Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Ludvík Monsport (* 1925)

Lidé doufali, že to byla snad poslední válka, kterou prožili

  • narodil se 17. července 1925 v Příboře–Vésce

  • když mu byly dva roky, odstěhoval se s rodinou do Klimkovic

  • vnímal dopady hospodářské krize ve 30. letech na Ostravsku

  • jeho největší vášní byla elektrotechnika a fotografování

  • v roce 1940 nastoupil do učení do ostravských dusíkáren

  • za války upravoval přijímače, aby mohl on i kolegové poslouchat zahraniční rozhlas

  • podařilo se mu vyfotografovat trosky sovětské stíhačky, která dopadla nedaleko jeho domu

  • nastoupil na ostravskou průmyslovku a po maturitě narukoval na vojnu do Rokycan

  • otec odmítal vstoupit do JZD, bratr Karel Monsport proto narukoval k PTP

  • pracoval v Urxových závodech, poté žil dvacet let na Slovensku

  • v roce 2025 žil v Klimkovicích

Ludvík Monsport o sobě tvrdí, že je sice rozený Moravák, ale doma je ve slezských Klimkovicích. Malé městečko si zamilovala i spisovatelka Jarmila Glazarová. „Málokde je náměstí do kopce a málokde se také najde v jeho pravém středu taková budova radnice, jako je ta naše. Říká se jí buduněk a je známá po celém Slezsku. Slyšela jsem od jednoho důstojníka ruských legií, že na Sibiři jednou pan prezident Masaryk se v hovoru s ním rozpomněl na naše městečko, kterým pěšky prošel za mlada při prázdninové toulce. Povídal: A to je to městečko, kde je ten buduněk,“ psala ve svém románu Roky v kruhu. Ten vykresloval Klimkovice v době, kdy byla vdaná za o polovinu staršího lékaře Josefa Podivínského. Na buduněk spolu s lípami, které se tyčily před vchodem, si Ludvík Monsport dobře pamatuje. Byl symbolem českého a slezského živlu, proto jej Němci nechali v roce 1939 zbourat a lípy vykácet.  

Z rodiště Sigmunda Freuda do Klimkovic

Ludvík Monsport přišel na svět v Příboře, v osadě zvané Véska, 17. července 1925 do rodiny Karla Monsporta a jeho ženy Anny, rozené Romanové, původně z Ponikiewa, okres Wadowice. Poznali se v době první světové války. Otec pracoval jako strojník na jámě Hubert v Hrušově. Vzhledem k tomu, že měl bydliště v Příboře a vlak sloužil především pro přepravu na frontu, dostal by se domů jednou za týden. Zařídil si tak ubytování na kasárnách v Hrušově. O dvacet let mladší Anna tam byla zaměstnaná jako kuchařka. Vzali se v roce 1924. Pro Karla Monsporta to byl druhý sňatek. První manželství s Johanou Štěpánovou se rozpadlo, protože spolu údajně netrávili příliš času. 

S druhou manželkou se pak Karel Monsport usadil v Příboře, kde však rodina nezůstala nadlouho. Když byly pamětníkovi dva roky, koupil jeho otec pozemek v Klimkovicích. Nejdříve bydleli v nájmu a později postavili rodinný domek.  V roce 1928 už bydleli ve svém. Zrovna v tom roce nastaly obrovské zimy a čerstvě vyzděná, nevyschlá severní zeď domu popraskala. Teploty klesaly pod minus pětadvacet stupňů až do třicítky. 

Každy synek z Brenpartije nic něrobi, enem pije

Už jako malý chlapec byl Ludvík Monsport všímavý k okolnímu dění a uvědomoval si i dopady hospodářské krize. „Projevovala se už od roku 1928, ale to jsem ještě nevnímal. Až ve 30. letech jsem si uvědomil, že hodně dělníků propouštěli a celkově byla bída. Lidé žili z žebračenek, což činilo deset korun na týden prostřednictvím poukázek na jídlo,“ vysvětluje pamětník. Ostravskou průmyslovou oblast zasáhla krize nejvíce v letech 1932–1933. „Tenkrát na ostravských haldách přebývaly skupiny nezaměstnaných lidí, kteří se dali na denaturovaný alkohol. Vžil se pro ně název Brenpartija,“ doplňuje. V Ostravě se totiž denaturovaný líh nazýval bren. 

V Klimkovicích nastoupil 1. září 1931 do tzv. modré školy. Dnes je to odborné učiliště a mateřská škola. „Pár dnů jsem se svačinou a slabikářem chodil za školu. Přešel jsem kolem rybníku, posvačil a přišel domů. Asi třetí den jsem uviděl kráčet k našemu domu pana učitele. To jsem už tušil, že mi začne řádná školní docházka,“ vzpomíná s úsměvem pamětník. Zároveň však dodává, že se jednalo o starorakouský typ školy. Neměli topení, vodu měli k dispozici jen ve džbánu. Na učitele Ludvík Monsport vzpomíná rád: “Byli vesměs mladší, ale měli slušné vzdělání a snažili se nás hodně naučit. Tehdy jsme měli ještě i hodiny krasopisu.”

Z Klimkovic se stal Königsberg

Klimkovice byly většinově české město ve Slezsku, proto občané podle obecní kroniky nevěřili svým uším, když 6. října 1938 hlasatel v rozhlase mezi okupovanými vesnicemi a městy tzv. pátého pásma jmenoval i Klimkovice. Den na to se do vnitrozemí stěhovaly všechny důležité české úřady: okresní soud, berní úřad, notářství nebo velitelství četnické stanice.

Ludvík Monsport pásl krávy na poli, když zaslechl české písně, na náměstí to bylo pár set metrů. To se s Klimkovicemi loučili poslední českoslovenští hraničáři. Vojáci se zdrželi jen chvíli a pak se stahovali směrem na Jistebník. Němci, ortsleiter Josef Rotter a MUDr. Jindřich Richter, přijeli téhož dne do buduňku, aby českému starostovi Františku Vavrečkovi a členům obecního zastupitelstva oznámili, že kolem poledne bude probíhat obsazování klimkovského soudního okresu. Byla podzimní neděle 9. října 1938, když v kulisách vlajících červených praporů s černými hákovými kříži začal Klimkovice obsazovat wehrmacht. 

Německou jednotku doprovázela kapela, vojenské automobily a motorky. „Z okolních vesnic pak svezli další Němce a nadšeně provolávali slávu Hitlerovi. Projeli přes Klimkovice, objeli je asi třikrát, snad aby ukázali, že je jich hodně. Na stromořadí se záhy objevila plachta s nápisem: Rechts fahren, links überholen (Jezděte vpravo, předjíždějte vlevo),“ vzpomíná pamětník na počátek německé okupace. Brzy došlo na odstranění českých cedulí z fasád obchodů. Češi v Klimkovicích to zprvu nechápali a nápisy vyhotovili dvojjazyčně. Němci byli však neoblomní a čeština musela z cedulí pryč.

Učitelka chtěla, abychom hajlovali

“V důsledku změn na zdejších školách bylo školní vyučování zahájeno až 15. září. Bývalá soukromá jednotřídní německá škola byla přeměněna na obecnou školu a rozšířena na trojtřídku. Bylo do ní zapsáno již 105 německých dítek a do nově zřízené německé Kindergarten přihlášeno bylo 48 dítek. Rovněž byl proveden zápis německé mládeže do místních hospodářských škol. I když bylo mnoho českých rodin z města vystěhováno, česká škola se po celou strašnou dobu okupace udržela,” píše se v kronice Klimkovic k roku 1939.

Místní děti i dospělí si museli zvykat na němčinu v každodenním životě. Na pana faráře a německou mši zírali s otevřenou pusou. Horší to bylo ve škole. Pamětník vzpomíná na dceru ředitele, která ve škole působila jako učitelka. „Před vyučováním nás přivítala pozdravem „Heil Hitler“, celá třída zůstala potichu. Vztekle práskla dveřmi. Vrátila se, aby pozdrav zopakovala. Ani napodruhé se naší odpovědi nedočkala. Začala nás tedy v němčině vyvolávat. Měli jsme sice základy němčiny, ale na politické rozmluvy to nestačilo,“ vzpomíná. „Jednoho dne jsme přišli do školy a bylo nám řečeno, že máme jít domů. Na tabuli ve čtvrté třídě měšťanky byl protiněmecký nápis. Vyšetřovalo to i gestapo. Zkoumali písmo z prací žáků, snad tam měli i nějakého grafologa. Nakonec nikoho nenašli,“ dodává pamětník.

Místo pušek měli lopaty

Němci mimo jiné zabrali i klášterní školu dominikánek, která byla v Klimkovicích vybudována na sklonku 19. století. Do července 1939 zde řád sester dominikánek provozoval pomocnou školu a ústav pro slabomyslné děti. Sestry, i přes protesty, musely v roce 1939 klášterní hospodářský statek odevzdat do správy osídlovací společnosti v Liberci.  Zpočátku se řeholnice přestěhovaly do přízemí a majetek byl převezen do kláštera v Řeptíně na Moravě. Děti, které si rodiče nevzali k sobě, byly odvezeny do Šternberka. 

Pozemky kláštera sloužily potřebám programu tzv. Landjahru. Ten byl v Německu zaveden již v roce 1934 pro absolventy základních škol a trval vždy osm měsíců. Mládež si tak upevňovala sepětí s přírodou.  Ludvík Monsport si na každoroční programy Landjahru pamatuje velmi dobře: “Pochodovali po městě, zpívali, nosili uniformy. Akorát místo pušek měli lopaty.” Právě hlasité bubnování, pískání a řev nakonec řádové sestry donutily k vystěhování. Většina odešla do Řeptína. Pouze dvě se nastěhovaly do domku naproti klášteru. 

Rodina Monsportových se nevyhnula ani pokusu o poněmčení. „Jednou přišla skupina asi tří Němců, někteří nebyli místní. Otce přemlouvali, aby přešel na německou národnost. Prý by stačilo, aby změnili jedno písmeno a jméno by znělo Mansport. Získali bychom řadu výhod. Otec byl však neoblomný. Odvětil, že jeho otec i děd byli Češi a nemůže se stát ze dne na den Němcem,” vypráví pamětník. Bylo to štěstí. Jak válka postupovala, Němci potřebovali tzv. kanonenfuter. Ludvíka by tak čekal odvod do wehrmachtu.

Sestrojil si rádio a poslouchal zahraniční rozhlas

Od dětství projevoval Ludvík Monsport zájem o focení a elektrotechniku. V té ho vzdělával učitel, který byl jinak zarytý hitlerovec. „Když jsem v létě chodil pást krávy, tak jsem na větvích mezi olšemi natáhl anténu a poslouchal jsem rádio. Sehnal jsem si plochý vnitřek, pár součástek a postavil si krystalku,“ vzpomíná pamětník. Na většinu věcí se snažil přijít sám. Fotografie byla ještě v plenkách, dostupné filmy byly maximálně panchromatické. Jeho první fotka měla formát 4:3. Vyvolával je více po hmatu, než že by na ně viděl. Fotografie ho fascinovala jako způsob zachytit neopakovatelné věci. Fotil rodinu, bratra, otce při práci.

Později si sestrojil dvoulampový přijímač a za příznivých podmínek poslouchal Londýn, Káhiru nebo Moskvu. Rádio si pouštěl hlavně večer. Musel dávat pozor. Němci vyžadovali zatemnění a po obci se pohybovali lidé, kteří na dodržování nařízení bedlivě dohlíželi. Možná si v té době ani neuvědomoval, jak riskantní jeho činnost byla. Rádio měl schované v matčině skříni. Když jednoho rána dorazili Němci za otcem, zůstala skříň otevřená. “Rychle jsem se ji snažil zavřít, ale jeden z nich si toho všiml a rádio našel. Naštěstí jej považovali za poškozené – nemělo žádný kryt ani reproduktor. Poslouchal jsem jej totiž přes sluchátko,” vzpomíná Ludvík Monsport.

V roce 1940 nastoupil do učení do ostravských dusíkáren. V závodě byla velká opravárenská dílna. “Normálně jsme chodili do dílny k zámečníkům a tam jsme se postupně zaučovali,” popisuje. Zkoušku pak vykonal na vítkovické průmyslové škole. Pamětník zmiňuje, že některým kolegům, ke kterým choval důvěru, pomohl rádio upravit tak, aby po večerech také mohli poslouchat zahraniční rozhlas. 

Hasil hořící sovětské letadlo

S blížící se frontou stahovali Němci zprvu jen dobytek. Později se začaly po Klimkovicích rozmisťovat protiletecká děla a různá technika. Nejčastěji v noci a s tím začaly houstnout také letecké nálety. Protiletadlová postavení byla zbudována v místní části zvané Fifejdy, u hospodářské školy a na dalších místech.

Nedaleko domu Ludvíka Monsporta budovali němečtí vojáci protitankový zátaras. Práce měl na starosti příslušník polního četnictva. „Přišel k nám večer domů. Vyprávěl, že je Rakušan a nechce už dále bojovat. Chtěl se u nás schovat. Ještě před příchodem fronty k nám přišli jiní polní četníci a zatkli ho,” vypráví pamětník.

Dne 26. dubna 1945 podnikly sovětské bombardovací letouny nálet na Klimkovice, zasažena byla řada domů na náměstí. Nálet si vyžádal život sedmi klimkovických občanů. Den poté se Ludvíkův bratr, tehdy šestnáctiletý Karel, vracel z města domů, když se spustila palba německých protiletadlových kanonů a kulometů. Sovětská letadla střílela na vše, co se pohnulo. Jedno z letadel dostalo zásah a za nepřetržité střelby palubních zbraní padalo ve vývrtce k zemi. Nakonec havarovalo nedaleko jejich domu. Jakmile střelba ustala, zamířili oba bratři k místu dopadu. Němečtí vojáci prohlíželi torzo hořícího letounu La-7, přesto se zvědavým chlapcům podařilo přiblížit bezprostředně ke kráteru se zbytky letadla. Ludvík dokonce místo s přihlížejícími vojáky vyfotil. „To, že byl pilot mrtvý, jsem poznal, protože kolem ležely kousíčky roztříštěné lebky, kukly i oděvu.  Když němečtí vojáci odešli, přihrnovali jsme spolu s bratrem písek, abychom oheň uhasili,” vzpomíná.

Záhy po osvobození vytáhli místní obyvatelé část letadla ze země, ztratily se ovšem pilotovy doklady a osobní zbraň. Ostatky zdevastovaného těla byly pohřbeny kousek od místní hospody Myslivna. Později byl bezejmenný hrob exhumován a přemístěn na vojenský hřbitov v Hlučíně.  V roce 2014 došlo i díky vzpomínkám bratrů Monsportových k přesné lokalizaci a vyzvednutí zbylých částí letounu a ostatků pracovníky leteckého muzea v Suchdole nad Odrou. Pomocí výrobních čísel vyražených na válcích motoru se podařilo zjistit, kdo ztracený stroj 27. dubna 1945 pilotoval. Trvalo šedesát devět let, než se příbuzní poručíka Vasilije Alexejeviče Staška, pocházejícího z malé ukrajinské obce Terny, dozvěděli, kde padl.

Bývalý ředitel měšťanské školy čistil potok

Němci, kteří nežili v Klimkovicích před okupací, utíkali hlouběji do vnitrozemí. Samotný starosta Rotter uprchl na hasičské stříkačce, kterou už místní nikdy nenašli. Prchající Němci pravděpodobně nechtěli zanechat jakékoli důkazy o své činnosti během okupace, proto zapálili místní zámek, který jim sloužil jako radnice. Ustupující německé vojáky pamětník německy žádal, aby si po sobě uklidili. V jednu chvíli měli totiž na dvoře i desítku koní.

Již 30. dubna 1945 začali do Klimkovic pronikat první rudoarmějci. Boje netrvaly dlouho. Chlapci se spolu s rodiči, podobně jako řada místních obyvatel, ukrývali ve sklepě pod stodolou. Budova však dostala zásah a začala hořet střecha. Po chvíli byla plná kouře, vyplazili se sklepními okénky ven a zbytek bojů prožili skrytí u zídky domu. Jen na věži ještě zůstával německý odstřelovač. “U nás v kuchyni zůstalo okno bez skla. Ten Rus ho tím okénkem zahlédl a vypálil několik ran a Němce na věži umlčel,” vzpomíná pamětník. 

Pamětníkova spolužačka Antonie Šmicerlová vzpomínala na vojáky Rudé armády ubytované v jejich domě jako na vcelku vzdělané muže. Jeden z nich byl dokonce profesorem. Ludvík Monsport však podotýká, že ne všichni byli takoví. “Přišel takový primitiv a na obou rukou měl troje náramkové hodinky. Kradli kola, auta. Když se někdo z Čechů vyskytl na cestě, vytrhli mu kolo. Kultura osvoboditelů byla velmi ubohá, to si musíme říct,” dodává Ludvík Monsport. 

V Klimkovicích byl ihned vybudován internační tábor pro Němce. Většina byla přidělena na práce: “Pod naším nájezdem k domu byl potůček a ty boky byly zarostlé. Ředitel Greiner tam byl potom s lopatou a s dalšími Němci ten potok čistil.”

Kvůli Čepičkovi musel zůstat déle na vojně

Konec války se pojí s všeobecným nedostatkem. Nebyly knihy ani školní pomůcky. Ludvík Monsport toužil po vyšším vzdělání a chtěl na průmyslovou školu. Do Vítkovic se hlásilo téměř patnáct set uchazečů a brali tři třídy. Přijímací zkoušky byly přísné, ale Ludvík Monsport je zvládl. Když měl splněny všechny školní povinnosti, šel na odpolední směnu. 

Studium zakončil v roce 1949 maturitou a v září nastoupil na vojnu, kde sloužil u protitankového dělostřelectva v Rokycanech. “Když už jsem měl vojnu za pár a těšil se domů, tak nám tehdejší ministr obrany Alexej Čepička přidal dalších sedm týdnů. Byli jsme nasazeni na práci v lesích a na stavbách, vzpomínám na to nerad,” dodává pamětník. Vybavuje si také zatýkání některých válečných veteránů u útvaru. “Slušnému člověku dělala situace v 50. letech starosti.” 

Z provozu mělo hodně zaměstnanců rakovinu

Kolektivizace zemědělství v 50. letech se nevyhnula Klimkovicím ani rodině Monsportů. Na Ludvíkova otce zkoušeli komunisté různé metody nátlaku. Půdu obdělávali pomocí kravského potahu. Kromě povinných dávek jim komunisté vyměnili pozemek za neúrodnou půdu.  “Nakonec jsme přesvědčili otce, který už měl své roky, aby do družstva vstoupil. Byl to smutný pohled, když nám cizí lidé odváděli dobytek,” dodává pamětník.

Po maturitě chtěl Ludvík Monsport pokračovat na vysokou školu báňskou, ale kvůli nemoci studia zanechal. Rozhodl se tedy nastoupit opět do dusíkáren. Tehdejší atmosféra v podniku ho však znechutila a zamířil do Vítkovic do bývalého Rütgersova závodu, v té době fungujícím pod názvem Urxovy závody, kde se stal strojním konstruktérem v údržbě a později vedoucím konstrukce. I zde dbali na správný stranický profil, schopných techniků však měli málo a Ludvíka přijali. Později se však vrátil do dusíkáren, protože Urxovy závody se stěhovaly do Valašského Meziříčí. Jednalo se o velmi náročné provozy. V dusíkárnách se vyráběla hnojiva a zpracovával se čpavek. V Urxových závodech zase benzol, dehet, asfalt a jiné deriváty. “Já měl štěstí, protože mnoho lidí dostalo rakovinu,” říká.

V srpnu 1968 byl pamětník zrovna v Karlovicích na Valašsku u rodiny manželky. Když přijeli domů, bylo rušno, slyšeli letadla. Zapnul si rádio a poté odjel do závodu. “Ve fabrice byly dva tábory – nadšení komunisté, kteří se těšili až dorazí armáda, druhá skupina pak trnula hrůzou, co se bude dít. Naše konstrukční skupina neměla to správné ideové vedení. Náš vedoucí nesnášel komunisty, dával to dost najevo. Takže nás po prověrkách přeřadili z kanceláře do provozních prostorů. V létě tam bylo nesnesitelné vedro, hluk a špatné ovzduší, ale přežil jsem to,” vzpomíná.

Do společenského života se v Klimkovicích zapojil Ludvík Monsport také jako promítač v místním kině Panorama. To bylo na konci padesátých let vybudováno z původního dělnického domu. Po smrti své ženy v roce 1982 práce promítače zanechal a přestěhoval se na Slovensko. Z obce Vysoká nad Kysucou pak denně dojížděl do svého pracoviště v Ostravě. Po dvaceti letech se vrátil znovu do Klimkovic do sousedství vily, kde ve 30. letech bydlela spisovatelka Jarmila Glazarová.