Ing. Zdeňka Markovičová

* 1978

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „V rámci 4. československého praporu, kdy tam byly v roce 2004 nepokoje, to tehdy Podujevo bylo vzhůru nohama, to jsme měli i vojenskou pohotovost a dostali jsme samopaly. Tam už jsou čtyři zásobníky a ty jsme měli taky ostré. Takže jsem měla na posteli pověšený samopal 58. Nám to [misi] prodloužili, takže celých sedm měsíců tam byla pověšená ta zbraň. Plus jsme měli i ty pistole. A to nevnímáte, to nevnímáte, to prostě jedete v tom vlaku. Když to teďka vyprávím, je to hrozné, šílené, to si člověk ani neuvědomoval. Ne, to nevnímáte. Měli jsme pohotovost, Kosovo bylo vzhůru nohama a hoši, všichni kolegové vyjeli do prostoru. To byly fakt nepokoje, třepalo se celé Kosovo a tehdy nás jako ženy – bylo nás kolem dvaceti z celého praporu. Najednou nefungovalo obvaziště, nefungovalo nic. Kromě kuchařek, ty zůstaly. Ale všechny ženské jsme vyjely do pole na měsíc a dali nás na hlavní velitelství KFOR do Prištiny na hlavní vchod. A my jsme zabezpečovali hlavní vchod. A to byl mazec.“

  • „Myslím, že ani ne. Že to fakt tak nějak berete. Myslím, že někteří muži byli více vyklepaní než my ženské. Tam si nikdo strach nepřipouštěl. Brali jsme to tak – hlavně někam složit hlavu, do nějakého spacáku, to pro nás bylo nejdůležitější.“

  • „Na začátku mise v rámci prvního československého praporu dostanete osobní zbraň a dva zásobníky ostrých nábojů, které musíte mít po celou dobu u sebe. V noci jsme to mívávali pod postelí. Než jsme vyjížděli ze základny, tak jsme si museli nabít, ale mít zajištěno. A když pak přijíždíte, tak si musíte vybít z komory a zase si to všechno uložit. Ale máte ostré zbraně, museli jsme u sebe mít plynové masky a museli jsme mít neprůstřelné vesty a helmy. To byly jenom protistřepinové vesty a ty jsme dostávali spolu se zbraní na začátku mise. Po dobu mise přes noc s tím žádným způsobem nemanipulujete, dáte to pod postel. Nebo jsme měli uzamykatelné skříňky. A to přijdete, hodíte to do skříňky nebo pod postel a jdete si dodělávat zvlášť věci. Ale to ani nevnímáte. Tu zbraň ani nevnímáte.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 22.01.2025

    (audio)
    délka: 01:27:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zbraň ani nevnímáte

Zdeňka Markovičová v roce 1999
Zdeňka Markovičová v roce 1999
zdroj: Archiv pamětnice

Zdeňka Markovičová se narodila 3. července 1978 ve Vyškově. Otec Vojtěch pracoval ve vyškovském pivovaru, po roce 1989 provozoval živnost na opravu motorek a aut. Matka Zdeňka pracovala v kasárnách, později v nemocnici jako sanitářka. Manželství rodičům nevydrželo a matka Zdeňka se provdala za Vladimíra Markoviče, vojáka z povolání. Zdeňčin dědeček Michal Fajčík pocházel ze Slovenska a za války se zapojil do protinacistického odboje. Ve své rodné obci Osádka spolupracoval s partyzánskou skupinou Signál – předával zprávy a pomáhal se zásobováním. Za svou odbojovou činnost obdržel osvědčení účastníka národního boje za osvobození i osvědčení válečného veterána. Po válce vstoupil do armády a postupem let se vypracoval až do hodnosti podplukovníka. Zdeňka Markovičová vystudovala střední průmyslovou školu ve Vyškově. Po maturitě – v roce 1997 – vstoupila do armády. Roku 2002 a následně na přelomu let 2003 až 2004 se účastnila vojenské mise KFOR (Kosovo Force) v Kosovu. V roce 2013 promovala na univerzitě obrany, o rok později se rozhodla armádní prostředí – tehdy v hodnosti nadrotmistra – opustit. V roce 2025 žila v rodném Vyškově a živila se jako soukromá vyučující angličtiny a matematiky.