Loď pro mě jako pro „máničku“ byla únikem před socialistickou realitou
Stáhnout obrázek
Jiří Louvar se narodil 3. října 1958 v Ústí nad Labem jako nejmladší ze tří dětí do rodiny výpravčího na dráze a zdravotnice. Otec Ladislav zemřel, když bylo pamětníkovi osm let, a matka Blažena se protloukala životem se dětmi sama. Odjakživa miloval knihy, ocitnul se díky nim i u dost zajímavých událostí. Třeba v roce 1969, kdy si cestou do ústecké knihovny mohl zblízka prohlédnout následky řádění rozvášněného davu, který po výhře Československých hokejistů nad neporazitelnou „sbornou komandou“ zapálil před sovětským okupačním velitelstvím vojenská auta. V roce 1974 nastoupil v Děčíně do učení na obor lodní mechanik. Jako snílkovi ponořenému do knih mu život a plavba na lodi připadaly romantické, navíc viděl v tomhle povolání cestu, jak uniknout z dusného socialistického ovzduší. Realita byla ale mnohem drsnější, než si představoval. I tak strávil na lodích celý svůj profesní život. Na vojnu nastoupil roku 1978 a sloužil jako potápěč. V lodní dopravě se vypracoval od píky až na pozici kapitána. Jak s nadsázkou říká, projel po vodě Evropu křížem krážem. V roce 1988 se s manželkou a dvěma dětmi přestěhoval do obce Povrly, která leží zhruba na polovině cesty mezi Ústím nad Labem a Děčínem. Právě v Povrlech se účastnil Antidiskoték, které tam tajně pořádal hudební publicista Jiří Černý, nebo bytových divadel a dalších akcí, které tehdejší režim neviděl rád. Jiří Louvar jezdil na lodi až do roku 2022, kdy odešel kvůli zdravotním důvodům do předčasného důchodu. Od roku 2024 působil jako knihovník v Povrlech, kde také žil.
