Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Michek (* 1942)

• narozen 4. března 1942 v Nepomuku Boženě Michkové, dívčím jménem Říhové, a Josefu Michkovi

• jako tříletý chlapec zažil 7. května 1945 osvobození Nepomuku americkou armádou

• 31. května 1960 vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Plzni

• pracoval u Stavebních izolací a poté ve Škodovce

• 1. srpna 1961 nastoupil na vojnu k Vnitřní stráži, sloužil v Jaroměři

• v roce 1963 nastoupil jako cestmistr k Okresní správě silnic

• 23. srpna 1968 na setkání národního výboru v hostinci U Zeleného stromu odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 1985 pracoval na vedoucí pozici u Lesů ČR ve Spáleném Poříčí

• od roku 1990 byl dvanáct let starostou Nepomuku

• zasloužil se o vybudování Nepomuku

• 15. května 1993 uspořádal Světovou pouť věřících v Nepomuku u příležitosti 600 let od umučení svatého Jana Nepomuckého

• s manželkou Marií Michkovou, rozenou Rendlovou, vychovali dvě děti

• dne 29. ledna 2025 získal ocenění Osobnost města

• v roce 2025 žil v Nepomuku

V rodokmenu již pátý Josef Michek kráčel ve stopách svých předků, ať už jako cestmistr, stavař, nebo člen automotoklubu. Do komunistické strany nikdy nevstoupil a na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy si začal pěstovat svůj historický plnovous. Stal se prvním porevolučním starostou Nepomuku, o jehož vybudování se velkou měrou zasloužil, a uspořádal zde první Světovou pouť věřících. 

Tatínkova sázka, že to praskne

Josef Michek se narodil 4. března 1942 v Nepomuku. Jeho maminka Božena Michková, dívčím jménem Říhová, byla rovněž nepomuckou rodačkou, přišla na svět 6. října 1903. Dlouhých devětatřicet let pracovala jako písařka na nepomuckém notářství. „Pamatuji si na to, když maminka dělala pozůstalost po baronu Škodovi. Říkala, že to byl absolutně neškodný člověk,“ uvádí své vyprávění Josef Michek. Jeho tatínek Josef Michek st. se narodil 27. května 1907 v Hradci Králové do rodiny stavitelů a byl zaměstnán jako cestmistr. „Tradice stavitelství je tedy v celém našem rodu. Už můj praděda byl mistr zednický,“ vypráví Josef Michek. Když přišel na svět, rodiče už měli šestiletou dceru.

Rodina původně bydlela v ulici Jirky Kubíka[1] v činžovním domě poblíž náměstí. Nebyla tam však voda. „Takže když už jsem udržel bandasku, tak jsem s ní nebo se džbánkem chodil do kašny pro vodu.“ Jako tříletý chlapec zažil 7. května 1945 osvobození Nepomuku americkou armádou. „Pan otec prorokoval, když se u holiče vsadil, že to praskne v Praze 5. května. Mistr holičský Gregor ho pak musel nosit na zádech okolo celého nepomuckého náměstí. Tatínek vzpomínal, že byl víc otlučený on sám než Gregor, který ho nosil, protože s ním vymetal všechny rohy,“ vypráví s úsměvem Josef Michek. Přímo u nich doma bydlel tou dobou poručík americké armády. Josef se sestrou tak měli o pravidelný přísun sladkostí postaráno. Jako chlapec spolu s kamarády rád prolézal trofejní tanky U Brandů a na sokolovně.

Vojáci na zámku Zelená Hora

Rodiče vnímali nástup komunistického režimu s nevolí. Členy komunistické strany nikdy nebyli. Sám tatínek kvůli odmítnutí vstupu do strany přišel o vedoucí místo. „A protože nebyl ve straně a byl to takový radikál, policajti si na něj nasadili jednu dámu, která psala, co se přesně na stavbu přivezlo a kdo tam dělal.“ V roce 1953 nebo 1954 jej dokonce kvůli sedmdesáti šesti korunám odsoudili. „Omylem napsal, že to bylo na sněhový pluh místo táhel ke krovu.“ Kvůli těmto tahanicím jej postihly hned dva infarkty za sebou. Josef jako chlapec nebyl ani členem Pionýra. Po roce 1948 sloužil nedaleký zámek Zelená Hora armádě. V letech 1951 až 1957 zde byl umístěn 1. technický prapor. „Jako děti jsme na zámek běhaly a žebraly jsme u brány, aby nám dali nějaké ty pecky nebo odznáčky, vystřílené wilsony. Byla to hezká, dobrá parta, to nebyli žádní kriminálníci.“ Měnová reforma v roce 1953 rodinu příliš nepostihla. „Naši moc peněz neměli, to bylo velké štěstí. Všechny peníze, které měli, šly do stavby.“

Příroda si nás otloukla, jak potřebovala

Josef Michek v Nepomuku vychodil základní školu. Rád vzpomíná na paní učitelku Jiskrovou. „Byla hodná a krásná, byla to taková naše maminka.“ Ve škole jej nejvíce bavil dějepis a zeměpis. Josefovi rodiče pracovali často až do večera, a společnost mu tak dělala parta chlapců. „My jsme byli Hořejšáci a bojovali jsme se Špitálníky a Dolejšáky.“ Stavěli bunkry, hráli si na vojáky. „A když byl sníh, tak jsme skákali do závějí. Byli jsme zdraví, příroda si nás otloukla, jak potřebovala,“ vzpomíná zasněně.

Důležitou roli hrálo v rodině křesťanství. Josef Michek dělal ministranta, přičemž se celé mše ještě tehdy vedly v latině. Také chodil na hodiny náboženství. Úzký vztah ke křesťanské víře si uchoval dodnes. O tom, kam se jeho kroky budou ubírat dál, rozhodl tatínek. Pamětník pokračoval v rodinné tradici stavařů a byl přijat na Střední průmyslovou školu stavební v Plzni. Následovala další čtyři krásná léta. Jen ho zlobilo rýsování, malovat prý nikdy moc neuměl. Zajímavostí je, že na průmyslovce s nepomuckým kamarádem Václavem Zahradníkem,[2] budoucím šéfdirigentem Orchestru Československé televize, založili orchestr. „A vystupovali jsme v Jasu či ve Svazáčku. Pamatuji se, jak pan ředitel Suchý říkal: ‚Ale Václave, ty asi stejně tu stavařinu dělat nebudeš…‘“ Josef Michek dne 31. května roku 1960 úspěšně odmaturoval.

Na holých zádech nosil čedičovou vatu

Po maturitě pamětník nastoupil na umístěnku do Stavebních izolací. „Bylo řečeno, že každý průmyslovák musí být půl roku v pracovním cyklu jako dělník. Pracoval jsem na LU3, kde jsem nosil bílým zedníkům do pece čedičovou vatu,“ vysvětluje. Tou dobou byl členem Československého svazu mládeže v Nepomuku, kde měl skvělou partu přátel, s níž začali i tančit. Nabídku práce v Elektrárně Tušimice tudíž odmítl, načež mu ředitel sdělil, že tedy může jít. Záhy nastoupil do Škodovky, kde potkal i své bývalé spolužáky. Po práci v provozu pracoval v projekční kanceláři Škodovky na Slovanech. 

Vojna u Vnitřní stráže

Dne 1. srpna roku 1961 nastoupil na vojnu k Vnitřní stráži.[3] „Vůbec nevím, jak jsem se k tomu dostal. Říkalo se tomu ‚fialové gestapo‘.“ Po přijímači v Zadním Chodově začala jeho povinná vojenská služba v Jaroměři. „V té době jsem vlastně zažil Berlín, stavbu berlínské zdi. A to byla opravdu velice špatná doba, kdy jsme museli spát obutí a oblečení. Celou tu dobu jsme hlídali šest stodol. Bylo nám řečeno: ‚Podívejte se, kluci, kdyby se stalo, že by ten diverzant přišel a něco se zvedlo, tak to má větší ráži, než měla atomová bomba v Hirošimě nebo v Nagasaki.‘“ Vojna byla tvrdá, každý druhý den byla pohotovost, každý třetí se chodilo do stráže. „Jaroměř, respektive Josefov, to bylo ryze vojenské město. Takže tam byla i konkurence v holkách,“ vypráví s úsměvem Josef Michek. Museli si sami slámou nacpat slamníky a flinty měli ještě z první světové války. Vojna přitvrdila v době Karibské krize. Při politickém školení mužstva se pamětníkovi hodilo, že znal svět, myšleno prstem po mapě. „Věděl jsem, kde leží všechny ty socialistické a lidově demokratické státy, a dokonce jsem věděl i jejich hlavní politické představitele.“ Na poslední půlrok vojny byl Josef Michek převelen do projekce do Pardubic. Na vojnu dnes vzpomíná rád, protože uměla chlapce utužit. 

Stavařina jako srdeční záležitost

Když se v roce 1963 Josef Michek vrátil z vojny, nastoupil jako cestmistr k Okresní správě silnic. Do oblasti jeho správy spadaly Blovice, Nepomuk, Kasejovice a Nové Mitrovice. Stanoviště a pracoviště měl v Seči. Každý den tak musel za každého počasí absolvovat na motorce až sto padesát kilometrů. Při práci jej napadala celá řada inovací. „A tak jsme v rámci běžného cestmistrování udělali tamhle otáčku, tuhle přeložku, tamhle nový most…“ Dali mu úplně volnou ruku a pamětník postavil ručně štětovanou silnici z Kladrubec až do Čmelín, aby mohly děti jezdit do školy. „Ta stavařina mi hodně přirostla k srdci, byl jsem ve svém živlu,“ říká Josef Michek. Od roku 1968 začal už jako člen bytového družstva stavět svůj první bytový dům. V jednom z bytů bydlel spolu se svou manželkou Marií Michkovou, rozenou Rendlovou. Lidi si ze stavařů dělali legraci a říkali: „To je dobře, že to stavíte, alespoň to bude pro Rusáky.“ Pak stavěl ještě další dvě bytovky.

Historické vousy

Jen pár dní před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy se Michkovi vraceli z Polska od manželčiných příbuzných. Jeli kolem hraničního kamene a žádné vojsko po cestě neviděli. O to větší to byl pro ně ve středu 21. srpna 1968 šok. Na pátek svolal nepomucký národní výbor do hostince U Zeleného stromu setkání odsuzující invazi, kterého se zúčastnil i první okresní tajemník KSČ Richard Vorel. „A já jsem vystoupil a tehdy jsem řekl, že se oholím, až okupanti odejdou. Sál se podivil, zasmál, zatleskal. Včetně toho pana doktora Vorla, toho vedoucího tajemníka. No a já jsem se prostě od té doby oholil naposledy 17. nebo 18. srpna v Polsku. Takže pro mě jsou tyto vousy opravdu historické,“ říká s úsměvem Josef Michek.

Takové Michky nepotřebujeme

V roce 1974 měl začít pracovat u Silnic Národní podnik Nepomuk na pozici stavbyvedoucího v Nepomuku, aby nemusel každý den dojíždět do Seče. Novým ředitelem se však stal již zmíněný komunista, který kdysi nastoupil na tatínkovo místo, když ten odmítl vstoupit do strany. „A dozvěděl jsem se, že i v partaji řekl, že Silnice v žádném případě Michka vzít nesmí. Že takové Michky v žádném případě nepotřebuje a že ho okamžitě propustí.“ V té době dostal rozkaz na dva měsíce služby u Krajské správy vojenské dopravy. „Mezitím byla schůze Brigády socialistické práce, kterou jsem měl napsanou já jako vedoucí, protože to byl ten cestmistrovský obvod, který jsem měl. Takže nešlo, aby to ten obvod dostal. Říkal jsem: ‚Přátelé, já nebudu nějaký vedoucí Brigády socialistické práce, tak si tam dejte někoho jiného.‘ Tak si tam dali Vaška Vořechovského a okamžitě to dostali.“ Josefa Michka pak pozvali na předání odznaku Brigády socialistické práce. Tam se přesněji dozvěděl, co o něm ředitel řekl, a uvědomil si, že je prakticky nezaměstnaný. 

Krásné časy zadostiučinění

Ještě ten den kamarád Václav Houška doporučil Josefu Michkovi místo u Lesů ČR ve Spáleném Poříčí, kam po dvou měsících u Krajské správy vojenské dopravy nastoupil. Ředitel ze Silnic měl však dlouhé prsty a informoval i toho z Lesů ČR. „Víte, co jste měl v Nepomuku, to je závažná záležitost, ale my si vás tady ohlídáme,“ řekl mu. Jak čas běžel, postavil šest bytovek v Myslívě a poté i šestatřicet bytovek ve Spáleném Poříčí. Postavili je dokonce týden před oficiálním termínem. Ani to se ovšem neobešlo bez komplikací ze strany soudruhů. Josef Michek už měl pak u Lesů ČR větší uznání. Postavili například v Dobřívě novou pilu, když tu starou vzala voda. Díky němu vznikla v Nepomuku i lesní školka. „A přes vousy a všechno, co jsem měl, mě udělali šéfem.“ Na práci u Lesů ČR dodnes vzpomíná jako na krásné období.

Naše politika byla vždycky město

Zaměstnání u Lesů ČR ještě více zlepšilo Josefovy organizační schopnosti. Do politiky se prý však nehrnul. „Ale přišlo Občanské fórum a pochopitelně, že jsem se členem stal. Ale ne vůdčím, to byla dvě děvčata z Nepomuku. Když ale přišel čas voleb, byl jsem napsaný na kandidátce a Občanské fórum vyhrálo.“ Josef Michek se stal členem zastupitelstva, které rozhodlo, že bude starostou. Začátky prý byly hodně složité. „Pamatuju si, jako by to bylo dnes, když mi volala jedna paní z Kunštátu a říkala: ‚Tak hele, zvolili tě starostou, ale jak je možné, že nám neteče voda?‘ Sprdla mě jako hrom na Štědrý den...“ Uvědomil si, že musí začít uvažovat jinak. Všechny ze zastupitelstva v prvé řadě požádal, aby se nikdo z nich neotíral o žádnou politickou stranu a aby si kladli jediný cíl: zbudovat Nepomuk. A za dobu, co byl pamětník na radnici, se prý opravdu o politice nebavili. „Naše politika vždycky bylo město.“ Dlouhá tři volební období, dohromady čítající dvanáct let, zasvětil budování Nepomuku. „A hodně mi v tom pomohl ten nahoře, svatý Jan Nepomucký.“

Svatý otec Jan Pavel II., Vatikán, Řím

V březnu 1990 se Josefu Michkovi dostal do ruky časopis S91, ve kterém ho zaujal text: „20. března vzpomeneme 598 let od umučení svatého Jana Nepomuckého.“ „Já na to koukám a říkám: ‚Ty blbe, za dva roky je 600! To je ten startovací můstek, který ty musíš využít.‘“ Během čtvrt hodiny už diktoval své sekretářce dopis s pozváním na Světovou pouť věřících do Nepomuku pro Svatého otce Jana Pavla II. a druhý pro prezidenta Václava Havla. Od této chvíle začal veškeré své úsilí směřovat k tomu, aby měl Nepomuk v den této velké události veškerou obslužnost. Aby byl plnohodnotným městem, ve kterém bude vše, čeho si místní obyvatelé i potenciální návštěvníci žádají. Při shánění financí se samozřejmě zaštiťoval chystanou slavnostní akcí, příjezdem papeže a dalších významných osob. Jeho organizační schopnosti a profesní znalosti se na místě starosty vysoce osvědčily. 

Jako by tam svatý Jan Nepomucký byl s námi

Pouť se měla uskutečnit 15. května 1993. Dne 5. května 1991 byla otevřena Komerční banka. Při té příležitosti přijel do Nepomuku čerstvý první místopředseda vlády Jan Stráský. S Josefem Michkem si padli do oka. Nabídl mu svoji pomoc. Netrvalo dlouho a Josef Michek za ním přijel na ministerstvo s tím, že čekají papeže, ale nemají na náměstí kanalizaci, vodu ani plyn. S jeho pomocí a Josefovou houževnatostí se všechno do osudného data stihlo. Papež sice nakonec nepřijel, ale poslal za sebe papežského legáta, kardinála Joachima Meisnera. Nechal se totiž slyšet, že přece nemůže přijet do Československa, když už jako jeden stát nebude existovat. Mši celebroval arcibiskup Miloslav Vlk. Byla to velká sláva a Josef Michek se setkal s řadou zajímavých lidí včetně prezidenta Václava Havla. Zajímavé bylo, že v okolních městech ani nekáplo, ale v Nepomuku ten den lilo od rána až do půl jedné odpoledne. „Jako by tam ten svatý Jan Nepomucký byl s námi… Jeho život skončil vodou a voda se mu teď vrátila.“

Za působení Josefa Michka ve funkci starosty byl kardinál Meisner v Nepomuku pětkrát. Založil také tradici každoročních jarních poutí. Za svůj největší úspěch však pamětník považuje zřízení obce s rozšířenou působností v roce 2003. Velice mu v tom pomohl ministr vnitra Jan Ruml, s nímž se setkal právě na pouti. Hodně prý pro Nepomuk učinil i nepomucký rodák, developer Marcel Klaus. Jedinou politikou Josefa Michka byl Nepomuk. Razil teorii, že město má být bohaté, a podle toho také vedl svůj úřad. Se svými zaměstnanci chodil na „inspekční cesty“[4] po okolí, aby město důkladně poznali a uměli ho zdokonalit. Josef Michek za dobu, kdy byl starostou, v Nepomuku prostavěl půl druhé miliardy korun.

Motorky i umění

Život Josefa Michka nabitý povinnostmi, které pro něj byly spíše posláním, doprovázela i řada zálib. Patří mezi ně zejména motorismus a fotbal. Jezdil automobilové soutěže a byl funkcionářem Automotoklubu Nepomuk, nyní je členem Výkonného výboru FK Nepomuk. Je také vášnivým sběratelem obrazů nepomuckého akademického malíře Viktora Peška. S manželkou Marií Michkovou oslavili společných šedesát let života a vychovali dvě děti. Bydlí stále v Nepomuku v malebném domě po Josefových rodičích. Dne 29. ledna 2025 získal pamětník ocenění Osobnost města. A co jej mrzí na současné generaci? „Že se mladí lidé uzavírají do sebe a do mobilů a že přestávají být společensky činní.“

 

[1] Zemřel v koncentračním táboře.

[2] Dirigent a skladatel Václav Zahradník byl mimo jiné autorem hitu Sladké mámení či písně k filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. 

[3] „Vnitřní stráž byla vytvořena na základě usnesení Politického byra ÚV KSČ z 28. 3. 1952 a navazujícího usnesení vlády ČSR ze dne 10. 6. 1952. Zřízením Vnitřní stráže bylo 1. 5. 1952 pověřeno tajným rozkazem ministra národní bezpečnosti č. 58 z roku 1952 Velitelství Pohraniční stráže, které se stejným dnem rozšířilo na Hlavní správu Pohraniční a Vnitřní stráže. V rámci HS PVS byl u operačního odboru zřízen přípravný štáb, který prováděl průzkum objektů předurčených ke zvláštní ostraze, aby získal potřebné údaje ke stanovení početních stavů jednotek a jejich organizačního uspořádání. Celkem bylo navrhováno střežit: 92 objektů, z toho 28 objektů ministerstva strojírenství, 25 objektů ministerstva spojů, 24 objektů ministerstva dopravy, 11 objektů ministerstva paliv a energetiky, 3 objekty ministerstva chemického průmyslu a sídlo prezidenta republiky.“ (https://www.valka.cz/12045-Vnitrni-straz-1952-1966)

[4] „Když byl uznán státní svátek na Václava, tak jsme chodili den před Václavem. Třeba se koupila Dubeč, tak se šlo tam. V Čížkově nad Železným Újezdem se udělala retranslační stanice, vyhlídková věž, tak se šlo hezky nahoru a vzali jsme to přes Klášter, na Harvánek, přes Srby. Říkal jsem jim, kde co je, aby věděli všechno a sžili se tady s tím krajem.“ (https://www.obec-cizkov.cz/download-file/3886-1646662474.pdf)