„Ještě když jsem byla v Blansku, to bylo před mou svatbou v srpnu (1961). Tenkrát byl Berlín, tam se to mlelo, stavěla se berlínská zeď a my jsme byli také v té Národní frontě. Já jsem byla vždycky strašně vtipná a vždycky jsem měla, že je život velká sranda. Všichni říkali, co teď bude, jsme v té středoevropě, co začne, a já jsem prohlásila, jako srandu, že jsem řekla: ‚No co by bylo, ženským a děckám dají ušanky a válenky a půjdeme na Sibiř.‘ Vyzradila jsem státní tajemství tím pádem, začala jsem chodit po prověrkách na KSČ a já nevím ani kam. Můj vedoucí mně nadal, co jsem kde kecala, kde jsem to vzala. Musela jsem podepsat, že pokud se dostanu na nějakou takovou informaci, že to nesmím nikomu prozradit. Takže já jsem prozradila státní tajemství tím, že jsem řekla vtip.“
„Sousedi na Bělské ulici měli na zahradách kryty a tam jsem usnula, tam byla asi svíčka, takže jsem pozorovala, jak vedle mě je tráva a kořeny, to jsem ještě zaregistrovala, ale pak jsem usnula a nevím nic. Až najednou nás přišli vzbudit, že už je po válce nebo že už je klid, a odnesli nás k Vítkům a my jsme tam potom spali u nich. Musím říct, že tatínek měl pravdu. Před naším domem, přesně u mostu Němci vyhodili dělo, ty střepiny nám rozmlátily celou chalupu. Stála, ale neměla okna, neměla skla, akorát jedna místnost zastrčená, kde bydlela babička, tak ta byla jakž takž, ale taky neměla sklo. Nějak jsme to přežili, paní Kalandrová chodila jenom a Bóže, Skoumalovi, kde budete bydlet, vždyť vy máte úplně rozbitou chalupu. A tatínek říkal, hlavně, že jsme všichni živí a zdraví.“
„Mně bylo pět, Jana měla tři roky a Vlasta měla pět týdnů, tak jsme vyrazily na pochod zpátky do Boskovic. Když jsme šly na Vratíkov, tak jsme žádné vojáky nepotkaly, všechno bylo v klidu. Najednou u kapličky jsme přišly na hordy Němců, kteří se pohybovali směrem do Boskovic. Od Okrouhlé to byly zástupy a zástupy nekonečné, tři, čtyři vojáci vedle sebe. Táhli s sebou nějakou válečnou techniku a šel z nich strach. A já jsem se Němců bála, tak jsem měla hrozný strach. Každý měl pušku, každý měl něco, to bylo tak něco nepříjemného, já jsem se bála na ně i podívat, aby mě náhodou některý nezastřelil.“
Jaroslava Kovaříková se narodila 30. března 1940 v Boskovicích rodičům Boženě a Jaroslavovi Skoumalovým. Jako pětiletá zažila dramatické chvíle, kdy se na konci války vracela s maminkou a dvěma sestrami ze sousední vesnice domů obklopena ustupujícími německými vojáky. Poslední noc války, kdy přespaly u sousedů v bunkru, jejich dům výrazně poškodil výbuch německého děla. Po ukončení základního vzdělání vystudovala střední školu v Bučovicích a na umístěnku nastoupila do zvláštního odboru s názvem Plnomocník ministerstva zemědělství, kde se kontrolovaly povinné zemědělské dodávky. V roce 1961 se vdala za Pavla Kovaříka a postupně se jim narodily dvě dcery Jana (1963) a Renata (1968). Vystřídala několik zaměstnání, pracovala v Blansku u hasičů, pak se vrátila do komunálního podniku služeb do rodného města. Během normalizace neprošla prověrkami, byla obviněná z pálení sovětské vlajky a nesouhlasu se vstupem vojsk VS (Varšavské smlouvy). Stala se nežádoucí, musela opustit ekonomický úsek a pracovala na místech, o která nikdo neměl zájem. V průběhu devadesátých let se aktivně zapojila do činnosti spolku s názvem Klub přátel Boskovic. V současnosti (rok 2025) žije v Boskovicích v bytě se svým manželem.
