Erich Kříž

* 1959

  • „Oni měli všechno. Měli estébáky, milice připravený, všechno tohle. A ono to nějakým záhadným způsobem vůbec nefungovalo. Nevím prostě, jestli je to daný tou společností, nebo něčím takovým… Na to jsem nejvíc hrdý. Ne pyšný, to je negativní vlastnost. Já jsem na to hrdý, že tohleto jsme skutečně zvládli a udělali jsme to. Ale to jsme neudělali my, nás šest, kteří jsme to vedli, to udělali lidi. My jsme byli tou hlavou, kterou oni tam vystrčili, takovou mluvící hlavou, jak se říká, která řekla to, co oni cítí. My jsme vycítili, co chce to společenství lidí, ten dav, jak se někdy říká. My jsme to vycítili a to jsme dělali a dělali jsme to myslím tak dobře, že to fungovalo, že to mělo výsledek. A to nemyslím jen v Sokolově nebo ve Varech, ale v celý republice. I s těmi chybami, i s tím, že se vyvedly některé věci, které se neměly vyvést. Ale nikdy to nebyly takové excesy, které by mě neopravňovaly říct, co jsem říkal, že jsme to udělali dobře, vesměs. Takže pocit z toho mám víceméně dobrý. Udělali jsme přesně to, co bylo potřeba.“

  • „Největší sranda byla, když jsme s Milanem Paukertem vyhazovali tehdejšího předsedu národního výboru z jeho postu a z jeho kanceláře. To bylo zajímavé, protože já jsem tam šel a on tam začal povídat… Už bylo rozhodnutí toho fóra, co jsme měli, tam se scházely ty stávkové výbory plus místní Občanská fóra. No a tehdá se rozhodlo, že tehdejší předseda národního výboru půjde do háje. A že půjde. A my jsme tam přišli a on začal povídat něco, že tohleto a že tamhleto. Teď jsme tam vešli a on nám začal jako líčit, jaký je on starostlivý, dobrý organizátor… Oni to uměli, někteří ti papaláši. Začal nás tam pentlit. A Milan, bohužel, začal na tohle trošku slyšet. On byl vždycky takový vnímavější na tyhle věci. Já říkám: ‚Milane, jednou jsme se rozhodli, tak jedem. A když pojedeme blbě, tak pojedeme blbě, ale pak to vyrovnáme a pak pojedeme zase dál. Ale nebudeme pořád dělat nějaké úhyby.‘ No a on pokračoval, a já už jsem se naštval, říkám: ,Milane, mlč!’ A předsedovi jsem řekl: ,Takhle jsme se rozhodli na Občanském fóru, je to tak, ne že bychom vám chtěli nějak ubližovat, ale tady už nemáte co dělat. Na shledanou. Odchod.‘ A odešli jsme. A on věděl, že musí sbalit saky a paky a odejít. Pak jsem ho potkal po letech. A on mi děkoval, že jsme to provedli, protože je úplně za vodou a že tam něco koupil, hotel nebo co. A že už si žije na vysoké noze. A teď čekal, jaký dojem to na mě udělá. Na mě to neudělalo žádný dojem. Říkal jsem si, dobře, tak je existenčně zajištěný, proč ne, tak ať si dělá, co chce.“

  • „Jak to skončilo, tak jsme to sbalili – a šlo to dost rychle. To už jsme měli nacvičené, že tam zůstal ohromný tým dobrovolných pomocníků, kteří všechno uklidili. Za patnáct minut bylo uklizeno. Potom měly přijet dva nebo tři za sebou jedoucí trolejbusy – nebo tam byly autobusy? Tam se šlo takhle přes pole. My tam přišli a tam už stálo zhruba sto padesát lidí, kteří ještě neodjeli. Přišli jsme tam a začali s těma klukama se bavit. No a najednou prostě houkačka a vyřítilo se VB. No a teď prostě... Žigulík a teď tam přijel a... a krrrr! brzdy! a gumy! a drama jako z amerických filmů. Zastavili. Tak jsme na ně koukali. A vystoupili benga. Přehazovačku, vzadu pádlo, takový ten krok, a šli proti nám. A my na ně užasle koukali s tím mým kamarádem Lubošem. Ale vůbec jsme si nevšímali okolí. Najednou, jak oni šli, tak ostatní ustupovali, protože nevěděli, co je, a báli se, logicky. Kdyby to někdo nafilmoval, musel by to být zajímavý záběr. Zůstali jsme koukat, vydřeně koukat na ně, ne se strachem, ale jako, co je? Poznali jsme, že ti dva policisti byli předtím v tom výčepu. A teď přišli až k nám. A teď jsme úplně... Já to mám dodneška před očima, tu scénu. To je groteskní scéna. My tam zůstali možná pět šest vteřin na sebe jen tak civět. A teď oni nevěděli co. My jsme nevěděli co. Lidi za náma se začali nějak ozývat, že se nic neděje. A to nám potom říkali, že se začali tlačit dopředu. Ten samý, který mě chtěl legitimovat už ve výčepu a věděl, že tu občanku u sebe nemám, mi řekl: ,Legitimujte se!’ A já mu říkám: ,Vždyť jsem vám říkal, že nemám občanku s sebou.‘ ,Nebuďte drzej!’ Já říkám: ,Nejsem drzej, vždyť jste nás tam kontrolovali.’ ,Tady je jiná situace.’ Něco nesmyslného říkal. My jsme na něho koukali, říkám: ,Prosím vás, co to má znamenat?’ A to už všichni zjistili, že my se jich nebojíme, že není čeho. Oni to byli obyčejní ušáci, mladší než my. Nám bylo kolem dvaadvaceti třiadvaceti, a tohle byli mladý kluci, kteří vylezli z pohotovosťáku. A zrovna je tam ti estébáci poslali, protože si mysleli, že třeba ztratí nervy a začne nějaký konflikt a měli by záminku... Nakonec záminka vznikla. A oni jak koukali a jak se k nim hrnul ten dav, ty lidi začali i nadávat, co tady chcete, a tohleto, tak dostali strach, naskákali do toho žigula, zase gumy, a odjeli. No a teď všichni jásali a my jsme byli hrdinové, ne že by nás nosili na rukou, to ne. No a my jsme si říkali: ,Tak to smrdí.’ Taky že jo! Za dva dny jsme přišli do školy a Maruška [z výboru SSM] říká: ,Hele, je průser. Vy jste chtěli převrátit policajtům auto.’ Já říkám: ,Jaký auto?’ ,No, je toho tady plno a náš fakultní výbor KSČ to bude probírat, že jste chtěli převrátit auto policajtům, kteří přišli na kontrolu.’“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 02.10.2025

    (audio)
    délka: 02:25:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu 20. století ve vzpomínkách pamětníků
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejsme jako oni? To heslo jsem nesnášel

Erich Kříž při natáčení
Erich Kříž při natáčení
zdroj: Post Bellum

Historik Erich Kříž se narodil 29. června 1959 v Karlových Varech. Pochází z rodiny s německými i českými kořeny. Otec Rudolf Kříž byl v době druhé světové války vězněn za šíření protinacistických letáků. Z toho důvodu byl také ušetřen poválečného odsunu, stejně jako jeho budoucí žena Anna Schlossbauerová. Část rodiny ze strany otce i matky však byla vyhnána do Německa. Rodiče se směli vzít teprve po roce 1948, kdy bylo Anně Schlossbauerové navráceno československé občanství. Rodina žila v národnostně pestrém Krásnu, kde Erich navštěvoval první stupeň základní školy, později chodil do školy v Horním Slavkově. Vystudoval Střední zemědělskou školu v Dalovicích, po maturitě pokračoval na pedagogické fakultě v Plzni, kde studoval nejprve obor matematika-zeměpis, posléze pak čeština-dějepis. Absolvoval roku 1984. Po roční vojenské službě nastoupil jako historik hornictví v sokolovském hornickém muzeu. V 80. letech organizoval kulturní a společenské akce, které postupně získávaly kritický vztah k normalizačnímu režimu. Po listopadu 1989 se stal jednou z výrazných osobností Občanského fóra na Sokolovsku a spoluzakládal regionální zpravodaj Infórum. V letech 1990–1992 byl poslancem Federálního shromáždění, kde se věnoval zejména otázkám národnostních menšin a vyrovnání se s komunistickou minulostí. Po odchodu z vrcholné politiky působil v občanských a profesních organizacích, mimo jiné jako předseda Spolku Němců v Československu. Dlouhodobě žije v Krásnu, kde se věnuje regionální historii a veřejnému dění.