Anežka Lišková

* 1933

  • „Tchyně mi říkala, že to pro ně bylo hrozné, když přišli v roce 1949. Říkala: ,Představ si to, oni nás postavili ke stěně, mířili na nás samopaly.‘ Můj nejmladší švagr měl tehdy čtrnáct roků, ten starší měl tehdy osmnáct roků a řekl mi: ,Vyházeli všechno, pořád hledali, jestli máme nějaké zlato.‘ Tchyně na to říkala: ,Prosím tě, kde by bylo u nás zlato, když můj manžel všechno vrazil do strojů? U nás nebyla ani koruna, u nás se všechno dávalo do strojů.‘ Říkala, že když odešli estébáci, bylo to hrozné: co se dalo porozbíjet, porozbíjeli, co se dalo odnést, odnesli. Říkala: ,My jsme neměli nic.‘“

  • „Prvního července jsme nastupovaly do Uherského Hradiště do nemocnice. Byl krásný den, nás tam bylo sto devatenáct mladých děvčat, devatenáctiletých a dvacetiletých. Všechny jsme měly maturitu, měly jsme diplomy, ale neuměly jsme nic. Když jsme pak sloužily s řádovými sestrami, teprve jsme si uvědomily, co to znamená mít pořádnou praxi. To víte, byly jsme mladé dcerky, my jsme to ani tak nebraly jako křivdu, že řádové sestry odcházejí, my jsme prostě zapadly do provozu. Ještě pět měsíců s námi na oddělení sloužila řádová sestra.“

  • „Ještě se vrátím zpátky. V devětačtyřicátém roce, když probíhaly procesy, jsem byla v prvním ročníku zdravotnické školy a na procesy jsme povinně chodily, protože jsme měly občanskou nauku. Vzpomínám si, že tam nebyl nikdo z dospělých, tam byly samé školy. A my jsme ani nevěděly, o co jde, měly jsme tehdy patnáct šestnáct roků. Vím, že tam museli být nějací rodinní příslušníci, protože tam byl veliký pláč. Byly tam hrozné pálky… Třeba ten náš dostal dvanáct roků a vůbec nevěděl za co.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 10.04.2014

    (audio)
    délka: 01:22:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Co se dalo porozbíjet, estébáci porozbíjeli, co se dalo odnést, odnesli

Současná fotografie
Současná fotografie
zdroj: Paměť národa

Anežka Lišková (roz. Hrnčeříková) se narodila 18. července 1933 jako nejstarší z devíti dětí. Její rodina vlastnila statek ve Štítné nad Vláří. Absolvovala zdravotnickou školu ve Zlíně a po dokončení studia nastoupila do nemocnice v Uherském Hradišti. Patřila k ročníku civilních sester, který v nemocnici v Uherském Hradišti nahrazoval sestry řádové. Později pracovala dva roky na zdravotnické škole ve Zlíně a následně na zdravotnické škole v Uherském Hradišti. Za manžela si vzala bývalého politického vězně Františka Lišku (ve výkonu trestu od března 1949 do listopadu 1956), který byl perzekvován za otcovo členství v protistátní skupině Světlana-Makyta.