"Přišel jsem do kanceláře. Tam už všechno plno. Z kanceláře jsem se z okna díval na vršek Národního muzea. Najednou byly slyšet rány z kulometů. Z okna jsem viděl, jak se odloupává omítka na Národním muzeu. No prostě Rusáci, jak známo, střílí, protože si to spletli. Mysleli, že to je rozhlas. Pokračovali po chvilkách střelby. Pak přišli lidi od rozhlasu, co se děje u rozhlasu. Tak jsem se samozřejmě vypravil směrem k rozhlasu a viděl jsem, co se tam děje. Vrátil jsem se do práce a co bude teď dál."
"To se vrátím do prvního roku, kdy jsem se učil tankovým řidičem, kde byl nadporučík Šmolík. Tam jsem strávil Vánoce, samozřejmě o propustce ani slyšet. A protože 20. prosince měl narozeniny Stalin, tak ty Vánoce byly ve znamení slavení narozenin Stalina. My, kteří jsme tam byli podobného založení, jsme tam zpívali koledy jako o Stalinovi. Měli jsme z toho legraci. Tam jsem bohužel strávil ty Vánoce a škaredý rok na vojně."
"A když jsem došli skoro k Hradu, najednou zazněl výstřel a jeden kolega se potácel a padl. Oficiálně náhodou vyzněl výstřel. Jestli náhodou, nebo ne náhodou, nevím dodneška. Za chvilku přijela sanitka, milého kolegu odvedla. A nastoupila milice a četníci, kteří nás tlačili zpátky Nerudovou ulicí. Vzpomínám si, jak tam vznikla veliká tlačenice. Byl tam takový krámek a jedna kolegyně propadla výkladem, pořezala se. Postupně jsme utíkali. Ještě s dvěma kolegy, Pepíkem Ježkem a Tondou Zirnerem, jsme utíkali a schovali jsme se do chrámu svatého Mikuláše na náměstí Malostranském. Myslel jsem, že tam nesměli, ale i tam vtrhli. Ale musím říct, že nám nic zlého neudělali."
„Dohodli jsme se na dvou podmínkách. Zaprvé, že všichni kolegové budou mít smeknuté klobouky. Zadruhé, že nikdo neprovolá za celou dobu vůbec nic, že to bude tichá demonstrace. Cestou se k nám nikdo nepřidal. Naopak jsem si všímal, jak v domech za záclonou se schovávali lidi a jen nenápadně nám mávali. Už v té době byl v lidech strach. Cestou na Hrad nám stavěli různé překážky z vozů, abychom se tam nedostali. Vzpomínám si, že když jsem přelézal jeden náklaďák, tak jeden starý esenbák místo toho, aby nás shazoval, tak nám říkal: ,Hoši, hlavně si neubližte.‘“
„Tehdy se v podstatě celý náš průmysl orientoval na Sovětský svaz a RVHP. Tomu taky odpovídala struktura a úroveň našich výrobků, které jsme tam dodávali. Na Západě jsme mohli konkurovat leda cenou. Naše stroje byly často poruchové, chyběl potřebný servis. Když se to na Východě rozvalilo, tak to nikdo nechtěl kupovat. Ve Zlíně stálo na jaře 1990 asi tři sta strojů, které nikdo nechtěl.“
„Nejdříve museli nosit žlutou hvězdu, později byli deportováni do koncentračních táborů. Tenkrát jsem byl u toho. Dopadlo to tak, že jednoho dne přijeli Němci a s nimi přijel náklaďák. Všechny Židy naházeli na korbu. Vzpomínám si, že tam byla jedna naše velmi nemocná sousedka a tu hodili na korbu jako kus hadru. Od té doby jsme je už nikdy neviděli.“
„Byl jsem tam ještě se dvěma chlapama. Oba byli ve straně snad odjakživa, jeden byl dokonce velitelem milic. A teď jak se to prožívalo. Já jsem samozřejmě chodil denně k rádiu zjišťovat, jak to probíhá. Ten milicionář pořád volal domů a říkal: ,Děti, nechoďte nikam! Děti, ne aby vás napadlo chodit na demonstrace!‘ Vrátil jsem se domů a proběhla generální stávka.“
Antonín Kyncl se narodil 2. července 1928 ve Svratce na Českomoravské vrchovině. Otec pracoval jako hodinář, matka provozovala obchod se smíšeným zbožím. Obecnou a měšťanskou školu absolvoval pamětník v rodném městě, na obchodní akademii pak pokračoval v Chrudimi. Zde také v roce 1946 s vyznamenáním odmaturoval. Ve stejném roce nastoupil ke studiu na Vysoké škole obchodní (předchůdce dnešní Vysoké školy ekonomické). Navštěvoval mimo jiné přednášky takových ekonomů, jako byli Karel Engliš nebo Josef Macek. Byl členem Sokola a Československé strany národně socialistické. Pamětníkovy plány věnovat se diplomacii naneštěstí zhatil komunistický puč v únoru 1948. Jako odpůrce režimu byl vyhozen ze studentských kolejí, díky vynikajícímu prospěchu ale ještě stihl dostudovat. Po promoci nastoupil jako úředník do Ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky, které se později přetransformovalo na ministerstvo výkupu. V roce 1951 nastoupil povinnou základní vojenskou službu. Tu absolvoval u 4. tankové divize v Táboře. Po vojně se oženil s Danuší Šantrůčkovou a pokračoval v úřednické práci na ministerstvu potravinářského průmyslu. Zde ho rovněž zastihly takzvané maďarské události v roce 1956. Kvůli otevřené podpoře povstalců a reformního proudu Imre Nagye musel po prověrkách svoje místo na ministerstvu opustit a nastoupit v závodu na výrobu sušenek v Praze-Hrdlořezech. Až díky uvolnění v šedesátých letech získal místo plánovače na generálním ředitelství Továren strojírenské techniky (TST). Zde se postupně vypracoval na jednoho z předních odborníků pro vývoz obráběcích strojů do zahraničí. Díky odborným znalostem se i jako nestraník dostával na zahraniční cesty, a to jak do zemí východního bloku, tak na Západ. Během sametové revoluce v roce 1989 spoluzakládal na pracovišti místní pobočku Občanského fóra (OF) a krátce poté byl zvolen zástupci OF prvním nekomunistickým ředitelem. Tím zůstal až do odchodu do penze v roce 2000. V devadesátých letech přispěl z titulu své funkce k transformaci českého strojírenství na podmínky svobodného tržního hospodářství a k zapojení do struktur při orgánech Evropské unie. Antonín Kyncl je vdovec, od roku 1959 žije v Praze-Krči. Má dceru a dvě vnoučata. Mezi jeho záliby patří zejména zahrádkaření, politické a společenské dění, historie a četba.
