Dita Krausová

* 1929

  • „Tak si maminka vzala tašku a šla si lehnout do nemocnice, jako že je nemocná. Já jsem ji tam šla navštívit, ale ona nebyla vůbec veselá, ležela v posteli a stěžovala si na bolení břicha. Měla oteklé břicho. Já jsem si z toho moc nedělala, ten večer jsme ještě šly s Mausou, my jsme byly pozvané od toho jejího doktora a ještě tam bylo několik jiných důstojníků, tam jsme poslouchali hudbu, bylo tam pohoštění. Druhý den jsem zase šla navštívit maminku. Přijdu do toho pokoje, kde leželo několik žen, byly tam postele, ale ta postel je prázdná. Nad postelí je raneček svázaných šatů mojí maminky. Já křičím: ‚Kde je maminka?‘ Nikdo mi neodpovídá. Až jedna nemocná Slovenka mi říká: ‚Tvoja mamička zomrela.‘ Já chytla balíček a utíkám, utíkám zpátky do toho pokoje, vrazím do pokoje a říkám Mausi: ‚Maminka umřela.‘ - ‚Ale co povídáš, vždyť tam šla předevčírem. To není možný.‘ Ale bylo to.“

  • „Přijeli jsme do Haify 16. května 1949. Co teď? Je strýc v Palestině, tak jsme napsali strýci, ale telefony nebyly a strýc nepřicházel. My jsme žili ve stanu v absorpčním táboře u Haify. Když jsme viděli, že strýc nejde, tak Ota řekl: ‚Já se vydám na cestu, já něco najdu.‘ Skutečně, potkal staré známé, ty, s kterými jsme přijeli na lodi, ti už bydleli v takové vesnici a říkali: ‚Přijď, oni tady mají dřevěné domečky, ty můžeš dostat bytovou jednotku malou.‘ Tak jsme se usadili v té vesnici, která se jmenuje Bet Jicchak, je to blízko Netanje. Dostali jsme od Sochnut, to je organizace, která se stará o přistěhovalce do Izraele, dvě železné postele a dvě matrace a každou tu postel přinesl Ota na zádech z Netanje pěšky. To jsou čtyři kilometry. Peníze jsme neměli, auto jsme neměli...“

  • „Naopak, mám vzpomínku, první den, když jsme museli mít hvězdu na kabátě, s kamarádkou Rajou jsme jely tramvají. Ještě jsme směli jezdit tramvají tehdy, ale jenom vestoje na zadní plošině. Jely jsme k nějaké učitelce. My jsme se potom, když už jsme nesměli chodit do školy, učili privátně v malých kroužcích, několik dětí s učitelem nebo s učitelkou. Jely jsme tramvají a já jsem se obávala, co nám budou lidé říkat, jak to vypadá, když jsme takhle označeny. Jeden pán v tramvaji se na nás podíval a potom řekl nahlas, aby to všichni slyšeli: ‚To jsou dvě princezny a mají zlatou hvězdu.‘ A lidé se začali usmívat. To nám velice pomohlo, ten první den. Velice mi pomohlo, že místo, aby nás ignorovali nebo se k nám nějakým špatným způsobem chovali, tak naopak se na nás usmívali.“

  • „Čekali jsme na prohlídku všech tělesných otvorů, jestli tam neskrýváme diamanty. S maminkou jsme tam stály a to zoufalství bylo takové, že jsme si řekly s maminkou, že uděláme sebevraždu, že už se to nedá snést. Ale nebylo jak. To jsme ještě nevěděly, že ty dráty kolem, to bylo v budově, ale ty dráty kolem byly pod elektrickým nábojem, to jsme ještě nevěděly. Přemýšlely jsme, jak bychom bez provazu, bez vysoké věže, bez hluboké řeky, jak bychom to provedly prakticky. Nebylo jak. Tak jsme to táhly dál.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.09.2013

    (audio)
    délka: 01:12:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 28.10.2015

    (audio)
    délka: 02:03:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 12.11.2015

    (audio)
    délka: 01:48:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Izrael je můj domov bez kořenů

Dita Polachová, 1942
Dita Polachová, 1942
zdroj: archiv pamětníka

Dita Krausová, dívčím jménem Edita Polachová, se narodila 12. července 1929 v Praze v židovské asimilované rodině. Otec pracoval jako právník penzijního úřadu, matka byla v domácnosti, v rodině se mluvilo německy i česky. Ze školy byla kvůli rasovým zákonům vyloučena v roce 1940 a poté docházela do výukových skupin, tzv. kroužků, organizovaných židovskou obcí v Praze a na sportoviště Hagibor. 20. listopadu 1942 odjela s rodiči do ghetta v Terezíně. V ghettu bydlela v dívčím domově a pracovala krátce v zemědělství. 18. prosince 1943 byla deportována s rodiči do Osvětimi-Březinky s tzv. druhým transportem do rodinného tábora. V Osvětimi pracovala v dětském bloku zřízeném Fredy Hirschem. V červnu 1944 spolu s matkou prošly selekcí a odjely do Hamburku, otec v Osvětimi zahynul. V hamburských táborech pracovala na odklízení trosek a výkopových pracích. Začátkem dubna 1945 po evakuaci tábora odjela s matkou do Bergen-Belsenu, kde se koncem dubna 1945 dočkaly osvobození. Pamětnice onemocněla tyfem, ale vyléčila se, maminka zemřela na následky věznění 29. června 1945. Do Prahy se téměř šestnáctiletá Dita vrátila 1. července 1945, z rodiny zůstala naživu jen babička a křesťanská manželka otcova bratrance, s níž bydlela. Po osvobození se pamětnice setkala s Otou B. Krausem (1921-2000), bývalým vězněm z Terezína i Osvětimi, za něhož se v roce 1947 provdala. Po znárodnění továrny, kterou manželovi vrátili v restituci, se manželé s půlročním synem rozhodli odcestovat do Izraele, kam přijeli v květnu 1949. V Izraeli žili rok v Bejt Jicchak u Netanji, pak přešli do kibucu, kde pamětnice pracovala v kuchyni a v opravně obuvi. Po sedmi letech z kibucu odešli a usadili se v Netanji. Ota B. Kraus pracoval jako učitel angličtiny a je autorem několika povídkových knih a novel. Manželé Krausovi vychovali dva syny a dceru, která zemřela ve dvaceti letech. Dita Krausová žije v Izraeli a často navštěvuje Českou republiku. Její životní příběh inspiroval knihu Antonia Iturbeho Osvětimská knihovnice (Praha, Akropolis 2013).