Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Lamplot (* 1935)

Komunisté se při kolektivizaci zemědělství v Telecím nezastavili skoro před ničím

  • narozen 25. srpna 1935 v Telecím na Českomoravské vrchovině

  • rodina soukromě hospodařila na větším statku

  • na začátku 50. let byla krátce členem jednotného zemědělského družstva

  • poté až do roku 1959 Lamplotovi opět soukromě hospodařili

  • Antonín Lamplot zažil různé formy perzekuce rodiny ze strany komunistů

  • pamětník zatýkání a vyhánění sedláků z Telecího a okolí

  • od roku 1959 až do důchodu pracoval v JZD Telecí

Do života Antonína Lamplota hluboce zasáhla násilná kolektivizace venkova. Pocházel z tradiční selské rodiny, která žila v Telecím na Českomoravské vysočině a vlastnila osmnáct hektarů polí a luk. Uživit se s takovou výměrou nebylo lehké, ale otec pamětníka byl zdatný hospodář. Po únoru 1948 dostali Lamplotovi nálepku vesnických boháčů a stali se terčem perzekucí. To, do jaké míry sklízela politika komunistické strany požadující likvidaci selského stavu jako třídy úspěchy, záleželo na lidech, kteří byli u moci v jednotlivých obcích.

V Telecím se takoví agilní vykonavatelé vládní moci našli. Když strana nařizovala vyhánět sedláky z jejich stavení, tak je vyháněli. Zavírali je, organizovali veřejné procesy, psali o nich pomlouvačné články do novin, znemožňovali jejich dětem studium. „Když zavřeli řadu sedláků v okolí, lidé to těžce nesli. Nic nebylo jako dřív. Třeba jen to, jak se hlídala kobyla, protože byla k hřebení. Sešli se sousedé, hráli karty, pila se čistá, kobyla se stejně ohřebila sama, ale byla beseda a držela se pospolitost,“ vzpomíná pamětník na roky před nástupem komunistů k moci.

Antonín Lamplot ve svých vzpomínkách nepřibližuje jen perzekuci vlastní rodiny, ale i smutný osud celé vesnice, na kterou těžce dolehl teror provázející zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD).

 

Otec málem zahynul na Pijavě

Antonín Lamplot se narodil 25. srpna 1935 v Telecím, které spadalo pod tehdejší okres Polička. Rodiče vlastnili dvanáct hektarů polí a šest hektarů lesa. Vzali se v roce 1933 a jejich situace nebyla už od počátku snadná. Na stavení měli 120 tisíc korun dluhu. Dědeček pamětníka ochrnul a péče o něj vyžadovala každodenní návštěvu lékaře.

Chod hospodářství poznamenala také první světová válka. Narukovat musel otec i strýc Antonína Lamplota. Strýc Josef byl nejprve v Srbsku, ale pak se dostal na italskou frontu, kde bojoval i otec pamětníka. Ten po bitvě na Pijavě onemocněl těžkou úplavicí. „Už byl skoro mezi mrtvými, ale nakonec přežil,“ říká Antonín. Jako malý poslouchal se zaujetím příběhy otce a strýce Josefa. Často k nim chodíval ruský legionář Jan Krejsek, anebo soused Filipi, který vyprávěl, že byl týden zahrabán v hnoji, aby unikl bolševikům.

 

Partyzánský hotel na evangelické faře

Na období druhé světové války má i vlastní vzpomínky. Velká část obyvatel Telecího, včetně jeho rodiny, se zapojila do odboje. Většina z nich podporovala partyzány skrývající se v okolních hlubokých lesích Žďárských vrchů. Především jim dávali jídlo. Důležitou postavou odboje v Telecím byl tamní evangelický farář Otokar Kadlec. Na faře, které prý gestapo říkalo „partyzánský hotel“, se v průběhu války scházeli či ukrývali důležití představitelé protinacistického odboje.

V prvním měsíci posledního roku války se pokusilo pardubické gestapo Otokara Kadlece zatknout. Josef Kaštánek z osady Kobyly spatřil blížící se automobily s gestapáky, které ale kvůli sněhu nemohly vyjet kopec do Telecího. Běžel na faru kněze varovat. Než jednotky gestapa dojely na místo, byl farář pryč. Utíkal vesnicí na dolní konec až ke statku rodiny pamětníka. Bratranec Josef, který u Lamplotů žil, odvedl Kadlece do lesa a domluvili se, že mu večer přijde říct, co se stalo s jeho ženou.

Mezitím se museli obyvatelé obce dostavit na stráň a tam je gestapáci vyšetřovali. Ptali se, kdo viděl Otokara Kadlece, vyslýchaným vyhrožovali, že každého desátého zastřelí. Nikdo ale kněze nezradil. Jeho manželka strávila zbytek války v Terezíně. Farářovi se podařilo skrývat po okolních samotách až do osvobození.

 

Vesničtí boháči brzdou rozvoje JZD

Antonín Lamplot zdůrazňuje, že za války drželi obyvatelé Telecího při sobě. To, co přišlo s nástupem komunistů k moci, mu připadá, jako by se odehrálo v úplně jiné vesnici. Se založením jednotného zemědělského družstva v květnu 1949, které řídil Bohuslav Just, začala v Telecím doba pronásledování, zatýkání a šikany soukromých zemědělců.

Prvními členy JZD byli převážně malozemědělci a bezzemci. Postupně se družstvo rozšířilo i o velké zemědělce. Tenkrát tam nakrátko vstoupili i Lamplotovi. Jenže v roce 1951 se družstvo takřka rozpadlo. A v březnu téhož roku vyšel v Rudém právu článek s názvem Vesničtí boháči v Telecím brzdou rozvoje JZD. Autor, kterému prý našeptával tamní komunista Bedřich Trávníček, vinil z neúspěchu družstva i otce pamětníka.

Komunistické noviny o Lamplotovi starším psaly, že prý s radostí, jakou může mít jen vesnický boháč, zasívá mezi družstevníky otravné řeči a rozleptává dobrou snahu malých a středních rolníků, kteří s důvěrou ve společnou práci vytvářejí podmínky družstevního hnutí na vesnici.[1] Antonín Lamplot čekal, že se ho někdo z místních funkcionářů zastane. Nic takového se nestalo, a tak z JZD odešel a s ním i další zemědělci. Z více než stovky členů zůstalo v družstvu okolo čtyřiceti lidí.

 

Zatčení sedláka Zrůsty a vyhnání jeho rodiny

Dalším sedlákem, kterého Rudé právo tehdy pranýřovalo, byl Josef Zrůst, jeden z větších zemědělců v obci. Také on z družstva odešel. Komunistická strana pak zinscenovala odstrašující procesy. Josef Zrůst byl v červenci 1951 zatčen a soud ho potrestal šesti lety vězení. Po odvolání mu trest snížil na dva a půl roku[2]. Po vyhlášení Akce K (kulak) se musela jeho žena a čtyři dcery vystěhovat do více než dvě stě kilometrů vzdálené obce Loucká v okrese Roudnice nad Labem.

Moment, kdy Zrůstovi navždy opustili Telecí, si pamatuje i Antonín Lamplot. „Večer přijelo nákladní auto. Dostali asi dvě hodiny na vystěhování. Sběhli jsme se tam a pomáhali jsme jim nosit nábytek a různé drobnosti. A živě si vzpomínám, že si paní Zrůstová chtěla chytit a vzít si s sebou jednu svou husu, ale zabránili jí v tom. A pak si ty jejich husy rozebrali a snědli.“

Podobný osud stihl i největšího sedláka v obci Josefa Ehrenbergera a jeho ženu Marii. „Měl takového náročnějšího koně, takového veselého. Rád vyskakoval, a tak mu říkal ‚bolševiku‘. To mu komunističtí činitelé také nemohli odpustit,“ přibližuje sedláka Ehrenbergera. V roce 1952 ho komunistická justice odsoudila k několikaměsíčnímu trestu i ztrátě občanských práv na pět let. Na stejně dlouho soud rodině zakázal pobyt v obci a rovněž jí navždy zakázal soukromě hospodařit.[3] V říjnu téhož roku rodinu vystěhovali na státní statek Sluneční dvůr na Českolipsku. „Dozvěděli jsme se to až na druhý den. Těžce jsme to nesli. Byli to nesmírně dobří lidé.“

 

Monstrproces v Poličce

Vše vyvrcholilo okolo roku 1953. Tehdy probíhalo na Poličsku policejní pátrání po odbojové skupině Františka Vacka, který uprchl z vězení a spolu s dalšími dvěma vězni se skrýval v lesích okolo Březin. Na přelomu let 1953 a 1954 tuto skupinu pozatýkali. Jeden člen skupiny, Bohuslav Lapáček, zahynul při přestřelce s policisty v Sádku. Zatkli i řadu lidí z vesnic okolo Telecího. Mezi nimi byli i velcí sedláci. V následném monstrprocesu, který se odehrál v Tylově domě v Poličce a sváželi na něj diváky z celého Pardubického kraje, padl trest smrti, jedno doživotí a celkově skončilo ve vězení čtrnáct osob.[4] „To vše působilo velmi depresivně,“ vzpomíná Antonín Lamplot.

V polovině padesátých let poskytli telečští komunisté okresní prokuratuře v Poličce příležitost k zinscenování dalšího procesu. Tentokrát policisté zatkli sedláky Josefa Lidmilu, Emila Pajkra, otce a syna Krejskovy. U soudu v Poličce padly tresty v rozmezí od jednoho do čtyř let. Lidmilovi se museli vystěhovat a ani Emil Pajkr se po odpykání tříletého trestu nemohl vrátit domů k ženě a třem dětem.

 

Úspěšný soukromník trnem v oku komunistů

Nátlak na soukromé zemědělce vedli komunisté v několika frontách. Se zatýkáním a vyháněním zemědělců z vesnic začala v obcích přibývat půda, kterou neměl kdo obdělávat. Družstva si podle pamětníka vedla mizerně, a tak ji dostávali do nucených pachtů soukromí zemědělci. Pozemky po Zrůstových a Válkových připadly Lamplotovým. Celkem jim přibylo pět a půl hektaru polí a luk.

Za této situace obdržel Antonín Lamplot starší v červnu 1953 z okresního národního výboru v Poličce příkaz, že musí JZD Telecí odevzdat svůj čtyřkolový vůz. Už za války na něm Lamplotovi sváželi dřevo, aby mohli splácet dluhy. V padesátých letech jim peníze vydělané díky vozu pomáhaly platit pokuty za neplnění přemrštěných zemědělských dodávek, navíc si mohli pořídit hnojiva a zlepšit výnosy.

Nakonec se jim dařilo tak dobře, že k roku 1958 zvedli stav dobytka z šesti kusů na patnáct krav. „Ono jim to bylo ve vočích, tak nám vůz vzali, že je prý u nás nevyužit,“ vzpomíná Antonín Lamplot a dodává: „Ono se to okresnímu národnímu výboru lehko přikazovalo, protože okresní zemědělský referent byl z Telecího a referent pracovního úřadu byl z Telecího. Také hrdina protinacistického odboje, kněz Otokar Kadlec, se stal po válce agilním komunistou. Byl i předsedou okresního akčního výboru.“

Otec pamětníka se nehodlal smířit s odebráním vozu a napsal na tehdejší Ministerstvo státní kontroly v Praze. „Obracím se k vám o radu. Slyším v rozhlase a čtu v tisku, že plnění pětiletého plánu jest zákonité. Z toho důvodu, z potřeby pracovat pro blaho všeho lidu, snažil jsem se pracovat se vší dovedností tam, kde mám možnost,“ tak začal dopis pro ministerstvo, ve kterém vylíčil poměry svého hospodářství a ukončil ho slovy: „Jestli úřady mají nějaké nařízení, že mohou u soukromého sektoru rušit pětiletý plán, prosím, vhoďte tento dopis do koše.“ Po zásahu ministerstva, jehož zaměstnanci pak Lamplotovy navštívili, dostala rodina vůz zpátky.

 

Nedostávali jsme potravinové lístky ani šatenky

Aby komunisté ještě více ztížili sedlákům život, vyřadili ty, kteří hospodařili na větších výměrech, z lístkového systému. Museli proto nakupovat na volném trhu za několikanásobně vyšší ceny. „Když nastupovala sestra na internát, dostali jsme papír, co všechno s sebou musí mít. Jen noční košile tehdy stála hromadu peněz. Byla bída. Neměli jsme chlebenky, neměli jsme potravinové lístky, neměli jsme šatenky, a kdyby se na nás sousedé nesložili, tak bychom sestru ani nemohli do školy a na internát vybavit.“

K tehdejší atmosféře strachu také přispívaly domovní prohlídky. „Přijela dvě auta uniformovaných a tajných policistů. My jsme museli stát všichni v kuchyni u zdi, jeden nás hlídal a ostatní chodili celé odpoledne po stavení a kde byla nějaká přihrádka, šuflíček ve skříni, všechno vyházeli, i postele přeházeli,“ vzpomíná Antonín Lamplot.

 

Škoda pro celé zemědělství

Všemožné perzekuce směřovaly nejenom na rodiče, ale dotýkaly se i samotného pamětníka a jeho sester. Protože byl dobrým studentem, chtěli učitelé, aby po základní škole nastoupil na výběrovou odbornou školu v Pomezí. „Jenže ve straně rozhodli, že moje vzdělání není žádoucí a přijetí nedoporučili,“ vypráví Antonín Lamplot.

Když se vrátil v roce 1958 z vojny, zřizovala se v Poličce zemědělská mistrovská škola a úředník Škacha z okresního národního výboru v Poličce pamětníka oslovil, jestli nechce školu navštěvovat. První ročník absolvoval Antonín s výborným prospěchem. Nicméně jeho studium bylo opět trnem v oku teleckých komunistů, a tak mu zakázali nastoupit do druhého ročníku.

Tentokrát se ovšem pamětníka zastalo vedení školy. Ředitel Šaur vzal jeho vysvědčení a jel přímo na krajský národní výbor do Pardubic, kde se Antonína Lamplota zastal slovy: „To je nejlepší žák ze třídy! Neškodíte jen jemu, ale celému našemu zemědělství!“ Pamětník pak mohl školu dokončit.

 

Krachující družstvo svěřili oběti perzekucí

Telecké družstvo vedl Bohuslav Just. Podle pamětníka to byl neúspěšný malorolník, který zemědělství nerozuměl. „JZD se vedlo chaoticky. Říkalo se, že se někdy řídí z hospody,“ vypráví a dodává, že za této situace se ani přes mohutné represe lidé do družstva stále moc nehlásili.

Bezmála deset let odolávali Lamplotovi nátlaku na vstup do JZD. Po letech plnění přísných dodávek, obhospodařování nucených pachtů a neustálé šikaně ze strany komunistů se v lednu 1959 rozhodli do družstva vstoupit. Přidali se i ostatní telečští zemědělci. Důležité pro ně bylo to, že Bohuslav Just byl odvolán z postu předsedy JZD. Na jeho místo nastoupil Jan Krejsek, člověk, který se právě vrátil z vězení, kde byl zavřený za to, že údajně úmyslně poškozoval telecké JZD.

První roky v družstvu provázely těžkosti. Výdělky byly malé, neexistovala pevná pracovní doba ani dovolené. „Měl jsem ženu a dvě malé děti, ale rodina mě skoro neznala,“ vzpomíná pamětník. Postupem času se situace lepšila a nakonec Antonín setrval v JZD až do důchodu v roce 1997. Vystřídal různé funkce. Byl mechanizátorem, na konci šedesátých let jej zaměstnanci v tajné volbě zvolili místopředsedou družstva. V období normalizace ale komunisté odvolali úspěšné vedení a nově dosazení lidé přivedli JZD takřka ke krachu. Po pádu komunistického režimu se Antonín Lamplot zapojil do proměny družstva, které pak patřilo k nejúspěšnějším v republice.

Antonín Lamplot žil v roce 2020 se svou ženou Libuší na rodném statku v Telecím. Vzpomínky na dobu komunistického útlaku jsou pro něj stále bolestivé. Dodnes nedokáže pochopit, jak mohl národ dopustit, aby lidé, kteří za něj bojovali, skončili v komunistických lágrech. I v pokročilém věku sledoval politickou situaci v republice a snažil se ji pochopit. „Nikomu neradím, nikomu nenadávám, jsem demokrat.“

Příběh rozšířený o události z druhé světové války a další detaily z kolektivizace si lze přečíst v Dodatečných materiálech.

 

[1] Archiv Antonína Lamplota ml., Rudé Právo, 9. března 1951.

[2] SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli, f. OP Polička, kt. 11, inv. č. 93, sl. Spisy k rejstříkům – St 1951, Josef Zrůst – zveřejnění rozsudku, 1. února 1952.

[3] Soukromý archiv Vlasty Ehrenbergerové. Rodinná kronika, č. 106 Telecí (Krčma).

[4] ABS Praha, f. Vyšetřovací svazky Hradec Králové, sign. V 1183.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - HRK REG ED (Marie Jílková)