Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Mazalovský (* 1952)

• narodil se 19. února 1952 v Batelově u Jihlavy

• od roku 1962 žil v Praze

• vyučil se klempířem, ale pracoval jako uklízeč a myč výloh

• připojil se k subkultuře „mániček“

• jeho bratr Miroslav Mazalovský byl v roce 1966 odsouzen ke čtyřem měsícům vězení za účast na demonstraci „mániček“

• vyhnul se vojenské službě simulací sebevražedných pokusů

• za normalizace se věnoval hudbě, experimentoval s LSD a marihuanou

• zajímal se o filozofii, jógu a duchovní hledání

• po roce 1989 se stal součástí české komunity Hare Krišna

• v roce 1993 začal pravidelně navštěvovat nové centrum hnutí v Modřanech

• žil a pracoval v komunitě ve Zličíně

• ve věku 58 let poznal svou druhou ženu, s níž vychovává dceru

• v době natáčení roku 2025 žil v komunitě Hare Krišna v Lužcích

Václav Mazalovský, narozený v padesátých letech na Vysočině, prošel jako mladý muž světem bigbítu, undergroundu a normalizačního odporu až k duchovní proměně. V dospělosti opustil materiální ambice, vyhnul se vojně, žil v komunitách a přijal životní styl oddaného v hnutí Hare Krišna a duchovní jméno Vidyā Vācaspatī. Jeho vyprávění zachycuje střet se světskou mocí i hledání vnitřní svobody – a připomíná, že skutečný návrat domů nemusí vést přes hranice, ale skrze vědomí.

Z Batelova do Prahy

Václav Mazalovský se narodil 19. února 1952 v Batelově u Jihlavy v rodině, která v sobě spojovala venkovské i městské zázemí – matka Anna pocházela z Vysočiny, otec z Prahy. Otec, původně číšník v jídelních vozech, později pracoval ve známých pražských restauracích U Pinkasů a U Jelínků. Do roku 1962 žil Václav Mazalovský s matkou a třemi sourozenci v Batelově a otec bydlel kvůli práci v Praze. Dětství na Českomoravské vysočině Václav prožíval v padesátých letech jako období svobody, v bezprostředním kontaktu s přírodou – čas trávil venku, s dětmi, v lese. Škola ho sice nebavila, ale dle svých slov měl ucházející výsledky. Věřící rodina žila v blízkosti kostela, náboženské obřady pozoroval téměř denně z prahu jejich domu. I přes povinnou účast v Pionýru byl hluboce zakořeněn v katolickém prostředí.

Teprve v roce 1962 se celá rodina sestěhovala do Prahy, kde začal jejich nový život na sídlišti Invalidovna v pohodlném bytě 4+1. Václav s bratrem sdíleli jeden pokoj, sestry měly další. Společně však žili pouze tři roky. Přestože byl byt byl velký a pohodlný, rodinné soužití se komplikovalo a poslední kapkou se staly problémy staršího bratra Mirka, který měl ve škole potíže s autoritami. Otec tyto situace nezvládal a rodinu opustil, což vedlo k rozvodu. Matka se poté s dětmi přestěhovala na Žižkov.

Byli jsme „máničky“, bráchu za to zavřeli

V polovině šedesátých let Václav Mazalovský vnímal, že se kolem něj začíná rodit nová společenská a kulturní vlna inspirovaná západní hudbou a životním stylem. S velkým zájmem sledoval skupiny jako Beatles, Rolling Stones a zaregistroval i beatnického básníka Allena Ginsberga, jehož vystoupení na Majálesu v Praze v roce 1965 skončilo skandálem. Někdy v té době také poprvé slyšel Hare Krishna Mahamantru (sanskrtská duchovní mantra, která hraje klíčovou roli v hnutí Hare Krišna a v tradici bhakti jógy – slovo „mahamantra“ znamená doslova „velká mantra“ nebo „velké zvukové poselství“ a zní: Hare Krishna, Hare Krishna, Krishna Krishna, Hare Hare, Hare Rama, Hare Rama, Rama Rama, Hare Hare).

 Václavův starší bratr Mirek patřil mezi takzvané „máničky“ či „květinové děti“ a on sám se k nim ve starším věku také přidal. Vzpomíná, že se scházeli na Václavském náměstí na schodech u Národního muzea. Vyznačovali se dlouhými vlasy, barevnými květovanými košilemi a ošoupanými džínami. Jejich styl oblečení a vzhled provokoval, protože neodpovídal vzhledu „uvědomělého socialistického člověka“. Policie na tyto skupiny reagovala nejednoznačně. Nebylo jasné, jak s nimi nakládat, protože se ničím neprovinili, ale přesto proti nim často docházelo k zásahům. „Provokoval náš zjev, který vyjadřoval touhu po svobodě a nesouhlas s režimem,“ vysvětluje Václav Mazalovský.

Jeho starší bratr Mirek (nar. 1949) se dostal do přímého střetu s režimem v roce 1966, když Veřejná bezpečnost v Praze hromadně zatýkala mladé muže s dlouhými vlasy, bez zákonného důvodu, na příkaz údajného rozhodnutí hlavního hygienika MV (což bylo protiprávní) – byli ostříháni, a některé sympatizující dívky byly podrobeny nuceným gynekologickým prohlídkám na venerickém oddělení. Veřejná bezpečnost zatkla na 200 mladých lidí, nejmladšímu bylo 14 let. Před soud šlo 14 z nich, většina byla po krátké době propuštěna. Mezi odsouzené patřil i bratr Václava Mazalovského Miroslav, který řídil demonstrativní průvod u Muzea. Šlo o kuriózní demonstraci, kdy zhruba třicet lidí pochodovalo od Staroměstského náměstí za skandování hesel jako „Vraťte nám naše vlasy“ nebo „Pryč s holiči!“. 

„Ve svých 17 letech byl odsouzenk čtyřměsíčnímu trestu odnětí svobody. Pak se do vězení dostával opakovaně – například za ‚příživnictví‘ – což znamenalo, že neměl práci. Ačkoli byl hudebně talentovaný a oblíbený, tehdejší systém ho postupně zlomil. Později ho, stejně jako nejstarší sestru, dohnal nezdravý životní styl,“ vypráví Václav Mazalovský o svém bratrovi, který je již po smrti.

„Tak střílej“, nastavil jsem se ruskému vojákovi

Rok 1968 si Václav Mazalovský pamatuje jako výjimečné období společenského uvolnění. Komunismus ztrácel na tvrdosti, reformní komunisté v čele s Alexanderem Dubčekem prosazovali myšlenku „socialismu s lidskou tváří“, byla zrušena cenzura, umožňovalo se i cestování na Západ. Tehdy šestnáctiletý Václav pamatuje, že se v obchodech začalo objevovat oblečení ze Západu. Vše se ale zlomilo v srpnu, kdy během jediné noci vstoupily do Československa vojska Varšavské smlouvy a lidé vyšli na protest do ulic, obraceli směrovky, aby se okupační vojska nemohla orientovat. Václav Mazalovský vzpomíná na nejvyhrocenější situaci, kdy v emocích ztratil pud sebezáchovy a šel vstříc přímo sovětskému vojákovi se slovy: „Tak střílej!“ Voják na něj jen zíral. Během okupace v srpnu 1968 zahynulo v důsledku střelby, nehod a dalších násilných událostí přes 100 civilistů, další desítky utropěly zranění. „Přesto panovala mimořádná atmosféra soudržnosti. V hospodách lidem dávali napít a jídlo zdarma, ptali se, jak to vypadá u Muzea nebo na Staroměstském náměstí. Národ byl v tu chvíli jednotný – všichni cítili, že okupanti musí pryč,“ vzpomíná. Euforie však brzy skončila. Režim vše potlačil a trvalo dvacet let, než přišlo skutečné osvobození.

Simuloval jsem pokusy o sebevraždy

V době, kdy se jeho vrstevníci chystali nastoupit povinnou vojenskou službu, hledal Václav Mazovský způsob, jak se jí vyhnout. Považoval to za prioritu svého tehdejšího života. Jednou z mála účinných cest jak na vojnu nenastoupit byla simulace duševní poruchy. Václav Mazalovský předstíral pokusy o sebevraždu. „Znamenalo to povrchově si pořezat zápěstí – ne hluboko, ale jen natolik, aby zůstala jizva. Řezné rány jsem nikdy nepovažoval za skutečné sebepoškození. Šlo jen o čistě povrchová zranění – dramatická pouze na pohled,“ vysvětluje. K odvodům byl povolán celkem třikrát a pokaždé předložil další jizvu. Pak vždy následoval roční odklad. Teprve napotřetí mu vystavili tzv. „modrou knížkou“, která ho zprostila vojenské služby. „Náčelník si při posledním odvodu všiml mého příjmení a zeptal se, zda nejsem synem vedoucího z hospody U Jelínků. Byl jsem to já. V tu chvíli mi došlo, jak je to bizarní – otec zná osobně důstojníka, který rozhoduje o mé vojenské způsobilosti,“ vypráví.

Václav se po základní škole na přání matky vyučil klempířem. Řemeslem se však neživil a nastoupil jako uklízeč do podniku Úklid Praha, poté do podniku Textil a oděvy Praha, kde myl výlohy obchodů. Tuto práci vykonával sedmnáct let, až do roku 1989, kdy podnik zanikl. „Denně jsme umyli dva obchody, což znamenalo asi půl hodiny až hodinu práce, ale měsíční výdělek byl nadprůměrný,“ popisuje. Měl tedy dost volného času, který trávil s přáteli. Vzpomíná, že v době normalizace nebyly pro mladé téměř žádné možnosti kam jít a co dělat ve volném čase. Chodilo se do hospod, a pokud se chtěl někdo skutečně setkávat, přemýšlet, tvořit nebo dělat hudbu, musel se uchylovat do soukromých bytů.

Václav Mazalovský a jeho přátelé se mimo jiné scházeli například v bytě Ivana Čeledy (známého hudebníka undergroundové scény, zemřel roku 2019) vedle Vinohradského divadla. Poslouchali hudbu, diskutovali. Měli hudební skupinu Adept, ale jak říká, nikdy to v ní nedotáhl k veřejnému vystoupení. Hrál na bicí. Občas kouřili marihuanu, občas se jim podařilo dostat se k LSD – přes kontakty ze Západu. „Spousta našich kamarádů emigrovala. V 70. letech nám posílali LSD, samozřejmě skrytě, pod známkou na pohlednici. Chtěli jsme zkusit, jaké to je, inspirovaly nás hudební idoly, které na psychedelických látkách tvořily… Měl jsem pocit, že tyto prožitky nemohly pocházet pouze z tohoto života, přesahovaly běžné životní zkušenosti a hledali jsme jejich původ,“ vysvětluje Václav Mazalovský.

Svaté písmo mě zprvu neoslovilo

Práce v podniku Úklid Praha, kde zůstal tři roky, ho zavedla i do nemocnice Na Františku, kde myl okna. A právě zde ho silně zasáhl pohled na utrpení a smrt. Začal přemýšlet nad smyslem života, praktikovat jógu, postupem času se stal vegetariánem, přestal pít a kouřit. Poprvé se setkal s knihou „Životopis Šrí Prabhupády“ v bytě Ivana Čeledy – jde o mnohosvazkovou biografii, která popisuje život Prabhupády, indického duchovního učitele, filozofa, spisovatele a zakladatele celosvětového hnutí Hare Krišna.

Zpočátku ho kniha odpuzovala. Znal historky o autorovi, který jezdil v Rolls-Roycu, měl zlaté kliky v koupelně a přečíst si knihu ho proto nelákalo. Když mu ji později přinesl kamarád, přečetl ji – ale bez většího dojmu. Kamarád se urazil a prohlásil, že to nepochopil a že nemohou být přátelé. To ho vyprovokovalo k druhému čtení – tentokrát s jiným přístupem, jako by šlo o něco zásadního. „A právě tehdy se mi text začal otevírat. Tak jsem se poprvé setkal s učením Šrí Prabhupády a vědomím Krišny,“ vzpomíná. Poté mu kamarád přinesl modlitební korále – a to už měl přečtené i některé základní texty, včetně Bhagavadgíty (starověký indický text o smyslu života, povinnosti, duši a duchovní cestě, pro členy hnutí Hare Krišna je Bhagavadgíta nejdůležitější svaté písmo, protože v ní sám Bůh Krišna přímo vysvětluje, jak se člověk může skrze oddanost k Bohu osvobodit z koloběhu zrození a smrti).

Hnutí Hare Krišna, oficiálně známé jako Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny (ISKCON), začalo v Československu klíčit na přelomu 70. a 80. let jako duchovní alternativa k tehdejšímu socialistickému materialismu. V době, kdy byla jakákoli nezávislá náboženská aktivita považována za podezřelou, přitahovalo učení o reinkarnaci, nenásilí a vnitřní svobodě především mladé lidi hledající hlubší smysl života. Překlady knih zakladatele hnutí se šířily samizdatem, setkání probíhala v utajení – v bytech, na chatách nebo v přírodě – a zpěv manter se stal formou nejen meditace, ale i tichého odporu vůči tehdejšímu režimu.

Komunistická moc na toto východní náboženství reagovala tvrdě. V 80. letech příznivce hnutí, tehdy nazývaného „sektou,“ vyslýchali, vyhazovali ze škol i ze zaměstnání. Mnozí příznivci hnutí Hare Krišna emigrovali. Václav Mazalovský osobně pronásledování nezažil. „Nebyli jsme naivní a měli jsme vytipované byty, které nebyly vedeny na naše jména a policie o nich nevěděla. Bylo nám jasné, že to je nebezpečné, a dělali jsme všechno pro to, abychom nebyli odhaleni. Většina lidí z naší party emigrovala,“ vzpomíná. I on sám uvažoval o emigraci, ale nakonec ji neuskutečnil. Neuměl si představit nové začátky – bez bydlení, bez práce. Bylo to koncem 80. let, brzy poté přišla revoluce. Rozhodl se zůstat, a dnes je rád, že tak učinil.

Po revoluci jsem začal žít v komunitě

Listopad 1989 pro něj neznamenal zásadní obrat, protože politikou se nezabýval a duchovní cestu si již našel. V době sametové revoluce už zpíval Hare Krišna, znal oddané z Pardubic a chystal se za nimi. Revoluce ale přišla dřív a oni přijeli do Prahy. Revoluci přivítal jako pád systému, který považoval za uzavřený a represivní, ale věděl, že nová doba nepřinese automaticky duchovní hodnoty. „Pokud se k moci nedostanou oddaní,“ myslel si tehdy, „nebude to jiná podstata, jen jiná fasáda.“

Oddaní založili v roce 1993 v Praze–Modřanech nové centrum hnutí Hare Krišna. Václav se stal jeho pravidelným návštěvníkem. V té době už měl rodinu – oženil se, narodil se mu syn. Manželství však nedokázalo překlenout propast mezi jeho duchovní orientací a jiným hodnotovým nastavením partnerky. Zůstali spolu do chvíle, kdy synovi bylo pět let. Pak na přání manželky odešel a vztah ukončili.

Komunita v Modřanech rychle přerostla své prostory. Nové centrum vzniklo ve Zličíně, kde žily ženy a muži zvlášť, což bylo součástí tradice. V tomto prostředí Václav Mazalovský žil a sloužil – vařil, topil, uklízel. Ve věku 58 let zde poznal ženu, která se stala jeho druhou manželkou. Vychovávají spolu dceru, odmítají školský systém a vedou ji v domácím vzdělávání – nechtějí, aby školní systém deformoval její myšlení. Manželka pracuje i s dalšími dětmi na farmě u Benešova. Rodina žije v chrámu, ale část týdne tráví na venkově. Dům v Lužcích, kde komunita sídlí, se stal jejich zázemím. Žije zde kolem dvaceti lidí. Ti, kdo přijímají její pravidla, mohou bydlet a sdílet každodenní život oddaných, který obnáší vegetariánství, zpěv manter, studium filozofie, spolupráci. Dům má jasná pravidla a příjmy komunity pocházejí z letité činnosti – prodeje knih, vegetariánských restaurací, darů. Václav sám žije z důchodu, který pobírá po desítkách let práce v komunálním sektoru. Dnes už se rozdávání knih nevěnuje, ale pomáhá s údržbou, topením, odvozem odpadu.

Oddanost, která přesahuje chrám

Život v komunitě se podle něj neomezuje na přítomnost v chrámu. Mnoho oddaných odešlo – oženili se, vdaly, založili rodiny. Přesto dál žijí vědomě: mají doma oltář, připravují prasádam (obětované jídlo), zpívají mantry. Chrám slouží jako základ – iniciační prostor. Poté už může oddaný kráčet sám, ale ne sám v duchu. On sám žije prostě. Nejí maso, nepije alkohol, neužívá drogy ani kofein. Každý den cvičí hathajógu. S manželkou a dcerou žijí rytmem komunity i farmy u Benešova. Je vděčný. Má málo, ale vše podstatné. Zpívá, vaří, čistí, učí se být přítomen. Na závěr svého vyprávění říká jednoduše: „Život může skončit kdykoli. Důležité je, v jakém vědomí odejdeme. Pokud v duchovním, není se čeho bát. Pokud ne – čeká nás další pokus.“