„Jsem písničkář. Patřím tam, kde je můj jazyk.“ Hutka dnes slaví 75. narozeniny

/ /
Jaroslav Hutka na demonstraci na Letné v listopadu 1989
Jaroslav Hutka na demonstraci na Letné v listopadu 1989
zdroj: archiv pamětníka

Dříve svými písňovými texty vzdoroval komunistickému režimu, dnes se v nich vysmívá prezidentovi, bývalému premiérovi nebo útočí na diktátora Putina. Jaroslav Hutka, který 21. dubna slaví pětasedmdesáté narozeniny, se svou hudbou stále vyjadřuje k aktuálnímu dění.

„Sláva je matoucí, v tu chvíli člověk cejtí, že je nezničitelnej. Ale úspěch zmizí jako vzpomínka, člověk se nemůže spolehnout na publikum, na nic. Může se spolehnout jen na vlastní víru,“ říká Jaroslav Hutka, když se ohlíží za svou hudební kariérou. Během života zažil roli rebelující „máničky“, populárního písničkáře, zakázaného umělce, ústup ze slávy i aplaudující davy. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Narodil se krátce před nástupem komunistického režimu v rodině olomouckého podnikatele a v době jeho nejútlejšího dětství rodina zažívala nátlak a šikanu. Před Vánoci 1952, když Jaroslavovi bylo pět let, je z Olomouce násilně vystěhovali do podhradí Bouzova, do malého domku bývalé policejní stanice. Na čas strávený v poetické krajině pod hradem vzpomíná Jaroslav Hutka s velkou láskou, o to hůře pak nesl další nucené stěhování, tentokrát zpátky do Olomouce. „Bylo to, jako kdyby se moje bytost rozpůlila, když jsem ztratil místo, kam patřím,“ popisuje nesmírný stesk po Bouzově. ž

Jaroslav Hutka v dětství se sourozenci
Jaroslav Hutka v dětství se sourozenci

Nezvolíte-li Hutku, nebudu topit

Od dětství vnímal svět skrze tóny a především barvy, nejprve totiž nastoupil dráhu výtvarníka. Začátkem šedesátých let se i navzdory kádrovému škraloupu dostal na Střední uměleckoprůmyslovou školu na pražském Žižkově, když se za něj při přijímacích zkouškách postavili vyučující odborných předmětů. Záhy si zavařil coby přispěvatel do školního časopisu, kde publikoval kritický článek o režimem opěvovaném básníku S. K. Neumannovi a hrozil mu vyhazov. Jaroslav zareagoval strategickým tahem: nechal se zvolit předsedou školní organizace svazu mládeže. 

Jaroslav Hutka v devatenácti letech
Jaroslav Hutka v devatenácti letech

„Uspořádali jsme americký typ voleb, každá třída měla svého kandidáta. Dělali jsme volební kampaň, ale nejvíce zafungoval až transparent od topiče,“ vzpomíná Jaroslav Hutka. Školní topič totiž tehdy vystoupil s obrovským nápisem „Nezvolíte-li Hutku, nebudu topit. Skřivánek“. „Byl jsem jako komunisti, vyhrál jsem snad s 97 % hlasů,“ usmívá se Jaroslav Hutka. Ze školy ale nakonec stejně musel odejít, když ztratil možnost bydlení u pražské sestřenice a přespávání u kamarádů vedlo k rapidnímu zhoršení studijních výsledků. 

V devatenácti letech dostal poprvé předvolání na policii. Šlo o jeho dlouhé vlasy: 

„Stálo tam: ‚Dostavte se na Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti Olomouc ve věci mánička’.“

Policisté se ho prý „pokoušeli přemluvit, že mi to nesluší.“ Ve stejné době také začal vystupovat jako písničkář. Nejprve ve trojici s Vladimírem Veitem a Hvězdoněm Cignerem, později s Petrem Kalandrou, s nímž hráli na Karlově mostě, či s Matějem Svobodou ze skupiny Pod plachtou 68. Atmosféra ve společnosti se postupně uvolňovala, dlouhovlasí umělci začínali být více akceptováni. „Naděje do budoucnosti byla vším, čím se žilo,“ říká Jaroslav Hutka, přestože od polských hudebníků již tehdy zaslechli, že do Československa se chystá vstoupit sovětská armáda. Nikdo jim ale nevěřil.

S Petrem Kalandrou na Karlově mostě
S Petrem Kalandrou na Karlově mostě

Temná stěna normalizace

Se svou první ženou Zorou bydlel Jaroslav Hutka na Vinohradech nedaleko budovy rozhlasu. V srpnových dnech roku 1968 tam několikrát probíhaly demonstrace. Jednoho pozdního večera se ale od budovy rozhlasu ozýval trochu jiný křik než v předešlých dnech. Jaroslav se ženou a s kamarádem Hvězdoněm Cígnerem vyrazili do centra Prahy a až do svítání diskutovali v hloučcích na Václavském náměstí: „Tam v tom svítání byl divnej obrázek, bylo tam vidět několik parašutistů a obrněnců. Lidi začali řvát a pak začala střelba. Do tý doby jsem si neuměl uvědomit, jak ta střelba ve městě je nahlas, jak se rozléhá…“ To už bylo ráno 21. srpna 1968. „U tunelu nad Národním muzeem převrátili auto a možná tam byla i tramvaj převrácená, vznikla tam taková barikáda. No a čekalo se na Rusy. Snad někdy po poledni, když přijely první obrovský tanky, přejely tu barikádu, jako by to byla plechovka,“ vzpomíná Hutka na příjezd okupantů.

Přelom roku 1968 a 1969 popisuje jako nadějný. „Ovládnout ulici tankem neznamená mít moc v zemi. Navíc Rusové neovládli televizi, rozhlas,“ uvažuje. Normalizační šeď nenastala okamžitě a podle Jaroslava Hutky ji pozdržel i čin Jana Palacha: „Všemi to otřáslo a komunisti se na nějakou chvíli vyděsili. Myslím, že tu normalizaci tak o půl roku oddálil.“ Naděje ale vzaly brzy za své:

„Temná stěna normalizace se přiblížila a nakonec nás přikryla. Hranice byly uzavřený, spolky byly normalizovaný, společnost byla protříděná…“

S Vlastou Třešňákem roku 1968
S Vlastou Třešňákem roku 1968

Jaroslav Hutka zatím stále mohl koncertovat, až do roku 1975 vystupoval bez většího zájmu Státní bezpečnosti v Malostranské besedě či na Baráčnické rychtě a spolu s Vladimírem Mertou, Vlastou Třešňákem či Jiřím Dědečkem byl členem písničkářského sdružení Šafrán. 

I tráva byla všude přistřižená

Jenže okolo poloviny sedmdesátých let se normalizátoři rozhodli řady hudebníků prosít takzvanými přehrávkami, jejichž nutnou součástí byly i politické prověrky. „Tehdy jsem byl poprvé trestně stíhán – v únoru 1975 jsem koncertoval v Chocni a jeden člověk si tam představení nahrál na magnetofon. Pak mě udal za protistátní představení,“ líčí Jaroslav Hutka. Ke stíhání se přidala i položka „urážka hlavy státu, rasy a přesvědčení“. Ironií osudu přišla amnestie prezidenta Husáka, která ho zprostila obvinění, ještě než se o něm dozvěděl.

Jaroslav postupně dostal do okruhu disidentů kolem Václava Havla. Ten ho zprvu odrazoval od podpisu Charty 77. 

„Říkal mi: ‚Víš, Jardo, vy s tím Třešňákem ještě můžete hrát. A když my budeme podepisovat a vy budete hrát, tak my toho bolševika obklíčíme.´“ 

Jaroslav nakonec svůj podpis připojil na podzim 1977. Tehdy na něj Státní bezpečnost začala tlačit, aby emigroval, žil v atmosféře permanentního stresu: „Byl jsem slavnej na veřejnosti a jednou nohou už jsem byl ve vězení.“ I to byl důvod, proč se rozhodl k odchodu ze země, přestože bezprostředně po roce 1968 emigranty odsuzoval. 

S rodiči před odjezdem do emigrace
S rodiči před odjezdem do emigrace

V říjnu 1978 s druhou manželkou Danielou odjeli do Nizozemí. „Bylo to jiné, i tráva byla všude přistřižená, zažívali jsme takové trapné buranské objevy člověka, co nikdy nebyl venku,“ směje se prvním pocitům ze „svobodné země“. I přes jazykovou bariéru začal Hutka časem koncertovat v Paříži, Berlíně, Vídni a později v USA. Přišlo ale rozčarování z emigrantské komunity, když často narážel na emigranty, kteří se do Československa mohli pravidelně vracet a neměli s režimem větší problémy. Dostával se s nimi do konfliktů a možností vystupovat pro českou komunitu v zahraničí tak ubylo. I když dokázal zpívat i v nizozemštině, necítil se v Nizozemí dobře a psychické problémy negativně ovlivnily i jeho manželství. Roku 1987 se proto přestěhoval do Kolína nad Rýnem, kde se usadil se svou třetí ženou Kateřinou. 

Tak za čtrnáct dní v Praze! 

Na konci roku 1988, v postupně se uvolňující atmosféře v různých zemích za železnou oponou, mohl Jaroslav Hutka koncertovat v Budapešti či ve Wroclavi. Tam, na koncertě začátkem listopadu 1989, ho zastihla zpráva o pádu Berlínské zdi. „Na konci koncertu někdo vykřikl: ,Tak za čtrnáct dní v Praze!’“ 

Koncert ve Wroclavi na začátku listopadu 1989. Zleva: Pavel Dobeš, Pepa  Nos, Jaroslav Hutka, Petr Dopita, Karel Kryl, Petr Rímský, Jarek Nohavica, Vladimír Veit, Pepa Streichl
Koncert ve Wroclavi na začátku listopadu 1989. Zleva: Pavel Dobeš, Pepa Nos, Jaroslav Hutka, Petr Dopita, Karel Kryl, Petr Rímský, Jarek Nohavica, Vladimír Veit, Pepa Streichl

Nakonec to trvalo jen o pár dní déle: Jaroslav Hutka přistál v Praze 25. listopadu. Protože neměl československé vízum, na Ruzyni ho úředníci nemohli pustit z letiště. Za sklem s průhledem do mezinárodního prostoru se začali srocovat fanoušci. Jaroslav Hutka jim zahrál legendární Náměšť a nakonec do do Prahy vpustili na dvoudenní vízum. „Praha byla otlučená, špinavá, zbídačená a teskná,“ vzpomíná na úzkost a chlad, ale také na vřelé přijetí publikem při vystoupení na demonstraci na Letné. Po dvou dnech v Praze z něj pak všechna poemigrační úzkost spadla docela: 

„Pochopil jsem, že jsem zpátky. Jako písničkář patřím tam, kde je můj jazyk.“

V následujících týdnech se účastnil s Václavem Havlem jeho cest po celé republice, kdy pokaždé zpíval píseň Náměšť a každé z těchto vystoupení pro něj bylo „jako bejt u zázraku“.

Letná, 25. listopadu 1989
Letná, 25. listopadu 1989

Jako mnoho dalších umělců, i on prošel v devadesátých letech velkou deziluzí z hudební scény, na níž vítězila komerce. Roku 1997 tak oznámil ukončení kariéry. Ale po deseti letech se ke skládání písní vrátil, tentokrát s texty, které daleko přímočařeji popisují aktuální situaci. Vysmíval se v nich premiéru Babišovi, prezidentu Zemanovi a letos na jaře i ruskému diktátoru Putinovi, zpíval ale i o uprchlících v řeckém táboře Moria. 

V loňském roce vyhrál soudní spor s Karlem Srpem starším, který ho zažaloval na ochranu osobnosti a požadoval omluvu za Hutkův výrok, že „má ve svém estébáckém spise na sebe čtyři udání od Karla Srpa“. Protestoval tak proti jmenování Karla Srpa staršího do etické komise pro ocenění účastníků protikomunistického odboje. Loni v září soud rozhodl, že Jaroslav Hutka se Srpovi omlouvat nemusí. 

Jaroslav Hutka je otcem šesti dětí, poslední tři ze vztahu s jeho současnou přítelkyní Magdalenou Hodkovicovou. Nejmladší dcera Eleonora se narodila roku 2020. „Oni objevují svět a člověk ho objevuje s nimi. Jak jsou plné energie a chuti do života, tak člověka trochu i strhnou,“ říká o svém pozděním rodičovství.