Anděla Kulhánková

* 1924

  • „Patnáctého ledna roku 1944 jsme odjížděli z hlavního nádraží. To bylo pláče! Maminky s námi šly, moje sestra, které bylo dvanáct, a všichni se na tom nádraží loučili. S těmi našimi ranci jsme jeli ve vlaku tři dny, než jsme dorazili na to místo u Stuttgartu. V dřevěných vlacích jsme spali jen tak. Ze samotného pobytu se mi vybavuje především ten život okolo kamen. Čekáme, až jedna sundá umyvadlo a ohřeje si vodu, protože v lágru byla jen jedna veliká kamna. A to byl hrozný život. Čekaly jsme, až se každá z nás postupně umyje v tom jednom umyvadle. Také jsme si vařily, protože jsme neměly potravinové lístky. A protože jsme neměly kamna, u řeky jsme si udělaly díru a přes to daly nějaké plechy, které nám našli kluci, a na nich jsme vařily. To nám Němci vždycky rozkopali a nadávali nám ,Böhmische Hunde‘, tak jsme zase musely přejít na to hrozné jídlo v kantýně patřící k prachárně. Továrna se tomu ani nedá říct, protože to byly takové dřevěné boudy a kamenných domů tam bylo málo – to byly jen kanceláře. Ráno byla většinou černá káva nebo spíš jen tak trochu obarvená voda. Kluci vždycky řvali: ,Holky, nepijte to, je v tom brom!‘ S kluky byla legrace.“

  • „Můj otec byl za války politický vězeň. Zavřeli ho proto, že v místní hospodě vyprávěl, co slyšel na rádiu Moskva a Londýn. Udal ho přímo hostinský. Když tatínka zavřeli, zavolali mne do Pečkového paláce. Maminka umírala hrůzou a nahoru ji ani nepustili, zatímco mne zavedli do nějaké kanceláře, kde byl nějaký Němec, který na mne mluvil německy, ale já jsem úplně zblbla a povídám: ,Prosím Vás, neumíte česky?‘ A on vytáhl veliký pětikilový pytlík, na kterém bylo modrou pastelkou napsáno: ,Pozor, Češi, udavač,‘ a tvrdil, že jsem to tam nalepila já. Já to odmítla a musela jsem potom něco napsat, jestli je to moje písmo, nebo ne. Ale naštěstí jsem se z toho dostala.“

  • „Když byl atentát na Heydricha, byla jsem zrovna na praxi v nemocnici a bydlela jsem u své tety. V noci chodili Němci a prolezli snad všechny byty ve městě. Moje teta skončila v koncentráku v Ravensbrücku, protože měla na bytě schovaného odbojáře, který byl navíc ve spojení s Kodlovými, kteří tady vozili zbraně v rakvích. Ten odbojář visel někde na záchodě ve větrací šachtě. Kdyby ho bývali našli, tak nás všechny postříleli. Ale potom na to stejně přišli, nebo ji někdo udal, že ho schovávala, a zavřeli ji a poslali do Ravensbrücku.“

  • „Pamatuji si ten odsun Němců. Přestože jsem od Němců nezažila nic dobrého, tak mi to bylo strašně líto. Když jsem to viděla, ty staré lidi… To byli zemědělci z těch místních chalup, sedření dědkové a báby. Když jsem je viděla v té řadě s kufry, to mi připadalo jako Židé za války. To jsem dlouho nemohla přenést přes srdce, že jsem viděla odsun Židů a pak zase odsun Němců. Člověk to v sobě potom měl dlouho. Každý s sebou mohl mít jen padesát kilo. Ten odsun se mi zkrátka moc nelíbil.“

  • „Vzali nám dílnu i mlýn, kde byla i turbína na vodu, už ne jen kolo. To dával do pořádku bratr, namontoval síta, začal mlít, a v tom přišel rok 1948. V padesátých letech se už musel vystěhovat a postupně nám zabrali všechno. Pole zabraly Státní statky a mlýn rozprodali komunisti a stalo se z toho rekreační bydlení. Dnes je tam nádherný penzion. My jsme za to dostali finanční odškodnění. Stojí to na hezkém místě na samotě u Mníšku pod Brdy, mezi Líšnicí, Bojovem a Klíncem. Na těch našich polích, rozprodaných na parcely, je padesát šest chat. A ještě tam máme rybník, dva hektary lesů a nějaké menší lesy s chatami. A dva hektary pole, ze kterého nemáme vůbec nic, protože si tam každý dělá, co chce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Počernice, 18.10.2012

    (audio)
    délka: 02:12:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: Příběhy z pražských Horních Počernic
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odsun Němců mi připadal jako odsun Židů

Krátce před svatbou - 1949
Krátce před svatbou - 1949
zdroj: Rodinné album

Anděla Kulhánková se narodila v Unhošti, poté s rodiči bydleli v Kyjích, dokud se v roce 1939 neodstěhovali do Horních Počernic. Po obsazení republiky nacistickým Německem zasáhlo rodinu několik ran. Když pamětnice chodila do rodinné školy a byla zrovna na praxi v nemocnici, bydlela u tety v centru Prahy. V době atentátu na Heydricha teta ukrývala jednoho z odbojářů, kteří parašutistům pomáhali. Když přišlo gestapo na prohlídku, schoval se naštěstí ve větrací šachtě a nebyl objeven. Tetu však přesto o několik měsíců později zatkli a poslali do koncentračního tábora Ravensbrück, odkud se již nevrátila. Otec paní Kulhánkové skončil v koncentračním táboře také, počernický hostinský ho prý udal za poslech zahraničního rozhlasu. Anděla Kulhánková pracovala během roku 1943 jako vychovatelka u jedné rodiny, dokud nebyla v lednu 1944 poslána na nucenou práci v rámci totálního nasazení do Stuttgartu. Byla přidělena do továrny na výrobu střelného prachu. V továrně se sešla pestrá společnost - Ukrajinci, Francouzi a další národnosti, přičemž příslušníci každého národa měli na starost jiné úkoly. Po návratu domů následovalo další nucené nasazení, tentokrát v rámci protektorátu, v Kolíně. Tato zkušenost byla však mnohem horší než samotné Německo, neboť Češi zde nahlíželi na navrátilce z Říše jako na méněcenné. Psychické strádání ale netrvalo dlouho, přišel konec války a nuceně nasazení se mohli vrátit k rodinám. Po konci války absolvovala paní Kulhánková kurz učitelství v mateřské škole a hned v říjnu roku 1945 se odstěhovala do pohraničí v rámci osidlovacího programu. Stejně jako její další přátelé nebyla motivována jinak než čistým zápalem pro pomoc vlasti. Zde se zároveň setkala s odvrácenou tváří národa, kterému tolik chtěla pomoci postavit se znovu na nohy po válečných útrapách. Téměř pravidlem se staly rabovací výpravy lidí, kteří do domů po Němcích přišli, vykradli je a zase odjeli. Ti, co zde zůstali, pak většinou museli obstarávat naprosté základy nutné k přežití. Stejně těžce snášela chování vůči Němcům, kteří zde po stovky let žili. Protože paní Kulhánková žila v obci s minimálním kulturním životem, snažila se rozptýlit alespoň budováním knihovny a vytvářením herbářů. Roku 1949 se Anděla vdala a vrátila se do Horních Počernic. Zde pak její rodina, která se vzpamatovávala z útrap okupace, přišla o veškerý majetek během vlny znárodnění. Nemovitosti jim odebrali úředně, mnoho dalších věcí jim prostě ukradli pro vlastní soukromé potřeby. Hned v roce 1950 nastoupila do mateřské školy, ve které pak působila až dlouho do důchodového věku. Jejíma rukama tak prošly celé generace dětí z Horních Počernic.