla i nadále kritická a přesně v tom vypuklo lidové povstání známé jako El Maleconazo. Já jsem toho dne rozvážel lidi po městě v autě, které mi půjčil jeden můj kamarád. Na oplátku jsme se staral o to, aby zůstalo pojízdné. Já i můj otec jsme se v autech vyznali. Zrovna jsem zaparkoval v centru města naproti Hotelu Anglie. Vystoupil jsem z auta a procházel jsem ulicí Galeano, sháněl jsem něco k zakousnutí. V tom jsem spatřil dav lidí, jak si to razí ulicí, lidé skandovali protirežimní hesla a házeli kameny do výloh. Ani jedna nezůstala v kuse. Policisté, kteří tam postávali, dostali pár dobře cílených zásahů cihlami a radši se schovali dovnitř. Říkal jsem si, co se to tady děje… A chlapec vedle mě, mohlo mu být tak deset až dvanáct let, mi typicky expresivním kubánským způsobem vysvětlil: ‚Celá tahle hovadina je u konce!‘ No podívejme se, pomyslel jsem si… režim přece nemůže padnout jen tak… a připojil jsem se k davu a skandoval s ním. Když jsme procházeli ulicí San Lázaro, objevil se Fidel Castro. Vystoupil z jeepu obklopený těžkooděnci, kteří rozdávali rány. Vepředu rozráželi cestu příslušníci speciálních jednotek. Lidé, kteří předtím pokřikovali: ‚Do háje s Fidelem, do háje s komunismem! Ať žije svoboda!‘, spatřili Fidela a úplně je to paralyzovalo. V tu chvíli se z ticha začalo postupně ozývat: ‚Ať žije Fidel! Ať žije Fidel!‘ Policisté neváhali a začali zatýkat. Mě se podařilo vklouznout do postranní uličky a vytratit se do míst, kde jsem měl zaparkované auto. Byl jsem naprosto šokován nevídanou silou osobnosti Fidela Castra a jeho schopností ovládat dav. Stejně tak jsem byl velice překvapený tím, jak málo se ve skutečnosti jednalo o nějaké ideologické a politické postoje. Tihle lidé vyrazili do ulic, aniž by pořádně věděli, proč to dělají. Někteří dokonce říkají, že to celé zinscenovala Státní bezpečnost, aby mohla udeřit proti obyvatelstvu. Nevím, jak to tehdy skutečně bylo, ale viděl jsem brutální výprask. Neunikli tomu dokonce ani ti, kteří začali skandovat na podporu Fidela Castra. Během několika málo hodin zbili velké množství lidí a asi 200 osob skončilo ve vězení.“
„Tohle bude znít strašidelně… a není zrovna jednoduché mluvit o tom takto veřejně, jsou to věci, které by si člověk radši nechal pro sebe. U nás doma jsme trpěli hladem, a myslím tím skutečný hladomor. Můj otec pracoval jako automechanik. Jenže v zemi nebyl žádný benzín ani nafta. Takže se nemusíme bavit o tom, že lidé nejezdili s auty do servisu. Nemohli totiž jezdit vůbec nikam. My jsme na otcově výdělku záviseli, takže jsme prostě nejedli. Uchylovali jsme se k extrémním řešením… jedla se polévka, která byla ve skutečnosti jenom voda s příchutí kapusty. Jedli se kočky. Já sám jsem je chytal na ulici. A to samé dělali i moji kamarádi. Když někdo chytil kočku, pozval na jídlo ostatní. Páchali jsme násilné, odsouzeníhodné činy z čistého zoufalství. Nechci se ospravedlňovat, nejsem na to pyšný. Nešlo o nic jiného, než přežít.“
„Poprvé jsem slyšel vysílání Radia Martí doma u Miguela Gómeze. Chodívali jsme do pokoje jeho babičky, kde jsme si to potichoučku pouštěli. Když se náhodou stařenka znenadání objevila, schovali jsme se pod deku a poslouchali dál. Miguelova matka nám vždycky kladla na duši: ‚Hlavně mi musíte říct, až začnou vysílat Esmeraldu‘ – to byla první radionovela, kterou Radio Martí vysílalo. Byli jsme mladí kluci, ale už to v nás začínalo pomalu doutnat a byli jsme lační po informacích, opravdových informacích o tom, co bychom měli dělat, aby se věci začaly ubírat směrem, který jsme si představovali. Z tohoto pohledu to byl perfektní kanál… vlastně jediný. Vzpomínám si také, že se zformovala taková partička chlapců a děvčat, se kterými jsme chodili o víkendu na pláž. Měli jsme rádio značky Selena… to byla tehdy velká věc, byl to skvělý přijímač. No a právě na pláži byl nejlepší signál k poslechu stanic ze Spojených států amerických.“
Juan Manuel Moreno Borrego se narodil 6. srpna 1968 v Havaně. Pět z prvních sedmi let života ale prožil v Las Tunas – rodné provincii své matky, kam se Juanova rodina přestěhovala, aby mohla být na blízku umírající babičce během posledních let jejího života. Zatímco matka byla původem prostá venkovanka a její rodiče nebyli příznivci směru, kterým se ubírala vláda pod vedením Fidela Castra, Juanův otec se přímo účastnil bojů proti diktatuře generála Batisty. Po vítězství revoluce si i nadále uchovával svůj vojenský status, nicméně pracoval především jako automechanik na Technickém ředitelství Státní bezpečnosti. V době, kdy Juanova rodina pobývala u rodičů jeho matky v provincii Las Tunas, se ideologické spory mezi členy obou domácností staly denním chlebem. Postupem času přerostly v otevřené spory, které zapříčinily návrat Juanovy rodiny zpět do hlavního města. Ještě v době studia na druhém stupni základní školy se začala projevovat chlapcova neochota slepě přijímat za své některé základní koncepty marxismu, kvůli čemuž se dostával do konfliktu s vyučujícími. Později navázal přátelství s dalšími mladými lidmi ze svého okolí, kteří nesdíleli nadšení z oficiální politiky kubánské vlády. Společně poslouchali v polovině osmdesátých let založené a na Kubě zakázané Radio Martí a postupně se zapojovali do činnosti opozičně laděných organizací a hnutí formujícího se kolem Oswalda Payá Sardiñase. Juan se zapojil mimo jiné do sběru podpisů v rámci takzvaného Projektu Varela. Mezitím se mu podařilo přežít dobu kritického nedostatku v první polovině devadesátých let, známou pod označením zvláštní období. Přiznává, že hlad na jeho rodinu doléhal otřesným způsobem, přičemž on sám se několikrát uchýlil k lovu a následné konzumaci pouličních koček. Několikrát se také pokusil emigrovat po moři na improvizovaných plavidlech, ale pokaždé ho při tom zadržela policie nebo pohraniční stráž. Po jednom z pokusů byl souzen a měl si odsedět dva roky ve vězení. Nakonec se úřady spokojily s uhrazením pokuty ve výši 800 pesos. Na vlastní oči sledoval příjezd Fidela Castra mezi demonstranty během masového protestu El Maleconazo. Poté, co se několik let věnoval především své rodině, se opět začal podílet na činnosti protirežimních organizací a stal se vůdčí postavou iniciativy Candidatos por el Cambio. Vycestoval také na stáže do Kolumbie, Argentiny a Peru, kde nabyl znalosti ohledně demokratizačního procesu a následně připravoval nezávislé kandidáty do voleb. Živí se jako nezávislý novinář a vydává noviny Amanecer Habanero.
