Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kraus (* 1951)

• narodil se 20. června 1951

• vyrůstal v Novém Strašecí

• vystudoval střední všeobecně vzdělávací fakultu

• po maturitě šel studovat do Bratislavy na farmaceutickou fakultu

• stal se absolventem farmacie a v roce 1978 doktorem přírodních věd

• od konce 70. let byl zaměstnán v Lékárenských službách Praha

• jako lékárník pracoval v Adamově lékárně na Václavském náměstí

• účastnil se generální stávky v roce 1989

• po revoluci vystudoval dějiny umění a otevřel si s manželkou antikvariát

Na dětství v padesátých letech řada pamětníků vzpomíná jako na šedivé období plné komunistické propagandy a nucených akcí. Své o tom ví i Jaroslav Kraus. Kromě toho, že se narodil v polovině roku 1951, vyrůstal v Novém Strašecí, což byla oblast, která se v době socialismu považovala za jednu z nejkomunističtějších lokalit v Československu. „Celá ta oblast byla silně komunistická, s minimem intelektuálů. Ti lidé nebyli moc přemýšliví,” popisuje Jaroslav Kraus rakovnický okres. 

Všichni byli v napětí

Rodiče Jaroslav a Marie Krausovi v Novém Strašecí kromě malého Jaroslava vychovávali i jeho o devět let staršího bratra Jiřího. Matka byla celý život v domácnosti a otec pracoval na dráze jako výpravčí. „Byl strašně ctižádostivý, na rozdíl ode mě, takže musel být ve všem první. Během několika let byl nejlepší výpravčí trati, v šedesátých letech se stal přednostou a skončil jako inspektor státních drah.” Otec sloužil na železniční stanici Lány, kterou komunisté přejmenovali na Stochov, aby lidem nepřipomínali prvorepublikového prezidenta. O politice se v rodině nikdy moc nemluvilo, ale pamětník už jako dítě vnímal, jak se dospělí ke komunismu staví. Nikdo z rodiny s režimem nesympatizoval. Když v roce 1953 zemřel Gottwald, tak i malý Jaroslav navzdory batolecímu věku cítil v rodině radost. Matka navíc často chodila do kostela a k víře vedla i své dva syny. V komunistickém okrese ale pouhé návštěvy kostela znamenaly problém. Pamětník si vybavuje stísněnou atmosféru, která byla v polovině padesátých let v městě na denním pořádku. Spoustě sedlákům v okolí komunisté po únoru 1948 vzali statky a majetek a bývalí statkáři na křivdu těžko zapomínali. „Sedláky, živnostníky a obchodníky neustále vodili na výslech. Byl neustálý strach a nebyla dobrá atmosféra. Řemeslníci dělali po nocích, aby to nikdo nevěděl. Ale komunisté chodili v noci špízlovat, jestli nepracují. Dalo se málokomu věřit, lidé byli pořád v napětí,” vysvětluje pamětník. Jeho rodina se ale snažila lidem poškozeným režimem pomoci. „Jednoho sedláka, kamaráda mého dědy, v roce 1954 na den vystěhovali. Mohl si vzít jenom to, co se vešlo na dvůr, tak s mým dědou přistěhovali jeho cenné věci k nám. Takže jsme u nás až do šedesátých let měli klavír, sklo a sošky, které jsme schovávali sousedům.” Vystěhovaní sousedé neměli přístup do své původní domoviny ani na krátkou návštěvu. Nesměli se tak zajet podívat třeba ke svému rodinnému domu nebo za bývalými sousedy. Tímto způsobem komunisté v padesátých letech odstřihli od svých kořenů stovky rodin. 

Prorežimním postrachem a městským tajemníkem Nového Strašecí byl komunista Venca Viktora. „Byl to naprostý vládce Strašecího až do sedmdesátých let. On rozhodoval, kdo bude chodit do školy a kdo se na střední nedostane.” Z kádrových důvodů se tehdy na studia nedostala spousta dětí. Musely si nejprve odpracovat několik let v dělnických profesích, aby svůj dělnický původ „dohnaly”. Teprve pak bylo snazší střední školu vystudovat. „Táta byl dobrák. Když k nám začaly chodit maminky s uplakanými dětmi, že jim Viktora nedovolil jít na zdravotnickou školu, sháněl jim místa na dráze. Holka dělala dva tři roky pokladní a pak byla dělnický kádr a mohla studovat,” vysvětluje pamětník, jak to tehdy fungovalo. Problémy stran studia se ale nevyhnuly ani rodině Krausových. Viktora pamětníkovým rodičům nakázal odpracovat dvě stě brigádnických hodin, aby se jeho starší bratr dostal na střední školu. Jejich otec tak ke své práci, kde často sloužil dvanáctihodinové směny, musel chodit okopávat na pole, aby Jiří Kraus mohl studovat. Na konci padesátých let pamětníkův otec krátce působil i jako předseda ROH, aby jeho starší syn mohl v roce 1958 na střední školu. Venca Viktora měl ale na svědomí i jiné problémy novostrašeckých obyvatel. Nikdo ve městě ho neměl rád, proto když pár měsíců po sovětské okupaci za podivných okolností zemřel, smutek v Novém Strašecí nezavládl. „V osmašedesátém se začali kolem Nového Strašecí nacházet oběšení komunisté. Byli to ti, co rozkulačovali. Takže se říkalo, že sedláci, kteří dostali odvahu, si vyřizují účty.” Stejně oběšeného našli v listopadu 1968 i Viktoru. 

Během okupace jsem roznášel noviny

Na přelomový rok 1968 má Jaroslav Kraus i jiné silné vzpomínky. Jako téměř sedmnáctiletý chlapec se účastnil spontánního setkání lidí u hrobu Tomáše Garrigua Masaryka. V den jeho narozenin, 7. března, se na hřbitově v Lánech sešlo asi sto tisíc lidí. „Byl to euforický pocit. Obzvlášť, když vám je sedmnáct let. Bylo to první velké shromáždění, které nebylo nucené, které jsem viděl. Údajně to bylo sledované, ale nikomu se nic nestalo.” V té době už mladý Jaroslav Kraus studoval střední všeobecně vzdělávací školu. Po zkušenostech s novostrašeckým Viktorou ho čekalo setkání s dalším fanatickým komunistou, ředitelem školy Kašpárkem. „Učil nás ruštinu a neustále nám vyprávěl, jak znal soudruha Fučíka. Na maturity v roce 1969 přišel s Řádem Rudé hvězdy v klopě,” vybavuje si pamětník. 

Období pražského jara bylo zvlášť pro novostrašecké obyvatele obdobím naděje. „Sedláci si mysleli, že se jim vrátí majetky, a chodili po svých starých zaměstnancích, jestli k nim zase půjdou dělat. Obchodníci si chtěli vzít své obchody, učitelé ožili a vyprávěli nám různé věci. My jsme byli progresivní, četli jsme noviny a povídali jsme si o tom. Všichni jsme brali socialismus s lidskou tváří jako alternativu.” Příjezd vojsk Varšavské smlouvy však všechny naděje na lepší budoucnost zničil. „Asi ve tři hodiny nás vzbudilo bouchání na okno. Místní policisté volali otce, že je povolaný do služeb státu a musí na stanici, protože je invaze,” vzpomíná Jaroslav Kraus na jednadvacátý srpen 1968. Během prvních okupačních dnů spolu s kamarády roznášel po Novém Strašecí noviny, které dostával jeho otec každé ráno na vlakovou stanici. Šlo o neoficiální výtisky toho, co se aktuálně děje v Československu. Ještě při zářijovém návratu do školních lavic měli studenti naději, že se situace v Československu obrátí k lepšímu. Brzy ale pochopili, že je čekají úplně jiné časy, než jaké zažili na jaře. Když na jaře v roce 1969 pamětník odmaturoval, chtěl jít studovat filozofii. Ředitel Kašpárek ale dal jasně najevo, že o humanitním oboru si může nechat jen zdát. A protože ho bavila i chemie, rozhodl se splnit matčin sen a šel na lékárníka. Farmaceutická fakulta se sice právě otevírala v Hradci Králové, brali ale jen pár lidí z nejbližšího okolí. Jaroslav Kraus se proto přestěhoval do Bratislavy, kde farmacii na podzim roku 1969 začal studovat. 

Ještě v roce 1971 v Bratislavě visely portréty Dubčeka

Studium v Bratislavě ho překvapilo svou komplexností. „Bylo to naprosto nekompromisní. Výsledky jsme museli mít správně na čtyři desetinná místa. Bylo to dobré do života, že se s vámi nikdo nebude mazat.” Na zkouškách museli studenti všechny vzorečky umět zpaměti, včetně složitých názvů a podobných látek. „Psali jsme strukturální vzorce, které měly až desítky benzenových jader. Měla to být nejtěžší zkouška vůbec ze všech československých škol.” Na druhou stranu ho ale překvapila i liberálnost Bratislavy a to, jak malou roli na vysoké škole hrála komunistická ideologie. „Ještě v roce 1971 všude visely portréty Dubčeka a Svobody. Nikdo to nesundal. Předměty jako marxismus-leninismus a vědecký komunismus jsme sice měli, ale bylo to naprosto formální. Chodili jsme se tam zapsat a rovnou jsme šli domů. Na zkoušku jsem se vůbec neučil a vždycky to bylo za dvojku,” nastiňuje pamětník tehdejší politické poměry. 

Studentské roky v Bratislavě mu utíkaly rychle. Dny kromě studia trávil chozením po antikvariátech a hospodách s kamarády. Už během vysokoškolských let si odpracoval několik krátkodobých stáží v lékárnách. Na fakultě také pracoval jako pomocná vědecká síla, po dokončení studia se proto rozhodl dodělat si i doktorát. Obhájení doktorské práce mu ale musel dovolit kádrový pracovník. A ten mu zakončení studia opakovaně zamítal. „Strana rozhoduje, jestli budete doktor, nebo ne. Takže v Rakovníku i Kladně mi to odmítli. Nakonec jsem šel do Prahy do lékárny, ale tady mi ho taky nechtěli dát. A to už jsem měl termín na vojnu, takže jsem tam šel a až po ní je uprosil.” Doktorskou práci tak odevzdal v roce 1975, ale obhajoval až o tři roky později. Vojnu strávil částečně v Českých Budějovicích jako vojenský lékárník. Posledních pár měsíců sloužil v Havlíčkově Brodě. „To byla zrovna Charta a Anticharta. Tak jsem pečlivě pročítal, kdo ji podepsal, a tak dále. Každý den jsem poslouchal Hlas Ameriky přes tranzistorák. Nikdo to nepráskl.” 

Dával jsem léky disidentům

Po vojně začal pracovat pro Lékárenské služby Praha. Když obsluhoval v lékárně v Dlouhé ulici, seznámil se se spisovatelkou a disidentkou Helou Volánskou. „Nějak si mě vyhlídla a řekla mi, že k nim můžu chodit. Půjčovala mi samizdaty.” Do bytu Hely Volánské a jeho muže chodil i třikrát týdně. Nijak víc se ale Jaroslav Kraus do disidentských kruhů nezapojoval. „Říkala, že je důležitější, abych disidentům poskytoval léky, než abych byl někde v Bartolomějské,” vysvětluje pamětník, proč ho mezi sebe disidenti víc nepouštěli. StB se mu tak vyhýbala. Jen jednou dostal nabídku na donášení. „Vyřešil jsem to jednoduše. Strašně jsem se s tím estébákem ožral. On uznal, že jsem lehce přístupný alkoholu, tudíž nespolehlivý, a od té doby mi dali pokoj.” 

Jaroslav Kraus se na konci sedmdesátých let usadil v Adamově lékárně na pomezí Václavského a Jungmannova náměstí. Nejprve pracoval jako řadový lékárník, od roku 1986 dělal v lékárně vedoucího. Lékárna byla díky své poloze nejen v centru města, ale i ve středu historického dění. „Když byly demonstrace v roce 1989, tak nám přímo do oken prali vodním dělem. I přes sklo nám tím tlakem do lékárny natekly kýble vody,” vzpomíná na vyhrocený Palachův týden. Ve stejném roce se stal součástí revolučního výboru Lékárenských služeb a stejně jako řada dalších vstoupil do generální stávky. Lékárny po revoluci začaly likvidovat soukromé řetězce. Ačkoliv Jaroslav Kraus ve farmaceutickém oboru vydržel až do roku 2015, kdy nastoupil do důchodu, už v devadesátých letech si začal plnit sny z mládí. S manželkou Janou, kterou si vzal v roce 1991, vystudoval v roce 1999 dějiny umění na filozofické fakultě. Společně vychovali její dceru Annu a v důchodovém věku založili antikvariát U Mušle sv. Jakuba. V pražské Templově ulici ho vedou dodnes.