Josef Maňák

* 1918

  • „My jsme s mým budoucím švagrem utekli z Prahy. Nebyli jsme na koleji. Bydleli jsme na soukromém bytě, tak jsme okamžitě utekli a schovávali jsme se na půdě mlýna v Litvínovicích. V jedné budově nahoře jsme byli schovaní. Holky nám tam nosily jídlo. Když to potom utichlo, tak jsme se samozřejmě dostali ven. Proto jsme taky nebyli s těmi studenty zavření.“

  • „Jeden z esesáků měl ohromný furunkl tady vzadu [na krku] a ten [německý doktor v táboře] ho kurýroval nějakými mastičkami. Rovnou, když se zeptal ten Wiener, co s tím, tak jsem já a ještě nějaký doktor, to byl Žid z Olomouce, řekli: ,Jedině operovat, jedině uvolnit.‘ Tak jsem dával narkózu a ten kluk, to byl už hotový doktor, to zinscenoval. Čili jsem získal u toho gestapáka, který velel, určitou důvěru.“

  • „On byl sledovaný, my jsme byli všichni sledovaní estébáky. Teďka tomu náš táta nevěřil. Tak já jsem říkal: ,Hele…‘ - my jsme bydleli v téhle ulici a kolmo na ni byla Široká, ,… támhle v Široké ulici je auťák, v tom jsou dva chlapi s barety, to jsou estébáci, a ti nás hlídají.‘ Jelikož bylo vidět akorát na náš barák. Nebo třeba stálo auto těsně u vedlejšího baráku, ale na kolejích tramvaje. Tak já jsem jednou říkal tátovi: ,Hele, tady jsou estébáci. Zrovna v tomhle [autě].‘ Takže potom šel k těm dvěma chlapům, co tam stáli, a říkal jim: ,Jestli čekáte na mého syna, tak odjel do Trhových Svinů k vdané dceři a vrátí se dneska…‘, já nevím, ,… do šesti hodin.‘ Takže potom tam nikdy nestáli.“

  • „Tam byl ze začátku strašný hlad, strašný hlad. Teprve na Vánoce jsme mohli dostat nějaký balíček z domova. Jinak na začátku byl hrozný hlad. Takže jsme kradli. Tam bylo uvnitř pole (…) fazolí, tak jsme to ukradli a vařili jsme alespoň fazole, abychom se trochu najedli.“

  • „Jednoho dne letěl sám na výzkum, protože byla mlha, neletěli normálně, a když se vracel z výzkumu nad Německem, tak nad holandským ostrovem Walcheren ho zasáhla střepina z granátu do olejové nádrže. On se to snažil dotáhnout do Anglie, ovšem asi šest mil před pobřežím spadl do moře a na člunu, jelikož vítr šel obráceně, ho to zahnalo zpátky k holandským břehům. Tam ho Němci zajali. On ovšem strhal označení Czechoslovakia a vydával se za Kanaďana. A právě se dostal do toho kanadského lágru.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Písek, 01.06.2009

    (audio)
    délka: 01:12:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Písek, 27.06.2012

    (audio)
    délka: 53:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všichni jsme říkali, že brácha je úředník, ne letec, tak nás pustili

Josef Maňák, předválečná fotografie
Josef Maňák, předválečná fotografie
zdroj: archiv Josefa Maňáka

  MUDr. Josef Maňák se narodil 17. 2. 1918 v Českých Budějovicích. Po absolvování obecné školy a reformního gymnázia odešel studovat medicínu do Prahy. Rozsáhlému zatýkání studentů 17. 11. 1939 se vyhnul díky skutečnosti, že nebydlel na kolejích, a tak mohl vlakem odjet do Litvínovic. Zatčení se mu však kvůli útěku jeho bratra Jiřího Maňáka do Francie a do Anglie, kde sloužil v RAF, nevyhnulo. Dne 14. 9. 1942 byl s celou rodinou zadržen v rámci Emigration Aktion a byl vězněn v Táboře, v Kouničkách, ve Svatobořicích a v Lutíně, kde stavěl železniční dráhu pro továrnu na messerschmitty. V dubnu 1945 byl s rodinou z internace propuštěn a odjel do Českých Budějovic. Zde se dočkal konce války. Po válce dostudoval medicínu, pracoval jako ušní a krční lékař a poté se stal primářem v Písku. V současnosti žije v Písku.