Giolvis Leliebre Duvergel

* 1982

  • „Jasně… mladí chodí ven, protože se chtějí bavit. Jenže ne všichni jsou takoví a někteří lidé chodí do společnosti s jiným záměrem. Je spousta lidí, kteří si chtějí užít venku trochu zábavy, zatančit si a pobavit se, ale jsou i tací, kteří chodí na ta stejná místa a myslí na věci, které nemají s tancem a dobrou zábavou nic společného… V jistém okamžiku se ulice jižního Guantánama proměnily. Když člověk vyšel ven, cítil se skoro jako gladiátor. Každou chvíli tekla krev. Na náměstí 28. září přišlo o život tolik lidí. Bylo jich opravdu hodně. A já nechápu proč. Pokaždé, když se kdekoliv jinde v ulicích Guantánama něco semele, ihned tam jsou policisté. Tady není nikdy ani jeden. Nerozumím tomu.“

  • „Rap je prostředek, který dříve používali Afroameričané k tomu, aby vyjádřili svoje pocity. Poskytoval jim svobodu projevu. Díky němu mohli otevřeně mluvit o svých životech. Potom se z toho stal oblíbený žánr, který měl najednou množství fanoušků. Objevovali se další a další lidé, kteří cítili potřebu mluvit nahlas o svých pocitech, a tento hudební styl pro ně znamenal možnost, jak hovořit nejen sám za sebe, ale samozřejmě také za lidi, kteří například procházeli ve svých životech něčím podobným a tak se dokázali jednoduše identifikovat s obsahem i formou. Myslím si, že v současné době je to na Kubě systematicky potlačovaný žánr. Lidé by měli mít možnost svobodně se vyjadřovat. A my jsme bohužel v situaci, kdy do kultury vstupuje například politika, a zakazuje se, aby lidé hovořili svobodně o tom, co cítí. Když se k tomu odvážíte, budete mít problém.“

  • „Však si to dokážete určitě sami představit… ty děti jsou na internátních školách bez dozoru. Není tam nikdo, kdo by jim vštípil nějaké hodnoty, vysvětlil jim, co je správné a co ne. Děvčata se uchylovala k různým věcem… a kolikrát to pro ně byl samozřejmě jediný způsob, jak si opatřit něco k jídlu, nebo jak dostat svolení k vycházkám. Z těch se pak vracely opilé, a jak to asi mohlo dopadnout, když se tam objevili nějací starší hoši v autě, kteří měli úplně jiné úmysly. Mnoho děvčat bylo tak či onak zneužitých a některé z nich si samy zvolily způsob života, který není zrovna nejlepší…“

  • „Řeknu vám… bylo mnoho sportovně nadaných dětí, které když nastoupily na Sportovní školu v Guantánamu, dostaly takovou facku, že radši zase odešly jinam. Děti tam často nevydržely, protože režim, který tam panoval, byl opravdu brutální. Však si taky vezměte, zrovna v té době se kolem zakládaly takové ty komunistické „dobrovolnické“ zemědělské oddíly. Tady v té půdě nerostlo vůbec nic, byla to neúrodná planina s křovím, celé se to muselo zrýt a zkulturnit. Vznikly tady dva oddíly. Jeden poblíž Sportovní školy a druhý kousek dál u hlavní silnice. Navíc to bylo velmi složité i s jídlem. A přitom tréninky byly obrovsky náročné. Bylo to opravdu šílené, mnohdy nás poslali trénovat a nedostali jsme ještě ani snídani.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cuba, 31.08.2021

    (audio)
    délka: 01:08:54
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mladí lidé na Kubě nechtějí zažívat to samé, co jejich prarodiče

Leliebre Duvergel Giolvis, 2021
Leliebre Duvergel Giolvis, 2021
zdroj: Post Bellum

Giolvis Leliebre Duvergel se narodil v roce 1982 v Guantánamu, hlavním městě stejnojmenné provincie ležící na samém východním cípu ostrova, asi 15 kilometrů od proslulé vojenské základy Spojených států amerických. Když mu bylo deset let, začal chodit na Sportovní školu v Guantánamu. Studenti této školy bydleli na internátech a život bez rodičů v tak nízkém věku byl pro děti obzvláště během období známého jako Período Especial velmi náročný. Přestože ve škole často nebylo ani jídlo na snídani, od dětí se požadovalo velké nasazení a ty nejlepší výsledky. Kvůli tomu se mnoho talentovaných dětí rozhodlo ze školy odejít. Jiní pro změnu trpěly různými zraněními, což byl i případ Giolvise, který měl problémy s kolenem. Kvůli tomu musel nakonec školu opustit i on. Začal chodit na do instituce známé jako Pedro Pablo, což byla jedna z nechvalně proslulých škol kvůli míře násilí, které se tam odehrávalo mezi studenty. Později se Giolvis ještě nakrátko vrátil zpět do sportovního prostředí a stal se z něj trenér řecko-římského zápasu. Když přestal chodit do školy, odjel do Havany, aby tam pracoval v tabákovém průmyslu. Po čase se vrátil do Guantánama na prázdniny a musel nastoupit dvouletou vojenskou službu. Pracoval také jako montér se svým otcem a dnes je zaměstnán v solném dole poblíž Guantánama. Giolvis žije v jižní části města, která je považována za jedno z nejnebezpečnějších míst na Kubě. Věnuje se hudební tvorbě, která mu slouží jako prostředek, jak uniknout před obtížným životem. V poslední době ovlivnila jeho život koronavirová pandemie, která na východě ostrova udeřila velkou silou, a také měnová reforma, o které si myslí, že pouze zhoršila už tak obtížnou situaci Kubánců.