Radim Kolář

„Byly tam paradoxní věci, že tam tři umělkyně dělaly Strom života. To byla taková keramická pozoruhodnost veliký pompézní jídelny, kde se vařilo asi 2 000 jídel denně. A vlastně někdo vymyslel, že udělá zlepšovací návrh, že se tam musí dát nová myčka na nádobí. A místo aby se ty talíře, 2 000 talířů, vozily do podzemí každej den, tak někdo vypočítal úsporu, že by bylo dobrý, kdyby se ty talíře myly rovnou v jídelně, která byla zbytečně, jak jsem říkal, pompézní, veliká. Takže vlastně vymezili takovej prostor, kde by se ty talíře mohly mýt. V nové myčce Meiko, která byla odněkud zvenku, jako že se koupí a za dost peněz. Jenomže měli tam problém, že tam byl Strom života od tří umělkyň, kterej tomu vadil. A můj kolega měl za úkol obvolat ty umělkyně, jestli se ten Strom života může teda zbourat, zrušit. A teď vím, že když domluvil s tou poslední, všecky mu to za jako zapřely, řekly, že to jako s tím nesouhlasí, tak jako si dal hlavu do dlaní a nevěděl, co má dělat. A já jsem začal přemýšlet, co by se s tím dalo udělat. A opravdu jsem kvůli tomu nespal snad jednu noc. A druhej den jsem řekl šéfovi, že bych ten Strom života přemístil do nový stěny, která se tam bude budovat, takže by se zachoval.“

„Potom mně bylo úplně divný, že se stálo u pomníčků prvního, pátýho, devátýho května, kde mně třídní učitelka, která věděla, že nejsem šátkovanej, mně řekla, že budu stát u pomníčku támhle Na Příkopech nebo kde to bylo, já už nevím. A já jsem říkal: ‚Vždyť já nejsem šátkovanej.‘ Teď mi bylo divný, že ona vlastně neví, že nejsem šátkovanej. Tak mě to úplně rozhodilo jako kluka a ona mi říká na to: ‚To nevadí, já ti půjčím šátek i košili.‘ Tak mně půjčila košili se všema těma nášivkama těch praporů a šátek mně půjčila a já jsem tam hodinu stál a připadal jsem si úplně špatně. Byli jsme tam ve dvou ještě s kamarádem, se spolužákem, a já jsem si připadal tu hodinu úplně divně, že vlastně tam nemám co dělat, že vlastně ten hold nemám těm padlým dávat já, protože si to nezasloužím.“