Stanislav Kyncl pochází z Českomoravské vysočiny z tehdy samostatné obce Vestec, která byla později připojena k Chrudimi. Otec tam pracoval jako deputátník (zemědělský dělník) u sedláka. Maminka byla z deseti dětí, otec ze sedmi, pocházel ze Svratoucha. Na gruntu zůstával nejstarší syn, což otec nebyl, takže si hledal domov jinde. Nejdřív se rodiče usadili u Mariánských Lázní, tam ale vyhořeli. V roce 1946 se přestěhovali do Předlánců, části Višňové. Dostali 12 ha půdy. V 50. letech, kdy začala JZD, nastala horší doba. Výnosy na Frýdlantsku bývaly vždy slušné, ale nedařilo se tam cukrové řepě. Norma se přesto musela plnit, a tak JZD neprosperovalo. Na vojně byl na hranicích na 19. brigádě Pohraniční stráže Děčín. Účastnil se pohraničních poplachů, když někdo utekl. Taky sloužil na veterinární službě, choval tam koně, a na děčínském zámku. V roce 1968 byl ženatý, měl dítě. Se srpnovou invazí nesouhlasil, ale nepřekvapila ho. Prakticky celý život pak pracoval ve frýdlantském lesním závodě. Je přesvědčený, že sametová revoluce byla zrada na národu: „Nebyla to revoluce lidí, bylo to domluvené.“ „Státní statek Frýdlant měl 1200 zaměstnanců, lidi měli práci. Pak se zrušily továrny, lidi zůstali bez práce. Dvě stě tři sta let se budovaly rodinné statky, pak přišlo JZD a všechno se zlikvidovalo. Pak se vybudovalo socialistické zemědělství, to bylo špičkové. Po revoluci se to zase zničilo, lidská práce byla zase pryč. Teď tu lidi nemají práci a Frýdlantsko je pořád zapomenutý kraj.“ Současné kontakty s polskými sousedy se omezují na nákupy Čechů v Polsku, ale už v 50. a 60. letech hodně Poláků v Československu pracovalo (muži v lesích, ženy v textilkách), mnoho Polek se vdalo za Čechy a zůstaly tu.