Anna Marková

„Babička mi o tom vyprávěla. Chodila jsem s ní kolem těch baráků a ona říkala: ,Ten sem přišel, pobral, co mohl, a odstěhoval se. Přišel s holou p*delou, ale odjel s vagonem.‘ Prostě to, co zůstalo v barácích, do kterých přišli, si vzali. Nastěhovali se tam, pobrali, co mohli, objednali si vagon a odstěhovali se zpátky tam, odkud přišli. A těch tady bylo více. Jenom ti, co jsme tady chtěli zůstat, protože jsme přišli do krásné krajiny, tak jsme tady zůstali. Ale ti, co chtěli jenom nahrabat, tak si nahrabali a odešli. A babička vždycky říkala, že to je pořád. Pořád se hrabe. Vždycky přijde s holou p*delou, ale s vagonama odjede.“

„Takových lidí tady bylo víc. Potřebovali do niťárny řemeslníky, aby se tady ta fabrika zase mohla rozjet. Potřebovali skláře, aby zaučili nové. Ještě tady byla korkárna, než vznikl kombinát. Nepamatuji si, co se tam vyrábělo, ale vím, že se tomu říkalo korkárna. Byla tady Koh-i-noorka, ve které se pracovalo. Tam také byli Němci. V každé fabrice potřebovali určité lidi, o kterých věděli, že to jsou opravdu fachmani a za války nikomu neubližovali. To bylo hlavní. Nesměli to být zarytí Němci. To by je určitě poslali pryč, ale zůstala jich tady hromada. Vybavuji si ty postavy, ty podoby, ale jména už si nepamatuji. To byla opravdu hromada jmen.“ – „A bylo to na těch lidech poznat, že jsou Němci? Třeba podle oblečení?“ – „Ne. Oblékali se normálně. Svoje oblečení nosili pořád, ovšem, že by tím nějak dávali najevo, že jsou Němci, to ne. Chodili jako normální, obyčejní lidé… A babička mi vždy říkala, že se k nim musím chovat slušně, protože to jsou slušní lidé… Tak, jako já jsem potom učila své vnuky zdravit starší lidi, tak také babička nám tohle říkala. Zastavovala se s nimi, povídali si a vtloukala nám do hlavy, abychom se na ně nepovyšovali, protože to byli normální lidi jako my.“