Vojtěch Matyáš

* 1923

  • „Za první Československé republiky bylo mnoho lidí chudých. Byli odkázáni na pomoc druhých. Katolická církev v jednom zdejším klášteře dávala lidem obědy. Ale bylo to spíš jen gesto, protože se dostalo jen na pár jedinců. Někteří lidé si zvykli tam chodit na oběd. Já jsem tam ale nechodil. Mniši také dávali peníze všem, co přišli žebrat. Ale dávali jen haléře, koruny nikdy. Byla to jen taková propaganda.“

  • „Vězeň je vězeň všude – ať už je v Ilavě nebo v Leopoldově nebo v uranových dolech. Vězeň není ani člověk. Každý má číslo a není ani považován za člověka. Je pro ně jen číslo.“

  • „V Breznu jsem sloužil u jednoho sedláka. On byl tak bohatý a mně nedali ani jíst! Jednou mě poslali do lesa pro dřevo. Vyšel jsem ráno, chleba mi nedali ani kůrku a celý den jsem byl pryč. Cestou zpátky byl i kůň už tak zesláblý, že jsme museli každou chvíli zastavit a odpočívat. A jaká zima a fujavice! Ani ten kůň, ani já jsme neměli, co jsme potřebovali. Vždyť Slovensko je křesťanská země! Ale co to je za křesťana, když chudáka jenom využívají, místo aby mu pomohli. Jen aby oni měli co nejvíc! Pak jsem od něho odešel a šel jsem k dalšímu sedlákovi. Ale tam to nebylo o nic lepší. Nikdy jsem od nich neviděl žádné peníze, prostě nic. Tak jsem šel zase pryč… Každý se mnou zacházel jen špatně. Každý mě od mládí jen využíval – farář, ti takzvaní křesťani… Když se s člověkem stále zachází takto zle, snadno sám udělá něco zlého. Nikdy jsem nepocítil žádnou lásku. Jen samé zlo… Zlo vede k tomu, že člověk začne krást a podobně. Velká chudoba vede do záhuby. A tak to bylo i se mnou. Byl jsem ochoten udělat cokoliv.“

  • „Z náboženských důvodů jsem nechtěl v sobotu pracovat. To bylo v táboře Vojna. Dali mě do takové betonové budovy, kde bylo deset malých místností. Do jedné mě dali. Byla to úplně holá betonová místnost – ani postel. Nalili mi dovnitř vodu. Celý den jsem stál v té vodě, která se skrz beton nemohla prosáknout pryč. Byla zima, mráz. Já měl letní oděv. Nohy jsem měl úplně červené. Děkuju Pánu Bohu, že nemám dnes nemocné nohy.“

  • „Jednou jsem přišel do lesa. Potkal jsem hajného, měl krásné hodinky a pušku. Já jsem měl sekerku. V tu chvíli jsem vůbec nemyslel na následky. Zabil jsem ho. Sebral jsem mu hodinky a pušku. Říkal jsem si: ,Teď mám pušku, náboje… můžu ukrást cokoliv.‘ Jenže brzo na mě přišlo něco, čemu se snad říká lítost. Pušku jsem schoval a utekl jsem.“

  • „Dávali nám hrozně málo jídla. To není normální, pracovat tak těžce a nedostat ani pořádně najíst! Celý tábor se vzbouřil. Já jsem na to nebyl, já nebyl mezi vzbouřenci. Ale příslušníci byli již připraveni – měli kulomety. Hned stříleli do lidí.“

  • „V Jáchymově jsem pracoval několik let. To bylo utrpení. Celou směnu jsem byl v šachtě, kam se lila voda. Jen jsem tam přišel a už jsem byl mokrý. Mým úkolem bylo odvážet kamení. Šlo jim jen o to, zda člověk splní normu. Pro mě to byla příliš moc těžká robota, byl jsem slabý. Nedokázal jsem plnit normu, takže jsem pak dostával i míň jíst. Často mě poslali hned zpátky dolů – o hladu. Na nic nebrali ohled. Jako už tolikrát v životě jsem měl zase hlad.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    nezjištěno, 02.04.2010

    (audio)
    délka: 01:55:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Slovo Boží je pro mě vodítkem. Víra je moji silou. Bůh je pro mě jistotou. Jeho andělé jsou mým světlem.

Vojtěch Matyáš se narodil 21. května 1923 v Košicích (Slovensko) jako nejmladší ze čtyř synů. Rodina se dlouhodobě nacházela ve velmi složité sociální situaci. Matka Rozálie byla v domácnosti, otec Šebestián pracoval jako horník. Chudí rodiče nemohli Vojtěchovi dopřát vyšší vzdělání než pět tříd obecné školy. Poté byl chlapec dán do učení k obuvníkovi. Oba rodiče zemřeli velmi brzy - otec skonal, když bylo Vojtěchovi sedmnáct let, matka o rok později. Po jejich smrti odešel Vojtěch z Košic a začal sloužit na malé vesnici u faráře, kde pracoval téměř dva roky. V roce 1943 nebo 1944 narukoval do pomocné jednotky maďarské armády, jejímž úkolem bylo kopání protitankových příkopů v oblasti jižního Slovenska. Od jednotky uprchnul, ale brzy se dostal do zajateckého tábora. Později strávil asi dva měsíce v koncentračním táboře na území Rakouska. Po válce se vrátil na rodné Slovensko a živil se opět posluhováním u několika sedláků. Těžká sociální situace ho dovedla až na pokraj tělesných i duševních sil. Ze zoufalství spáchal těžký zločin - zabil člověka. Zprvu mu hrozil trest smrti, nakonec byl odsouzen na doživotí. Byl ve věznicích a v pracovních táborech v Ilavě, v Jihlavě, v Leopoldově, ve Vojně a v uranových dolech v Jáchymově. Z vězení byl propuštěn během amnestie v roce 1966. S návratem do společnosti mu pomohl dávný přítel Bláha z Pardubic, který mu poskytl ubytování a především láskyplné rodinné zázemí. Našel mu také práci v továrně, která mu umožnila se konečně slušně živit. Brzy se Vojtěch Matyáš aktivně zapojil do života místního sboru adventistů, kde se také seznámil se svou budoucí ženou. Po sňatku se společně odstěhovali na Slovensko do vesnice Brestovec. Na sklonku života se Matyášovi vrátili zpět do České republiky. Sílu dodnes nachází v hluboké náboženské víře a četbě Bible.