Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Lukášek (* 1940)

• narozen 24. června 1940 v Jihlavě do rodiny úředníka a ženy v domácnosti

• jako dítě prožil lokální válečné události a osvobození Rasošek roku 1945

• vystudoval Střední průmyslovou školu v Hradci Králové

• pracoval jako rozpočtář Uničovských strojíren, později jako řidič u ČSAD Olomouc

• s manželkou Marií vychovali tři syny

• roku 1968 tlumočil jednání představitelů podniku se Sověty

• pro nesouhlas s invazí vyhozen roku 1972 ze zaměstnání, děti nesměly studovat

• roku 2025 žil ve Šternberku

Václav Lukášek dostal jméno po pradědečkovi – legionáři, který bojoval na ruské frontě. I díky němu se v rodině vědělo, že s komunisty je lepší se nebavit. Když 20. srpna 1968 uléhal unavený po návratu z Moskvy ke spánku, netušil, že odpočinek nebude mít dlouhého trvání. Za pár hodin ho vzbudil soused se zprávou o invazi. Protože v následujících letech odmítal okupaci nazývat „bratrskou pomocí“, přišel o zaměstnání a jeho děti nesměly studovat.

Dědeček doprovázel jako legionář Zlatý poklad

Václav Lukášek se narodil v průběhu druhé světové války. První rok života strávil v Jihlavě, kde byl otec zaměstnán jako český úředník na úřadu práce mezi Němci. Protičeské nálady ve městě se však postupně stupňovaly. Nazývali jej „českým psem“, vyhrožovali, že na něj brzy přijde řada, a přátelé mu radili, aby z Jihlavy zmizel. Rodina proto odjela k babičce do Rasošek. Dědeček, Václav Lukášek, po němž Václav získal jméno, zemřel roku 1939. Byl legionářem, bojujícím na ruské frontě, doprovázel část cesty tzv. Zlatého pokladu a po zbytek života nesl zdravotní následky způsobené mrazem. Otec v té době pracoval jako účetní ve firmě Polický–Rieker v Jaroměři, matka byla v domácnosti.

V Rasoškách strávil Václav část dětství. Ačkoliv to byla klidná vesnice, i sem doléhala válka. Za vesnicí si němečtí vojáci zbudovali cvičiště, kam malí kluci chodili „provádět záškodnické akce“ a brát různé věci. Doma otec poslouchal zakázaný rozhlas, nejčastěji Hlas Ameriky, k poslechu se u nich scházeli známí. Jednou Václav otce málem prozradil, když sousedům bezelstně řekl, že tatínek poslouchá Hlas Ameriky. Naštěstí je sousedé neudali. Pamatuje si také na místního občana Václava Vlka, který byl za odboj zatčen a část války strávil v koncentračním táboře. Viděl jeho návrat domů – ve vsi se objevil zubožený, kost a kůže, ale živý.

Sovětský důstojník zastřelil vojáka na dvoře

Na jaře 1945 lidé s nadějí očekávali příchod fronty. Němci prchali, někde záměrně páchali škody. V Rasoškách po nich zůstaly opuštěné věci, o které se lidé prali. Václav Lukášek si vybavuje procesí vozů mířících směrem k Hradci Králové. „Jeli na vozech jako cikáni, už měli strach. Měli už taky informace, že za nimi táhnou Rusové, všechno to táhlo na Hradec, protože Hradec je sedmnáct kilometrů od Racošek.“ V posledním roce války byli s otcem svědky zřícení německého cvičného letadla na louce za vesnicí. Sbírali tehdy různé součástky z letadla, když na místo přijela vojenská policie, otec jim sdělil, že jsou pouze na procházce, naštěstí uměl dobře německy.

5. května 1945 se v Rasoškách objevili první sovětští vojáci. Místní osvoboditele vítali, hostinský čepoval pivo a malí kluci – mezi nimi Václav – ho podávali projíždějícím vojákům. Ti je pak za odměnu naložili na vůz a svezli do vedlejší vesnice. Skupina vojáků se ubytovala i u Lukáškových. Na dvoře postavili velký stan pro řadové vojáky, důstojníkům přenechali rodiče pokoj v domě. Při jedné z opileckých hádek došlo k zastřelení vojáka důstojníkem přímo na dvoře. Tělo pak odvezli.

Poválečná léta a nástup komunismu

Do obecné školy v Rasoškách nastoupil Václav roku 1946, ale chodil do ní pouze jeden rok. Roku 1947 se rodina přestěhovala do Jaroměře. Po válce začala ve firmě Polický-Rieker pracovat i matka – jako dělnice. Komunistická strana převzala moc v únoru 1948. Rodiče komunisty nevolili, vážili si Beneše a Masaryka. 

KSČ slibovala zachování soukromého zemědělství, brzy však začalo znárodňování a kolektivizace. Lukáškovi sice pole neměli, ale mnoho sedláků v okolí odmítalo vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) a čelili stále vyšším dodávkám. Za kritiku kolektivizace byl příbuzný z matčiny strany, pan Kalenda, dokonce krátce vězněn.

Stěhování za prací a rodinou

Roku 1954 nastoupil Václav do učení v Hradci Králové. Toužil po studiu průmyslovky, ale podmínkou přijetí bylo vyučení, zvolil proto nejprve obor soustružník na učilišti v Hradci Králové. Bydlel na internátě, hrál fotbal a věnoval se letectví – létal na větroni. Poté vystudoval vytouženou průmyslovku.

Roku 1958 nastoupil na vojnu do Přerova, k letectvu. Dva roky sloužil jako učitel v autoškole. S vojáky jezdil na cvičné jízdy a často se tak dostal domů do Jaroměře. Jako vojáci se také museli účastnit kulturních akcí – například chodili zpívat na pedagogické gymnázium v Přerově. Seznámil se tak se svou budoucí ženou Marií, která zde studovala. Vzali se ještě během jeho vojenské služby. Roku 1962 se jim narodil první syn Václav.

Na vojně hrál fotbal pod klubem Dukla Přerov. Nakonec jej zlákali náboráři z Uničova – mohl nastoupit do uničovských strojíren a dostat byt. S manželkou si vybrali Šternberk, kam se roku 1964 přestěhovali. Nejprve bydleli v Dlouhé Loučce, později dostali byt na Nádražní ulici. Roku 1966 se jim narodil druhý syn Roman.

Manželka začala učit v mateřské škole a Václav pracoval jako rozpočtář v Uničovských strojírnách. Začal jezdit služebně do zahraničí, do zemí východního bloku. V srpnu 1968 ho poslali do Moskvy, kde měl prodávat bagry.

V srpnu mě poslali služebně do Moskvy

Život tehdy vypadal krásně. Díky snahám reformních politiků o rozvolnění společenských a politických poměrů v zemi se dalo volněji dýchat, lidé přestávali mít strach dávat najevo své názory. Měl přislíbeno místo delegáta strojíren v Polsku, kam měla jet i manželka; doma měli dva malé syny. Když se 20. srpna vracel domů, varoval ho kamarád v Moskvě, že se u nás asi něco děje, ale nebyl konkrétní.

Po návratu se Václav uložil ke spánku. Probudilo ho klepání souseda a zpráva o invazi. Krátce poté pro něj přijeli ze strojíren, aby jel tlumočit jednání se Sověty. V hlavě mu zněla slova hlasatelky Kamily Moučkové o překročení hranic vojsky Varšavské smlouvy. V zaměstnání pak stále dokola vysvětloval: „U nás není žádná kontrarevoluce a žádnou pomoc nepotřebujeme.“ Na svou otevřenost však brzy doplatil. Jeho překlady potřebovali zhruba tři dny.

Na výročí invaze přišli v černém

Když se situace ustálila, lidé si postupně zvykali na přítomnost okupačních vojsk. Šrouby se znovu utahovaly. V lednu 1969 se upálil student Jan Palach. Lidé byli na chvíli probuzeni, ale brzy se vrátil strach. Účastníci Palachova pohřbu byli předvoláváni na StB a perzekvováni. V srpnu 1969, k výročí invaze, se Václav spolu s kolegy domluvili, že přijdou do práce v černém. Nevěděli, že StB zde má instalovanou kameru, a velmi brzy se tak do rukou bezpečnosti dostal kompletní seznam „provinilců“. Přímo do strojíren přijeli vyšetřovatelé StB.

Václav Lukášek odmítl couvnout ze svého názoru, že okupace nebyla bratrskou pomocí. V roce 1972 ho proto ze strojíren vyhodili a zakázali mu vstup do areálu továrny. Manželka musela k prověrkám před komisí místních funkcionářů – ti rozhodovali, zda může dál učit. Nakonec ve školce směla zůstat.

Po návratu ze zahraničí nás vyslýchali

Václav Lukášek se jako otec dvou malých dětí ocitl bez práce. Na radu známého zkusil štěstí u ČSAD. Přijali ho jako řidiče. První rok jezdil jen po republice, ale osvědčil se a vedoucí mu slíbil, že se za něj přimluví, aby směl jezdit do ciziny. Další rok už vyjel – nejprve s doprovodem. Později jezdil i do zemí východního bloku a nakonec i na Západ.

Problémy však zasáhly i jeho syny. V 70. letech končili základní školu a kvůli otci se nedostali na střední školu. Díky příteli Stanislavu Kulatému byl nejstarší syn nakonec přijat na strojní učiliště ve Šternberku pod jiným jménem, takto zde figuroval celé studium. Druhý syn se také vyučil. Až nejmladší Martin, narozený roku 1980, měl šanci volby.

Václav Lukášek měl svou práci rád. Stinnou stránkou výjezdů do zahraničí však byly pravidelné výslechy po návratech, které museli řidiči absolvovat. Vzpomíná na olomouckého estébáka Štajgra, který po něm chtěl, aby donášel na kolegy. Odmítl. Po revoluci jej pak vídal jako dělníka při vykládkách zboží v továrně JUTA.

Po roce 1989

Václav Lukášek se od roku 1969 politicky neangažoval. Žil rodinným životem a podporoval nejmladšího syna, který jezdil motokros. Do důchodu odešel roku 2000. Listopadové události roku 1989 sledoval pouze v televizi. Zpětně mu vadí, že mnozí bývalí komunisté „převlékli kabát“ a dostali se znovu do vysokých funkcí. Po revoluci se mu dostaly do rukou Cibulkovy seznamy, kde našel jména mnoha kolegů – řidičů. Je dodnes přesvědčen, že nikoho neudávali. Lustrace neprokázala žádný záznam jeho spolupráce s bezpečnostními složkami.

Rok po odchodu do důchodu začal mít vážné zdravotní problémy. Nějakou dobu o něj pečovala manželka, později se přestěhoval do domova pro seniory ve Šternberku. Jeho žena zemřela ve věku 61 let. V domově pro seniory žil Václav Lukášek i v době natáčení jeho vzpomínek, v roce 2025.