MUDr. Marie Krausová

„Další přínos z Afriky, co chci říct, byla povaha těch černochů. Já jsem si je strašně oblíbila. V té době tam bylo to, že se obrátil ten apartheid. Když se někdo dostal do nějaké vysoké funkce… já jsem tam bojovala s jedním úředníkem na ministerstvu, kde mně chtěl ukázat svou převahu. Ale v zásadě tam ty lidi byli hrozně vděčný. I když měli velký ztráty, když třeba ty děti umíraly, tak maminky tam opravdu velice od srdce lamentovaly. Ony se z toho dokázaly vyplakat. Černoši umí žít, díky své životní zkušenosti, přítomností. A to je velice vzácné, protože oni se umí radovat, i když nic nemají, i když mají hlad. Všechno oslavují tancem, zpěvem. To bylo opravdu velké poznání. A musím říct, že bohužel s nimi neudržuji žádný korespondenční kontakt, protože oni nejsou zvyklí si psát dopisy. Vzpomínám na to hrozně ráda. Nebála jsem se v té komunitě nikde, když jsme třeba jeli někam na výlet. Já jsem byla handicapovaná tím, že jsem neměla pořádný auto. Jinak jsem hrozně ráda jezdila do přírody. Jsem ráda, že jsem to mohla tenkrát svému dítěti ukázat.“

„Jak ten život šel, tak přece jenom ten čas ubíhal. Měli jsme rok 68 a v tom roce spousta lidí emigrovalo. Já jsem se taky snažila emigrovat, ale moje maminka to nemohla přenést přes srdce, takže já jsem se z té Anglie vrátila. To bylo taky dobrodružné. Sedla jsem si do vlaku, neměla jsem lístek, peníze, neměla jsem nic. Lidi mi pomohli už v tom vlaku, pozvali mě k sobě. Byla jsem chvíli v Brémách, pak mě odvezli do Anglie. Odjela jsem do Essexu, chvíli jsem tam pobyla, maminka mi psala zoufalý dopisy, já jsem byla jedináček, tak jsem se nakonec vrátila. A když jsem se vrátila, tak byla uvolněná místa, protože spoustu lidí chybělo, zvláště na fakultě, tak jsem se dostala na dětskou fakultu a dělala jsem pomocnou vědeckou sílu. Chtěla jsem udělat, tenkrát to bylo CSc., což je dneska PhD.“