Věra Kulhavá

„Moje teta, od maminčinýho bratra... ty šli do Vídně, museli jít pěšky, a když je roztříďovali, tak ona se dostala do Německa, já jsem tam teda několikrát byla, a říkala, že to bylo hrozný, že tam jedli normálně, co Němci vyhazovali, že je teda nepřijali jako vždycky, že tak na ně... že to byli jako přistěhovalci, takže tam jedli normálně... oni oloupali brambory a oni že si pro ně chodili a že ty šlupky teda jedli, než se jako zmátořili.“

„Bylo to hrozný, protože my jsme přišli a náš byt byl úplně vykradenej, nic tam nebylo, teda. My jsme začínali úplně znovu. Mamka musela nakupovat vždycky jednu skříň, babička jí teda poslala peřiny, abychom měli vůbec kde spát, a přitom u nás sousedi, co byli... dobře jsme s nima vycházeli, já si na to pamatuju, přišla jsem k nim na návštěvu a říkala jsem, a to si pamatuju taky dodnes, že měli normálně náš ubrus a naše věci! Ale já myslím, že to je v každý době, že se tohle děje, že to je běžný. Kdo je vítěz, tak vždycky ty druhý to, že jo...“

„Já jsem byla taky odsunutá, to vám můžu říct teda, to si pamatuju teda hrozně dobře. Přišly k nám teda ty gardy, jak to byla ta garda, a řekly, to jsme byly s maminkou samy, že se máme sbalit a že do hodiny si musíme vzít deset kilo, jako co si můžeme vzít z domu deset kilo, a pak že jako musíme na ten sraz, a vedly nás tady do Helenína do tý továrny, tam jsme jako musely, tam jsem byla teda já s maminkou, já jsem tam byla asi čtrnáct dní a pak si pro mě teda otec přišel a vzal mě jako k sobě a mamka tam zůstala. Ta jela až do Stonařova, tam chodili pěšky. Tak když mi to vykládala, tak prostě všechny věci, co si nesla, tak to nemohla unýst, tak to po cestě zahazovali. To bylo prostě úplně běžný.“