ThMgr. Erwin Kukuczka

* 1944  †︎ 2022

  • "Ale jednou se stalo, to už byla noc. Tma. Telefon. Večer. Neznámý hlas, že mě pozdravuje jeden známý, kterého nebude jmenovat a jeden známý by se chtěl se mnou setkat, ať přijdu do antického muzea v Hostinném. Tchyně říkala, ať tam nechodím. Šel jsem tam. Nějaký člověk mi řekl, pojďte, já Vás povedu. Šel jsem tím muzeem, klášterem, do kanceláře ředitelky. Seděl tam Václav Havel a Vladimír Komárek známý malíř. Havel mi řekl jede na Hrádeček, že se zastavil v Hostinném,že o mě slyšel v Praze a že by mě rád poznal. Byli jsme tam asi do 3 ráno nebo 4 ráno, protože Vladiír Komárek nejde vypnout, ale vždycky vyprávěl úžasné historky. Tak došllo k mému prvnímu setkání s Václavem Havlem. "

  • "Třetí den od okupace roznášeli jsme časopis Mladý svět, který měl jen dvě stránky, byly tam zobrazeny i ty hořící tanky a ty zprávy o okupaci. Nabral jsem balík, abych to mohl rozdávat. Ráno před barákem byli sovětští vojáci s obrněným transportérem a sovětský důstojník na mě zakřičel: ‚Što ty sdělaješ zděs?‘ Pak se mě zeptal, co to mám pod rukou, vzal to a viděl ty hořící tanky a protiruská hesla. A pak proběhla mezi námi konverzace: ‚Arestovať. Pačemu? Gde eto pečajetsja? Neznaju. Ja ne z Pragy. Otkuda? Ja iz goroda Trinec. Ja zdes na prazdnike. Što ty rabotaješ? Ja stalevar. Ty stalevar, ja tože stalevar. Nearestovať.‘ Podstatné pro něho tehdy bylo, že jsem pracující třída a ne intelektuál.“

  • "Můj první zažítek ze sovětské okupace byl, když jsme šli a Radimem Vašinkou a Stanislavou Vránovou od automatu Koruna, směrem ke Koňovi. Dolů běžel zkrvavený chlapík středních let, běžel od vrchu, v ruce československou vlajku zkrvavenou, byl v šoku. Pořád hovořil, ‚Bratia Češi pod touto zástavou zomrela prvá obet této špinavej okupacie,‘ pořád dokola. Šli jsem nahoru a tam už byly ty tanky, opravdu viděl jsem ten autobus, který chtěl zabránit tomu tanku, který byl prázdný, byl tam jeho řidič a pamatuji si dodnes ty vytřeštěné oči, kdy on věřil, že ho ten Rusák nepřejede tím tankem. On couval a zase popojížděl.Tam jsem viděl ty velmi tragické události s tím přejetým autobusem. A pak jsem šli k rozhlasu a viděli jsme něco podobného před rozhlasem."

  • „Teď se vrátíme do Bohnic. To byla velice důležitá etapa, protože tam začal samizdat. Já jsem znám tím, že rád ponocuju, že si dřímnu spíš ve dne a v noci pracuju. To už mám od útlého dětství. Táta tvrdil, že když jsem se vrátil jako dítě z toho koncentráku, že jsem si v noci hrál, že jsem nemohl spát, zatímco oni spali. Prý jsem byl zvyklej na tmu, že jsme tam měli zatemněno. To mám pořád, že jsem nočňátko. A v Bohnicích byl zase jeden spolupracovník, který neměl rád noční směny, takže jsme se vystřídali. Se mnou strašně rádi noční sloužili kamarádi nebo vedoucí směny, protože věděli, že si můžou jít střihnout, že já nespím, že budu něco opisovat. Oni nevěděli, co si píšu. Já jsem jim říkal, že opisuju svoje básně, a opisoval jsem právě samizdaty. Tam bylo psacích strojů dost. A já jsem tam byl taky se spisovatelem Zdeňkem Marešem, který si tam zase psal své romány. To byla postava, která mně také nesmírně pomohla tím, že mě směrovala, jakou literaturu mám číst, pokud se chci stát dobrým prozaikem. Co nemusím číst, i když to na první pohled vypadá lákavě a je to známější než jiné věci. Tak ten mě měl rád a pomáhal mi v literárním rozhledu jako Bondy. Čili tam začal ten samizdat. Já si pamatuju, že první, co jsem dělal, byl Seifertův Morový sloup.“

  • „To se stalo, že když tady byl jednou Bondy, tak koukal na ty moje svazky a povídal, že mám úžasnou knihovnu. A byl tady asi týden nebo čtrnáct dní. A tak jsme zašli oslavit práci na pivo. Když jsme se vrátili, tak Bondy už byl trochu písklej a kouká na ty svazky a povídá: ‚Sračky, sračky, sračky!‘ A já právě v jedné své úvaze píšu: ‚Dejme tomu, jsou to sračky. Ale jak je možné, že tyhle sračky ze mě udělaly člověka? Tak to nejsou sračky, ale je to literatura.‘ “

  • „Narodil jsem se v polském Istebném. To je kousek od Jablunkova, kde jsem vyrůstal, a tehdy to patřilo Němcům. Protože moje maminka byla velice těžce nemocná, byla v sanatoriu, tak mne hned museli od maminky odebrat, abych se nenakazil tuberkulózou. Tatínek byl nešťastnej, protože mu řekli, že se moc let nedožiji, a tak mě chtěl nechat pokřtít. Já jsem byl třetí dítě a otec se tam nešťastný svěřoval těm řádovým sestrám a ony mu říkaly, ať mi dá nějaké německé jméno, že to stejně vyhrajou, a navrhovaly jména jako Adolf nebo Erwin, a že to alespoň bude mít po válce lehčí. Opak byl pravdou. Shodou dalších okolností mě Němci pak odvlekli do německého lágru, odkud jsem se vrátil asi v roce 1946. Tatínek mi vyprávěl, že jsem byl v nějakém ústavu v Německu, kde na nás jako na dětech, na těch miminkách, zkoušeli umělou stravu. Od té doby mám doživotní problémy se zažíváním a pořád beru nějaké prášky. Otec si pro mě, když mě vrátili, musel dojet do polského Těšína. Z asi tří set šestnácti dětí se nás vrátilo jenom dvanáct. Zbytek zemřelo nebo zmrzlo.“

  • „Hned první dny po listopadu 1989 jsem se zapojil velice aktivně a hned v prvních dnech jsem na náměstí v Ústí nad Orlicí promluvil k národu. Samozřejmě když potom byly první volby, tak jsem kandidoval a byl jsem na sedmém místě, v druhých volbách jsem byl na třetím místě a pracoval jsem i v radě města. Okamžitě jsem se zapojil, proto jsem měl problémy s poezií, že už na ni nebyl čas - pořád se někde jezdilo, schůzovalo. Byl jsem v OF a kandidoval jsem na jeho kandidátce jako nestraník a v druhých volbách na kandidátce ODS a také jako bezpartijní. Proto mě tady mají lidi v povědomí.“

  • „Můžu potvrdit, že to byl Egon Bondy, kdo mě přivedl na studia teologie. Já jsem měl takové období, kdy jsem si říkal, že nemůžu jenom hrát divadlo a chodit po světě. Já jsem toužil něco vědět a studovat. Mě dost lákala novinařina a mnozí také říkali, ať jdu na herectví. Každý si tehdy myslel, že budu studovat herectví. Tehdy chodil do Orfea Brdečka. On tam chodil za jednou naší kolegyní a ona se mnou kamarádila, tak jsme sedávali u našeho stolu. On říkal, že všechno zařídí, že se nemusím o noc starat, že se mu líbím a že ho zajímá víc talent nežli vědomosti. A pak jsem se svěřil Bondymu. A jednou s ním sedím a povídám mu to. Mezitím on si přečetl nějaké moje básně a povídá mi: ‚Erwine, já jsem si velice pozorně přečetl ty vaše básně a to psal hluboce věřící člověk. Vy byste měl studovat bohosloví, a ne nějakou filozofii, novinařinu nebo herectví, já vám to zařídím.‘ To tehdy probíhal dialog marxistů s křesťany a on hned obvolal známé: dr. Trtíka, dr. Ebertovou a tak. Takže to je pravda, že mi to doporučil a přímo se v tom angažoval.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Orlicí, 02.07.2009

    (audio)
    délka: 02:40:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Studio ED Hradec Králové, 27.08.2019

    (audio)
    délka: 02:14:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jak je možné, že tyhle sračky ze mě udělaly člověka? Tak to nejsou sračky, ale je to literatura

divadlo Orfeus 1968.jpg (historic)
ThMgr. Erwin Kukuczka

  Erwin Kukuczka se narodil 27. května 1944 v polském Istebném, které v té době patřilo Německu. Protože matka Marie trpěla tuberkulózou, byl jí malý Erwin odebrán a poslán do německého lágru. Ještě předtím mu otec Karel na radu německých řádových sester dal jméno Erwin. Domů k otci se vrátil až v roce 1946. Tehdy mu otec vyprávěl, že v německém ústavu, kam byl s dalšími asi 316 dětmi odvlečen, na nich byla zkoušena umělá strava a že se jich domů vrátilo jenom 12. Od té doby se také datují Kukuczkovy celoživotní problémy se zažíváním. Dětství prožil v Jablunkově, nebylo však zcela šťastné. Otec si totiž záhy přivedl macechu, která se k dětem chovala velice tvrdě. Erwin začal utíkat z domova a nějaký čas žil také u tetičky - bigotní katoličky, kde se poprvé seznamoval s vírou a náboženstvím. Když bylo Erwinovi třináct let, macecha se odstěhovala a otec ji brzy následoval do Třince. Rok žil sám a po dokončení osmiletky se přihlásil na Odborné učiliště pracovních záloh v Třinci, kde studoval obor ocelář. V té době začal sportovat - věnoval se horolezectví, seznamoval se s kamarády, kteří se zajímali o literaturu a umění. V roce 1961 Erwin Kukuczka dokončil učiliště a byl povolán na vojenskou službu. V roce 1964 nastoupil zaměstnání v Třineckých železárnách, kde se setkal i se svým otcem. Po třech letech na ocelárně byl za své vystoupení na celopodnikové schůzi vyhozen ze zaměstnání a odjel do Prahy. Shodou šťastných okolností se v Praze dostal do kultovního divadla Orfeus, kde postupně začal i hrát. Herec a režisér Radim Vašinka mu otevřel svět pražské bohémy a seznámil ho i s jednou z vůdčích postav undergroundu, Egonem Bondym. Vzniklo tak mnohaleté přátelství, které Kukuczkovi přineslo mnohá obdarování a pomohlo mu orientovat se nejen v literatuře, ale například i ve filozofii. Kukuczka se začal více věnovat své poezii. Zároveň byl životními těžkostmi a pocitem opuštěnosti a vykořeněnosti dohnán až do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Den před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy oslavoval se svými přáteli z divadla Orfeus návrat na svobodu. Ráno se ještě v alkoholovém oparu s Radimem Vašinkou vydal do již okupované Prahy. Účastnil se odporu proti okupantům, kolportoval tiskoviny a málem byl zatčen sovětskými vojáky. Pomohlo mu jeho dělnické zaměstnání a znalost ruštiny. S přicházející normalizací začala příteli Bondymu v Praze hořet půda pod nohama. Byl označen za jednoho z intelektuálních původců kontrarevoluce a raději s Kukuczkou odjel do Jablunkova, kde v té době napsal svého Buddhu. Později na Kukuczkově faře napsal i svá filozofická díla a Šamana, kde se objevuje i reálná postava Kukuczky. Ten zatím hledal pevné místo v životě. Přestože mu byla předurčována herecká či novinářská studia, z Bondyho popudu, který si přečetl Kukuczkovy básně a označil je za hluboce věřící poezii, se v roce 1969 vydal studovat bohosloví na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Jeho mimoškolní aktivity zapříčinily v roce 1970 vynucený odchod z fakulty. Odjel pracovat do Svitav jako textilní dělník a četl. Životní láskou se mu dle jeho definice stala „svatá trojice“: Jakub Deml, František Bílek a Otokar Březina. Občas zajel do Prahy a hrál v divadle Orfeus.  Po roce se vrátil do Prahy a začal pracovat v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Zde se datuje i počátek jeho samizdatové činnosti, kdy při nočních službách začal opisovat Seiferta, Skácela, Mikuláška, Achmatovovou, Bondyho atd. Od počátku sedmdesátých let až do současnosti vydává svá i cizí díla v samizdatové edici, kterou pojmenoval LOUČ. V roce 1974 se Erwin Kukuczka oženil a následoval svoji manželku na faru do Hostinného a pracoval tam jako ošetřovatel. Začal publikovat i v oficiálním tisku CČSH - v Českém zápasu nebo Blahoslavu, již v polovině šedesátých let přispíval i do Třineckého hutníku. Z Bondyho popudu začal překládat polského katolického básníka Romana Brandsteattera. Seznámil se i s Václavem Havlem a několikrát se stal hostem na pověstném Hrádečku. Na faře zprostředkoval i první setkání Bondyho s Havlem. Po dvou letech se biskupu Pochopovi podařilo dostat Kukuczku jako kazatele Církve československé husitské do své diecéze. Dva roky zastupoval manželku v náboženské obci v Hostinném. V důsledku svých kontaktů na lidi z tzv. druhé kultury a undergroundu byl biskupem pod pohrůžkou ztráty státního souhlasu pro výkon duchovenské služby raději přeložen do Hlinska v Čechách. V roce 1982 se manželé Kukuczkovi přestěhovali do Ústí nad Orlicí a Erwin Kukuczka začal působit jako kazatel CČSH v Žamberku a Nekoři. Zároveň byl sledován Státní bezpečností a byl na něho založen signální svazek s krycím jménem Kukačka. Kromě svých děl vydal Škvoreckého, Ladislava Klímu, Fischlovy Hovory s Janem Masarykem atd. Na konci osmdesátých let byl Erwin Kukuczka profesorem Salajkou vyzván, aby si požádal o možnost dokončení studia. Doba se zdála být příhodná a Kukuczka opravdu dálkově dostudoval bohosloví. V roce 1989 byl v Žamberku vysvěcen na kněze a od roku 1989 slouží jako farář Církve československé husitské v Nekoři a Žamberku. V listopadu 1989 se okamžitě zapojil do proudu dění, vystoupil s projevem na orlickoústeckém náměstí a aktivně se začal angažovat v OF. Dvě volební období byl zastupitelem města. Pravidelně publikuje své duchovní promluvy v regionálním tisku, organizuje pásmo Putování za duší. Jedno z prvních putování bylo věnováno multikonfesní osobnosti Přemysla Pittera. Stále se věnuje své samizdatové edici, kde vydává i jiné autory. Rychlost doby a nedostatek spočinutí nad básní ho přivedly k tvorbě koláží. Od roku 1995 připravil více než deset výstav. Život Erwina Kukuczky dle jeho slov ovlivnilo především setkání s vírou a literaturou. Zemřel v červnu roku 2022.