Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolf Köpf (* 1938)

• narozen 16. prosince 1938 v Ječmeništi u Znojma do rodiny sudetských Němců

• zažil nálety, ukrývání ve vinohradu, v domě bydleli sovětští důstojníci

• v roce 1945 byl odsunut s rodinou do rakouského Hadresu

• otec předtím převedl část majetku za hranici, pro který se přes hranici vracel i po odsunu

• v roce 1952 přes zavřenou hranici sledoval, jak bylo Ječmeniště srovnané se zemí

• v Rakousku žil s rodinou v chudobě, často se stěhovali, rodiče pracovali jako nádeníci

• v 60. letech pracoval jako příslušník celní stráže

• zpočátku se v Rakousku cítil jako „cizorodý element“

• po roce 1989 se do Československa pravidelně vracel

• v roce 2025 žil ve Watzelsdorfu

Český překlad celého příběhu následuje po německém originálu:

Adolf Köpf wurde in Südmähren geboren, im Ort Gerstenfeld, wo ausschließlich Deutsch gesprochen wurde, sodass Tschechisch für ihn eine fremde Sprache war. Adolf’s Kindheit wurde bereits im Alter von sechs Jahren vom Krieg geprägt – Luftangriffe trieben die Familie in Schutzräume im Garten. Als er aus der Ferne die ersten Transporte der vertriebenen Deutschen beobachtete, ahnte er nicht, dass er bald selbst dazugehören würde. Seinem Vater gelang es vorausschauend, das Familienvermögen über die österreichische Grenze zu bringen, und auch nach der Umsiedlung kehrten die Eltern immer wieder zurück, um Werkzeuge und landwirtschaftlicher Ausstattung sicherzustellen, was zu retten war.

Das neue Leben in Österreich war nicht einfach. Flüchtlinge, Armut und der Stacheldrahtzaun, der seit 1948 die alte Welt von der neuen trennte. Von der österreichischen Seite aus beobachtete Adolf, wie sein Heimatdorf zunächst mit tschechischen Siedlern belebt wurde, bevor es später für das Grenzgebiet dem Erdboden gleichgemacht wurde. Die Grenze  wurde zu seinem Schicksal. In den 1960er Jahren trat er als Zollbeamter zum Grenzschutz ein und blieb sein Leben lang der Landschaft zwischen Tschechien und Österreich verbunden.

Die Grenze wurde täglich überquert

Adolf Köpf wurde am 16. Dezember 1938 in Gerstenfeld als eines von drei Kindern von Franz und Rosina Köpf geboren. Die Eltern lebten als Kleinbauern und bewirtschafteten im Grenzgebiet Grundstücke sowohl in der Tschechoslowakei als auch in Österreich. Auf der österreichischen Seite besaßen sie einen Weinkeller. Die Region war überwiegend von Deutschen besiedelt, die enge Beziehungen zu Österreich hatten. Gerstenfeld lag sehr nahe an der österreichischen Grenze, die frei passierbar war. Das Überqueren der Grenze gehörte somit zum Alltag: Sudetendeutsche besaßen Grundstücke in Österreich, und österreichische Bauern kamen für Arbeiten und zum Wasserholen aus der örtlichen Bachregion nach Gerstenfeld.

Adolf hatte keine tschechischen Nachbarn, daher lernte er nie Tschechisch. Das einzige von Tschechen genutzte Gebäude waren Kasernen, die von der tschechischen Grenzpolizei bewohnt wurden. Diese stammten aus der Zwischenkriegszeit und lagen direkt neben der örtlichen Schule. Größeren Kontakt zu Tschechen gab es nicht, und falls doch, berichtete der Vater nie von Konflikten. Einschränkungen gab es jedoch. „Es war nicht möglich, alle Berufe auszuüben“, erinnert sich Adolf Köpf.

Der Beginn und Verlauf des Krieges berührten das Leben des kleinen Adolf kaum. Wie alle örtlichen Jungen spielte er im Bach und begann die Schule zu besuchen. Sein Vater wurde aufgrund einer Sehbehinderung nicht eingezogen. Dass ein Krieg stattfand, nahm er lange Zeit kaum wahr – vielleicht nur, weil die Familie während des Krieges eine junge Frau aus der Ukraine als Dienstmädchen beschäftigte, die im Rahmen der Zwangsarbeit nach Znaim gekommen war. „Ihr habt Glück, dass ich bei euch gut behandelt wurde, sonst könnte ich euch jetzt gehörig Ärger machen“, sagte sie nach Kriegsende zu Adolfs Vater.

Der Himmel über Znaim leuchtete

Am Ende des Krieges erlebte Adolf Köpf alliierte Luftangriffe, vor allem nachts, wenn der Himmel hell erleuchtet war und jedes Flugzeug sichtbar wurde. Sein Vater war auf die Angriffe vorbereitet. „Mein Vater grub einen Schutzraum im Weinberg, in den wir während der Angriffe liefen, um uns zu verstecken, und von dort aus beobachteten wir die Flugzeuge.“

Auch sein Dorf erreichten die Sowjets. In ihrem Haus wurden Offiziere der Roten Armee einquartiert. Schlechte Erinnerungen an den Aufenthalt der sowjetischen Soldaten in Gerstenfeld hat er nicht; sie spielten mit den Kindern und gaben ihnen leere Patronenhülsen. Zugleich weist er darauf hin, dass es sich um Erinnerungen und Wahrnehmungen eines sechsjährigen Kindes handelt.

Dass die Deutschen begannen, die Tschechoslowakei zu verlassen, bemerkte er früh. „Ich war mit meinem Vater auf dem Feld, als wir die abziehenden Deutschen aus dem Inland beobachteten, aber damals wohnten wir noch dort; wegziehen mussten wir erst später“, erinnert sich der Zeitzeuge.

Vom Hügel aus konnten wir alles beobachten

Im Juni 1945, im Alter von sechseinhalb Jahren, wurde Adolf Köpf zusammen mit seiner Familie vertrieben. Sein Vater hatte sich auf die Vertreibung vorbereitet und bereits im Voraus Teile des Besitzes über die Grenze gebracht. So rettete er wertvolle Güter für die Familie: zwei Kühe, einen Ochsen oder beispielsweise ein Gerät zur Rübenpflege. Als die Familie Gerstenfeld schließlich verlassen musste, war ein Teil des Besitzes bereits in das Nachbardorf auf österreichischer Seite, Hadres, gebracht worden. „Wir hatten schon zuvor Verbindungen nach Hadres“, beschreibt Adolf Köpf die verwandtschaftlichen und nachbarschaftlichen Beziehungen.

Die Vertreibung, die nach den Worten des Zeitzeugen im Vergleich zu der in Brünn eher gewaltfrei verlief, bedeutete noch keine sofortige Trennung vom Zuhause. 1945 war es noch möglich, die Grenze zu überqueren. Beide Eltern von Adolf Köpf konnten daher noch ein paar Mal in ihr Haus zurückkehren, um zu versuchen, so viel wie möglich von den Gütern zu retten, die später noch nutzbar sein würden.

Die österreichische Seite der Grenze lag etwas höher als die Tschechoslowakische. Von Österreich aus konnte Adolf Köpf das gesamte Geschehen in seinem Heimatdorf beobachten. Er sah beispielsweise, wie Tschechen in ihr Haus einzogen, die nach und nach das sudetendeutsche Gebiet besiedelten. Bei einer seiner Grenzübertritte traf Adolfs Vater die neuen Bewohner des Hauses, die ihm erlaubten, weitere Gegenstände mitzunehmen, für die er gekommen war.

Im Sommer beobachtete er, wie die Felder, die von den in Gerstenfeld lebenden Deutschen bestellt worden waren, von den Tschechen geerntet wurden, die in die verlassenen Häuser eingezogen waren. „Die ersten Tschechen, die auf die deutschen Felder kamen, waren nicht die fähigsten Landwirte, denn die Guten blieben in ihrem Heimatort“, erinnert sich Adolf Köpf. „So war die erste Ernte auf den Feldern noch gut, aber Jahr für Jahr nahm der Ertrag auf diesen Flächen ab.“

1948, mit dem Beginn des kommunistischen Regimes, wurde die Grenze geschlossen. Die Eltern besuchten Gerstenfeld danach nie wieder. Trotz des Zauns, der zwischen den beiden Ländern errichtet wurde, blieb der Kontakt zu den Tschechen nicht völlig aus. „Mit tschechischen Frauen lachten wir noch über den Zaun hinweg“, erzählt der Zeitzeuge. Das Land zwischen Stacheldraht und der verschobenen Grenze auf tschechoslowakischer Seite wurde weiterhin von tschechischen Bauern bestellt, die jedoch stets von der Armee überwacht wurden.

Die Eltern von Adolf Köpf hofften zunächst, dass ihnen eines Tages eine Rückkehr erlaubt würde. Diese Hoffnung wurde mit der Schließung der Grenze endgültig beendet, als Gerstenfeld zerstört wurde. Aufgrund seiner Lage fiel das Dorf in den Bereich des Sperrgebiets, und von der Ortschaft blieben nur noch die Kapelle und das Schulgebäude übrig.

An den Weihnachtsbaum hängten wir Brot

Dank früherer Verbindungen fand die Familie in Hadres eine Unterkunft. Eine Wohnung zu finden war schwierig, da sich in dieser Zeit viele weitere deutsche Familien aus der Tschechoslowakei in Hadres niederließen. Zunächst wohnte die Familie in einem kleinen Haus und musste noch dreimal umziehen, bis es ihr fast zwanzig Jahre später, im Jahr 1965, gelang, ein kleines eigenes Haus zu kaufen.

Aufgrund des großen Zustroms von Flüchtlingen aus der Tschechoslowakei war die Situation der Familie schwierig. Dank des zuvor über die Grenze gebrachten Besitzes konnte sie sich jedoch eine Arbeit sichern. „Der größte Landwirt von Hadres bot meinem Vater an, seine Felder mit unseren Kühen zu bearbeiten, im Gegenzug für unseren Ochsen, damit wir etwas zum Leben hatten“, erinnert sich Adolf Köpf. „Meine Schwester und ich hüteten die Kühe.“ Die Eltern arbeiteten in Hadres als Tagelöhner bei wohlhabenden Bauern.

In Österreich begann der sechsjährige Adolf bald auch die Schule zu besuchen. Das österreichische Deutsch unterschied sich kaum von ihrem Dialekt, dennoch musste er die erste Klasse wiederholen. Da die Familie im Juni, also noch vor dem Schuljahresende, vertrieben worden war und er kein Abschlusszeugnis erhalten hatte, wurde ihm das erste Schuljahr in Gerstenfeld nicht anerkannt.

Der Zustrom der Flüchtlinge nach Österreich war größer, als es die Grenzdörfer bewältigen konnten. Die Familie mütterlicherseits musste daher nach Hessen umsiedeln. In Hadres blieb von dieser Seite nur die Großmutter zurück, die zu krank war, um die Reise anzutreten.

Das Leben im Grenzgebiet war von Armut geprägt. „Zu Weihnachten, wenn wir den Weihnachtsbaum aufstellten, hängte meine Mutter Stücke von Brot an den Baum, weil wir damals keinen Zugang zu Süßigkeiten hatten“, erzählt der Zeitzeuge.

Man fühlt sich wie ein „Fremder“

In den folgenden Jahren drehte sich das Leben von Adolf Köpf weiterhin um die Grenze. Nach dem Abschluss der Grundschule arbeitete er zunächst mit seinem Vater als Tagelöhner. Als Vertriebener hatte er nur eine begrenzte Auswahl an Handwerksberufen, die er erlernen konnte. Später ergab sich zufällig die Möglichkeit, beim österreichischen Grenzschutz zu arbeiten. In den 1960er Jahren diente er direkt an der Grenze. Während seiner Dienstzeit kam es jedoch zu keinem größeren Zwischenfall, etwa zu einem Fluchtversuch von der Tschechoslowakei nach Österreich. Später arbeitete er als Buchprüfer und unterstützte seine Frau im Lebensmittelgeschäft in Watzelsdorf, wo er mit seiner Frau noch heute lebt.

Es scheint so als ob der Zeitzeuge keine Schwierigkeiten hatte, sich seines südmährischen Ursprungs bewusst zu werden. Doch das Gegenteil war der Fall – anfangs fühlte er sich als ein „Fremder“, ausgelacht oder nicht ernst genommen. „Es ist, als würde man in eine neue Familie einheiraten – wenn es Streit gibt, hält die Familie zusammen.“ Obwohl einige Österreicher die Vertriebenen als „Mährer“ bezeichneten, war Adolf Köpf Österreich immer dankbar und begann sich mit der Zeit als Österreicher zu fühlen.

Zum ersten Mal besuchte er die Tschechoslowakei in den 1980er Jahren, auf einer Reise nach Polen, als er Znaim und Dörflitz, das Heimatdorf seiner Mutter, besuchte. Nach dem Fall des Eisernen Vorhangs fuhr er oft in die Tschechoslowakei, manchmal sogar mit dem Fahrrad auf Ausflüge. Eine gewisse Feindseligkeit zwischen Deutschen und Tschechen blieb jedoch bestehen. „Nach der Grenzöffnung fuhr ich einmal mit meinem Schwager mit dem Fahrrad über die Grenze und zeigte ihm, wo der Kindergarten war“, erinnert sich Adolf Köpf. „Eine Einheimische begann zu schimpfen, als sie Deutsch hörte, aber sonst hatten wir keine Probleme.“

Zum Zeitpunkt der Aufnahme lebt Adolf Köpf in Watzelsdorf, von wo aus er gelegentlich sein Heimatdorf Gerstenfeld oder Dörflitz besucht.

 

Česká verze:

Adolf Köpf se narodil v srdci Sudet, v obci Ječmeniště (německy Gertsenfeld), kde zněla výhradně němčina, a čeština tak pro něj byla cizím jazykem. Adolfovo dětství poznamenala válka už v šesti letech – letecké nálety rodinu vyháněly do zahradního úkrytu. Když z dálky sledoval první transporty odsunutých Němců, netušil, že brzy bude mezi nimi. Jeho otci se podařilo prozíravě přesunout rodinný majetek za rakouskou hranici a i po přesídlení se rodiče vraceli do rodné vesnice, aby z nářadí a hospodářského vybavení zachránili, co se dalo. 

Nový život v Rakousku nebyl snadný. Uprchlíci, chudoba a ostnatý plot, který od roku 1948 odděloval starý svět od nového. Z rakouské strany Adolf sledoval, jak jeho rodná vesnice nejprve ožila s českými osídlenci, aby byla později srovnána se zemí kvůli pohraničnímu pásmu. Hranice se stala jeho osudem. V 60. letech nastoupil jako celník k pohraniční stráži a celý život zůstal věrný krajině mezi Českem a Rakouskem.

Hranice se překračovala denně 

Adolf Köpf se narodil 16. prosince 1938 v Ječmeništi jako jedno ze tří dětí Franze a Rosiny Köpfových. Rodiče se živili jako drobní zemědělci a v pohraničí hospodařili na pozemcích v Československu i v Rakousku. Na rakouské straně vlastnili vinný sklep. Oblast byla osídlena v drtivé většině Němci, kteří měli silné vazby na Rakousko. Ječmeniště leželo velmi blízko Rakouska a hranice byla volně průchozí. Překračování hranice tak představovalo běžnou součást života, sudetští Němci vlastnili v pozemky v Rakousku a rakouští zemědělci zase chodili do Ječmeniště během práce pro vodu z místní říčky.  

České sousedy neměli, tak se malý Adolf nikdy nenaučil česky. Jediná Čechy používaná budova byla kasárna osídlená českou pohraniční stráží. Ta pocházela z meziválečných let a sousedila s místní školou. Do většího kontaktu s Čechy nepřicházeli a pokud ano, otec nikdy nezmínil žádné konflikty. Omezení však existovala. „Nebylo možné vykonávat všechna povolání,“ vzpomíná Adolf Köpf. 

Začátek a průběh války život malého Adolfa příliš nezasáhl. Jako všichni místní kluci si hrál v místní říčce a také začal chodit do školy. Jeho otec kvůli zrakovému postižení nenarukoval. To, že probíhala válka, dlouho nepociťoval, možná až na fakt, že rodina Köpfových za války měla za děvečku ženu původem z Ukrajiny, která se na Znojemsko dostala v rámci nuceného nasazení. „Máte štěstí, že jsem se u vás měla dobře, jinak bych vám teď mohla pěkně zavařit“, řekla po konci války děvečka otci Adolfa Köpfa.  

Obloha nad Znojmem svítila 

S koncem války zažil Adolf Köpf spojenecké nálety. Hlavně po setmění, kdy byla obloha osvícená, takže bylo vidět každé letadlo. Otec se na nálety chystal a na jejich začátek byl připravený. „Otec vykopal úkryt ve vinohradu, kam jsme se při náletech běhali schovat a odtud jsme pak pozorovali letadla.“    

I do jeho vesnice dorazili Sověti. V jejich domě se ubytovali důstojníci rudé armády. Špatné vzpomínky na pobyt sovětských vojáků v Ječmeništi nemá, s dětmi si hráli a dávali jim prázdné nábojnice. Zároveň ale upozorňuje na to, že jde o vzpomínky a vnímání šestiletého dítěte. 

To, že Němci začali opouštět Československo, začal vnímat velmi záhy. „Byl jsem s otcem na poli, když jsme pozorovali odcházející Němce z vnitrozemí, ale to jsme ještě bydleli normálně, odejít jsme museli až později,“ vzpomíná pamětník.  

 Z kopce jsme mohli vše pozorovat 

V průběhu června 1945, ve věku šesti a půl let, byl Adolf Köpf s rodinou odsunut. Otec se na odsun i připravoval, už předem postupně stěhoval část majetku přes hranice. Pro rodinu tak zachránil cenný majetek: dvě krávy, jednoho vola nebo například přístroj na obhospodařování řepy. Když pak musela rodina Ječmeniště opustit, měla už část majetku přemístěný do sousední vesnice z rakouské strany zvané Hadres. „Vazby na Hadres jsme měli už dříve,“ popisuje příbuzenské i sousedské vztahy Adolf Köpf.  

Odsun, který byl dle slov pamětníka oproti brněnskému nenásilný, neznamenal okamžité odříznutí od domova. V roce 1945 bylo ještě možné hranici překračovat. Oba rodiče pamětníka se tak ještě mohli párkrát vrátit do jejich domu, aby se pokusili zachránit co nejvíce z toho, co by se do budoucna dalo využít.  

Rakouská strana hranice byla oproti té československé mírně vyvýšená. Z Rakouska Adolf Köpf mohl pozorovat veškeré dění ve své rodné vesnici. Viděl například, jak se v jejich domě zabydlují Češi, kteří postupně sudetskou oblast osídlovali. S novými obyvateli jejich domu se při jedné ze svých výprav za hranice otec pamětníka setkal a oni mu umožnili si odnést další předměty, pro které se vypravil.  

Přes léto pak přes hranici mohl pozorovat, jak úrodu z polí, které zanechali Němci žijící v Ječmeništi obdělané, sklidili Češi, kteří se nastěhovali na německé pozemky. „Ti první, co přišli na německé pozemky, nebyli ti nejschopnější zemědělci, protože ti nejschopnější zůstávali tzv. na svým,“ vzpomíná Adolf Köpf. „Takže jak byla pole obdělaná, první úrodu sklidili dobrou, ale postupně se s každým rokem úroda na těchto polích zmenšovala.“ 

 V roce 1948 se s nástupem komunistického režimu hranice uzavřela. Rodiče se pak už do Ječmeniště nepodívali. I přes plot, který mezi dvěma zeměmi vyrostl, kontakt s Čechy úplně nevymizel. „S českými ženami jsme se na sebe přes plot smáli,“ vypráví pamětník. Prostor mezi ostnatým drátem a posunutou hranicí na československé straně nadále obdělávali čeští zemědělci, které ale vždy hlídala armáda. 

Rodiče pamětníka se zpočátku domnívali, že jim jednou bude umožněn návrat. Tuto naději spolu se zavřením hranice definitivně ukončilo zničení Ječmeniště. Kvůli své poloze se ocitlo v prostoru zakázaného pásma, a z vesnice zbyla jen kaple a budova školy.  

Na vánoční strom jsme věšeli chleba 

Díky svým vazbám z minulosti našla rodina ubytování v Hadresu. Najít bydlení v době, kdy do Hadresu přesídlily i další německé rodiny z Československa, bylo velmi složité. Ze začátku bydleli v malém domku a rodina se musela ještě třikrát stěhovat, než se až skoro o dvacet let později, v roce 1965, podařilo zakoupit malý dům.  

Kvůli vysokému přílivu uprchlíků z Československa byla situace rodiny obtížná. Díky přesunutému majetku se jim ale podařilo zajistit si práci. „Největší zemědělec z Hadresu otci nabídl možnost obdělávat pole s svými kravami výměnou za vola, aby se měli z čeho živit, “ vzpomíná Adolf Köpf, „Já se sestrou jsme pásli krávy.“ Rodiče začali v v Hadresu pracovat jako nádeníci u bohatých zemědělců. 

 V Rakousku začal šestiletý Adolf brzy chodit i do školy. Rakouská němčina se od jejich dialektu v podstatě nelišila, přesto musel první třídu opakovat. Kvůli tomu, že byla rodina odsunuta v červnu před koncem školního roku a neměl tedy vysvědčení, nebyl mu první rok na škole v Ječmeništi uznán.   

Příliv uprchlíků do Rakouska byl větší, než bylo pro pohraniční vesnice zvládnutelné. Rodina z matčiny strany tak musela přesídlit do Hesenska. V Hadresu s nimi z matčiny strany zůstala pouze babička, v té době příliš nemocná na to, aby absolvovala další cestu. 

Život v pohraničí provázela chudoba. „O Vánocích, když jsme stavěli vánoční stromeček, matka pověsila na strom kousky chleba, protože jsme tehdy neměli přístup ke sladkostem,“ vypráví pamětník.  

Připadáte si jako „cizorodý element“ 

V následujících letech se život Adolfa Köpfa nadále točil kolem hranice. Po získání základního vzdělání pracoval nejdříve se svým otcem jako nádeník. Jako vysídlenec měl limitovaný výběr řemesel, kterým se mohl vyučit. Později se náhodou dostal k příležitosti stát se příslušníkem celní stráže. V šedesátých letech tak pracoval přímo podél hranice. Za jeho služby ale k výraznější události, jako například pokusu o překonání hranice z Československo do Rakouska, nedošlo. Později se živil jako auditor, či jako obchodník s potravinami ve Watzelsdorfu, kde žil se svojí ženou.    

Mohlo by se zdát, že pamětník neměl problémy s tím, že by si uvědomoval sudetský původ. Opak byl pravdou, ze začátku se cítil jako „cizorodý element“, vysmívaný nebo nebraný vážně. „Jako když se oženíte do nové rodiny – když nastane hádka, rodina drží pospolu.“ Ačkoliv někteří Rakušané vysídlencům říkali „Mährer“ (Moraváku), byl Adolf Köpf vždy Rakousku vděčný a po nějaké době se začal cítit jeho součástí. 

Do Československa se podíval poprvé v 80. letech, na cestě do Polska, kdy navštívil Znojmo a Derflice, rodnou vesnici matky. Po pádu železné opony jezdil do Československa často, mnohdy i jen na kole na výlet. Nevraživost mezi Němci a Čechy v určité formě přetrvala. „Po otevření hranic jsem jel jednou se švagrem na kole přes hranice a ukazoval mu, kde byla školka.“ vzpomíná Adolf Köpf, „Místní obyvatelka, když slyšela němčinu, začala nadávat, ale jiné komplikace jsme neměli. “ 

 V době natáčení žil Adolf Köpf ve Watzelsdorfu odkud občas zavítal do rodného Ječmeniště nebo do Derflic.