Danuše Lelitova, roz. Bártová

„Danuška s dědečkem šli na přívozské nádraží. Dědeček měl všechny papíry. Rit byl tak vycvičený. Na to zase nikdy nezapomenu. Přišel na nádraží, byl tam nějaký pán v uniformě německého důstojníka a člověk, který bydlel o tři domy od nás. V takovém maličkém domku. Teďka děda tam přišel a řekl: ‚Dobrý den.‘ Ten chlápek se jmenoval Zavadinský a řekl: ,Tak co, starý Bárto? Jeden už ti chcípl v Mauthausenu, kam jsem ho poslal, a toho druhého tam pošlu v nejbližší době. Ten je na krajzáku.‘ Jak to řekl, Rit skočil a chytl ho. On by ho nepokousal. Byl cvičený a věděl, že mluví proti jeho pánu. Ten říšský Němec měl strach, že ho zakousne, tak ho zastřelil. Neslyšnou střelou. Nebyla slyšet. Rit se svezl na zem a já jsem v tom momentu začala plakat. Dědeček mně šlápl na nohu a on říká: ,Ty ksindle si posbírej.‘ Jako papíry od Rita. Dědeček se nemohl tak pohybovat, tak jsem to posbírala já. Šli jsme do Přívozu před kostel. Já jsem říkala: ,Dědečku, to byl náš Rit.‘ Dědeček říkal: ,Danuško, slyšela jsi, jak mluvil o strýci Tondovi a o tvém otci Bedřichovi? To je ten udavač.‘ My jsme nikdy nevěděli, kdo taťku udal, tak on to řekl sám.“

„Jak nás Němci obsadili, tak s sebou přivezli takové poskoky, kteří všechno sebrali. Nábytek a tak. Oni chtěli náš byt. Vedle nás bydleli staří Židé Kohnhäuserovi, velice čestní a hodní lidé. A už v pozdním věku měli dceru, která byla moje spolužačka. Jmenovala se Betynka. Ta Betynka toužila ještě po bratříčkovi. Takže ten se narodil, právě když nás Němci obsadili. Nejhorší bylo to, že přijelo nákladní auto, paní Kohnhäuserová měla čtyřicet devět let a malého chlapečka a oni to dítě vzali a na to nákladní auto ty mimina, malé židovské děti, všechny házeli. Bylo to tady v Ostravě Na Spojce. Ještě vedle je takový kulatý dům, tam byli Židé Linsnerovi. Manžel byl důstojník československé armády a odjel zajistit, aby s tím malým dítětem mohli odjet do Anglie. Ale místo toho Němci paní Linsnerové sebrali dítě a taky jí ho tam hodili. Odvezli staré rodiče do Osvětimi a ti už se nikdy nevrátili zpět. Ale to byli lidi tak hodní a čestní.“

„Nejhorší bylo to, že v našem domě bydlela německá rodina Koblizková. Pana Koblížka vzali jako kolaboranta a zrádce. Taťka u toho nebyl, on by tomu zabránil. Pana Koblížka vzali, a jak ho hnali, tak pak ho posadili do nákladního vojenského auta. Pan Koblížek z toho auta vyskočil a přejel ho tank. On byl ten dobrý Němec, co upozorňoval mého tatínka kvůli poslouchání zahraničního rozhlasu. Nejhorší byli Češi. Koblížkovi neměli děti a měli krásně zařízený dvoupokojový byt. Češi Sochorkovi, pán byl disponent Budoucnosti. Peněz měli, válkou netrpěli a přišli a začli odnášet porcelán a další věci. Porcelán, kožichy a další věci. To bylo to nejošklivější. Potom za mnou přišla paní Koblížková a říká: ,Danuško, pojď ke mně a vezmeš si něco na památku. Já bez manžela žít nebudu. Měli krásné, harmonické manželství. Paní Koblížková si vzala život. Oni prostě přišli ji vystěhovat z bytu a...“