Petr Louda

„Tři ze čtyř mých prarodičů neuměli česky, tak se doma mluvilo německy. Bylo mi pět let, neuměl jsem česky ani píp. Dostal jsem akutní zánět slepého střeva. Akutní, tak matka se mnou lítala po doktorech. V Jablonci to nepoznali, v Tanvaldu mě přijali. Neuměl jsem česky A ani B. Tak se pan primář naštval, pozval si mé rodiče na kobereček. Asi to byl internista a říká: ‚Paní Loudová, jak to, že vaše dítě neovládá svou mateřskou řeč?‘ – ‚Pane primáři, ono to dítě ovládá svou mateřskou řeč.‘ – ‚Paní Loudová, proboha, víte, ve které žijete zemi a jaký se píše letopočet? Za rok půjde vaše dítě do první třídy a už nejsou dvě možnosti, česká a německá škola, jsou jen české školy.‘ Tak jsem musel začít chodit do školky. Ale tam zase na mě paní učitelky, tenkrát ty komunistky, taky uplatňovaly presumpci kolektivní viny. Pochopily, že jsem chtěl po obědě čůrat, ale na záchod mě nepouštěly. Když mě nepustily, tak jsem to musel pustit na zem. Tak za čtrnáct dnů nebo za měsíc bylo po školce. A mí rodiče se mnou doma museli začít mluvit česky.“

„Měli tam i pekárnu. To je zajímavá věc. Moje babička, mazaná žena, posílala přes hranice… protože my jsme byli v Třetí říši a tamto byl protektorát, někde mezi Jabloncem a Jenišovicemi byla hranice. Vím určitě, že Radoňovice už byl protektorát a Rychnov byly Sudety. Někde tam nahoře musela probíhat hranice. Takže když se šlo pěšky z Jablonce do Jenišovic, někde tam uprostřed probíhala hranice. A babička posílala tátu s ruksakem pro chleba přes hranice k příbuzným, protože sami se báli. A vycházela z toho – tátu tedy nikdy nechytli –, ale že kdyby chytili hraničáři dítě, prošlo by to, kdežto u dospělého, i kdyby to byli německy mluvící pašeráci chleba a jen pro vlastní potřebu, nikoli na kšeft, nemuselo by to projít. A zajímavé bylo, z toho, co jsem slyšel, že dole v Hodkovicích byl ke konci války, nevím, jak dlouho, nějaký lágr, vězení, koncentrák to nebyl. Údajně tam byly francouzské a ruské zajatkyně. Holky si někde našly díru v plotě, určitě o tom museli dozorci vědět, a chodily si do pekárny pro chleba. A za to byl trest smrti, kdyby je chytli. Táta chválil Jenišováky, že nikdo nikoho nikdy neudal.“