Martin Kulhánek

* 1982

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Já za sebe si myslím, že jsme byli naštvaní. Protože já moc dobře vím, že my jsme tam nevyjeli v žádném tom kontingentu proto, abychom tam dělali nějakou ofenzivní činnost. My jsme tam nebyli proto, abychom někoho vyháněli z domovů nebo abychom agresivně vedli nějakou válku. My jsme tam byli proto, abychom vytvořili bezpečné prostředí buď pro nějaké lidi, kteří se Afghánistán snažili zlepšit, nebo jsme tam byli proto, abychom vycvičili bezpečnostní jednotky Afghánistánu, aby ten stát mohl existovat jako takový, protože bez té bezpečnosti to nefunguje nikde. A tady na tom Bagrámu jsme tam byli proto, abychom ohlídali letiště, aby tam ti lidé, který se tam prostě, kterých tam bylo pětatřicet tisíc v té době, na tom letišti, tak aby byli v bezpečí, a zároveň jsme vytvářeli bezpečný prostor okolo. A tady vám člověk, který je převlečený za policajta, to byl Afghánec terorista, který byl převlečený za policajta se sebevražednou vestou, zabije čtyři kamarády, respektive pět. Tohle bylo hrozně těžké, a ještě když s tím nemůžete nic udělat. Já jsem byl, jak jsem říkal, já jsem byl na operačce, takže jsem se večer rozloučil s klukama na patrole a šel jsem vyměnit směnu a ráno jsem zjistil, že čtyři z nich se z patroly už nevrátí a pátý leží na Bagrámu v nemocnici zraněný…“

  • „V podstatě máte tři možnosti – psychologicky nám to vysvětlují – že když dojde k nějakému útoku, tak vy buď utečete, nebo zmrznete, nebo začnete bojovat. Ale to jako nikdo z nás není schopen říct, protože vy se prostě do téhle situace tady v téhle republice nedostanete. A i když se dělají kurzy komando a i když se dělají různé velmi náročné kurzy, tak pořád to není situace, kdy vás opravdu někdo chce zastřelit. Jestli to můžu říct, tak v podstatě ze své vojenské kariéry jsem na tohle nejvíc hrdý sám na sebe, že jsem v tom ty kluky nenechal. Že jsem potom, co do mě tahle země vložila ve výcviku, v penězích, co jsem do toho vložil já za čas svého života, co do toho moje rodina vložila tím, že nejsem doma, jsem touhle zkouškou prošel. Že se mohu kdykoliv podívat komukoliv do očí a říct, prostě jsem tam ty svoje parťáky, se kterýma jsem tam sedm měsíců byl na předsunuté základně a trávil jsem… že jsem tam nejel zbytečně a že se dokážu podívat sám sobě do očí a říct si, tak jo, reagoval jsi tak, jak se asi od profesionálního vojáka čeká. Tak, jak je to nadrilované, a tak, jak to někde v nás je a asi bude do konce kariéry, asi do konce života.“

  • „Mělo to některá úskalí, a to úskalí bylo v tom, že oni byli s velmi nízkým vzděláním až bez vzdělání, ti kluci. To, že jsem se naučil mluvit darí a pašto za tři měsíce tak, abych se s nimi byl schopný domluvit, tak oni jako angličtinu rozhodně ne. Když jsme se jim snažili vysvětlit topografii a mapy, tak nebyli schopní na mapách s afghánskými popisky přečíst, co je tam napsané. Když se snažíte vysvětlit člověku, který nikdy nevytáhl paty z vesnice, nebo pak jo, když byl v armádě, ale prostě vždycky ho někdo někam odvede, že existují světové strany, to, co se u nás děti učí na základní škole... A on takhle kouká na to, že ručička kompasu ukazuje na sever a proč to tak jako je. A za dva měsíce, kdy si o nás mysleli, že jsme Američané, jsme jim tedy vysvětlili, že nejsme, tak kreslíte mapu světa do hlíny klackem a vysvětlujete mu, kde on na tom glóbu se nachází a kde se nacházíte vy a že nejsme Američané, protože ti jsou ještě za oceánem. Takže jsme je i vzdělávali nějakým způsobem, nejenom v tom vojenském řemesle, a byl to takový Komenský. Já jsem si připadal jako, možná to bude znít nadneseně, jako učitel národů, kdy školou hrou jsme se je snažili naučit všechno, protože tohle nám fungovalo. Když jsme se učili aeromobilní operace, protože jsme měli s nimi letět zajišťovat nějaký vnější kordon pro jednotku, která si šla pro nějaké zlobivé kluky v jiné vesnici, tak jsme postavili dvě řady sedaček a dělali jsme, že se otevírají dveře z palet, plastové, a kam mají jít a kam nemají jít, a takové magnetky, vršky od lahví, a tam jsme jim ukazovali, kam se kdo posune při jakém tom taktickém manévru.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Aš, 21.12.2023

    (audio)
    délka: 01:53:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 27.06.2024

    (audio)
    délka: 02:35:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kulka přiletí rychleji než zvuk výstřelu

Martin Kulhánek; 2024
Martin Kulhánek; 2024
zdroj: Post Bellum

Martin Kulhánek se narodil 2. října 1982 v Aši. Prarodiče se do pohraničí přestěhovali po válce kvůli pracovním příležitostem v textilních továrnách, kde po odsunu Němců chyběly pracovní síly. Jeho dědeček Václav Jiráň svoji vojenskou službu absolvoval u Pomocných technických praporů. Martin vystudoval osmileté gymnázium v Aši, v roce 2002 nastoupil na roční vojenskou službu k čestné stráži do Prahy. Po profesionalizaci armády začal v roce 2005 sloužit jako voják z povolání u 41. mechanizovaného praporu v Žatci, po specializačním kurzu pro dělostřelce byl poslán k brigádě rychlého nasazení. Po půlročním výcviku odjel v létě 2007 na zahraniční misi do Kosova. Necelý rok po návratu odjel do Afghánistánu, do Puli Alam na základnu Schenk, kde měl za úkol doprovázet rekonstrukční týmy při práci na jejich projektech. Druhou misi v Afghánistánu absolvoval v roce 2011, kdy měl s dalšími na starost výcvik místních vojáků. Poprvé se dostal do přímého kontaktu s nepřítelem a musel použít zbraň. Když odjížděl v roce 2014 do Afghánistánu na svoji třetí misi, měl již doma dvě malé dcery. Tehdy zaznamenala Česká republika největší ztráty na životech, kdy po teroristickém útoku zahynuli čtyři čeští vojáci přímo na místě, jeden pak po převozu do Česka. Po návratu z mise začal Martin Kulhánek pracovat jako vedoucí praporčík velitelské roty a vystudoval vysokou školu. V době natáčení bydlel se svojí ženou a dvěma dcerami v Aši.