Rut Kohnová

* 1937

  • „Já myslím, že to bylo vzájemný, podporování se a jít spolu. A když se řekne, že někoho doprovázíte, tak pod tím slovem je možné si představit hodně věcí. To znamená, že jste ochotní, hlavně když přijde těžká doba, aby ten partner věděl, že není sám. Ten můj poslední úsek je takový trochu nejtěžší a vlastně jsem vděčná za to, že se to stalo mně. Že jsem neumřela já dřív a že by býval zůstal Pavel sám, protože on ztratil tolik... Můj úděl momentálně není lehký, ale pravděpodobně ještě mám něco udělat nebo vůbec je důležitý unést tu situaci. A taky jsem si udělala takový... samozřejmě že to nedokážu vždycky, je to jenom touha, že je krásný, že dokážu ten jeden den jakž takž. A ne myslet na to, že za týden bude tohle a tohle. To je i v Bibli: ‚Dosti má každý den na svém trápení.‘ Tak se o to snažím a mám takovej pocit, že stejně je Pavel se mnou.“

  • „Potom jsem měla v roce, to tak hodně přeskakuju, v roce 1983 velkou výstavu v Mnichově, kde bylo přes sto obrazů, a ta byla věnovaná Franzi Kafkovi. A to bylo tenkrát sto let od Franze Kafky narození. Já musím zase ještě zpátky říct, že i v Čechách ještě jsem milovala Kafkův Zámek a vždycky, když jsem měla nějaký problémy, tak jsem obdivovala toho K., jak je drzej, jak je odvážnej, jak vlastně Frída mu říká: 'Nedělej to, ne to' a potom řekne tak ať jde a stejně potom na cestě potká tolik překážek... A vůbec tedy jsou ohromný jeho aforismy a deníky a tak dále. A tak vznikl opravdu obrovskej soubor těch obrazů a bylo to kvitovaný jako... o tom psaly Süddeutsche Zeitung, to jsou takový ty nejznámější německý noviny v prostoru bavorským. Potom jsem dostala v roce devadesát, myslím, ale to si tak už přesně napamatuju, takovou zvláštní leknínovou cenu od města Mnichova. A to byla cena, ne jako pro mladý lidi, aby pokračovali, ale byla to cena jako za život. Za už určitej velkej depot obrazů a tak dále. Vystavovala jsem pravidelně v Kunstsalonu v Mnichově, potom jsou výstavy ve Švýcarsku a ve Francii jsem byla taky a nevím, ve Stuttgartu, v Baselu. Dokonce jsem byla i na tý umělecký Basel Messe. Jedna věc byla tedy nádherná, že Pavel mě strašně podporoval.“

  • „A ještě jedna příhoda se stala. Naše poslední cesta do Izraele, kde jsme byli, Pavel vlastně taky napsal první životopisnou knihu o Přemyslu Pitterovi, protože v roce 1995, kdy bylo sté výročí od jeho narození, byl od Unesca vyhlášený jako osobnost a Pavel tuhletu životopisnou knihu napsal, která pak byla přeložena do němčiny a ten první, ten je taky, že ten cover jsem taky navrhla já. A ten Přemysl Pitter potom taky hodně začne v Pavlově... v době Pavla, kdy je v takzvaném důchodu, což vlastně nenastalo - vždycky byl strašně moc pracovitej a psal a tak dále, tak byl požádanej, aby napsal portréty dětí, židovských dětí, který byly u Přemysla Pittera po roce pětačtyřicet. Takže jsme byli spolu v Izraeli, bych řekla, v roce 1999. Ta kniha vyšla v roce 2000 a točil tam Pavel s těmi bývalými dětmi rozhovory. Byli jsme tam možná, já nevím, tři neděle, jezdili jsme autobusama taky, do Beerševy a všude, za některýma, kteří nepřijeli do Tel Avivu. A ta situace byla zvláštní v tom, že vlastně Pavel byl skoro ta jediná možnost, že ti lidi byli ochotní o tom svým životě mluvit. Protože Pavel zažil taky to, co oni.“

  • „Ztratil opravdu všechny. A v těch básních je to strašně zašifrovaný. Ale je to tam. Každej řekne, že je neuvěřitelný, jakým jazykem se vyjadřoval v tý poezii, že… A v takovým věku. Pavel měl hrozně moc přednášek a hodněkrát to bylo, že běžel jenom jeho životopis a jeho story a vždycky ale byla ta situace... vždycky chtěl, abych tam byla. Někdy taky se stalo, že David to dokázal doprovázet na klavír, v pauzách, a já jsem vždycky měla takovej pocit, že... - vždycky teda ty věci četl, nikdy to neříkal spontánně -, a že to čte, jako kdyby to byla literatura, jako kdyby to nebyl jeho osud. A nevím, Pavel tvrdil, že vlastně nemá... hodně lidí... že i mnohem později, že to neunesli a to jsou ty případy, že potom ještě i později, za léta, spáchali sebevraždu nebo... jo? Ale nevím, no. Nechci to zveličovat, ale třeba, možná, hodně ten... je to tam. Že ten život se mnou mu hodně pomohl najít takovou novou pozitivní cestu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.07.2020

    (audio)
    délka: 02:01:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mám takový pocit, že Pavel je tu stejně se mnou

Rut Kohnová, 1954
Rut Kohnová, 1954
zdroj: archív pamětnice

Rut Kohnová, rodným jménem Vožehová, se narodila 20. února 1937 v Třebušicích u Mostu. Na podzim roku 1938 se Třebušice staly součástí zabraných Sudet, její rodiče se odmítli přihlásit k německé národnosti a následkem toho museli ze dne na den domov opustit. Útočiště pak našli u příbuzných v Praze. Na jaře 1945 se před nálety na čas uchýlili do bezpečí na venkov, pouze otec Bedřich Vožeh se během Pražského povstání vrátil, aby společně se švagrem bojovali na pražských barikádách. Ještě za války získal místo prokuristy velké obuvnické firmy, ale po jejím znárodnění v roce 1948 o místo přišel a pracoval pak jako závozník. Rut kvůli nevhodnému třídnímu původu nepřijali ke studiu na gymnázium, ale mohla vystudovat gymnázium pedagogické. Po maturitě odjela do Karlových Varů, kam byla na místo učitelky v mateřské škole odeslána na základě tzv. umístěnky. V té době se seznámila se svým budoucím manželem Pavlem Kohnem, literátem a tehdy dramaturgem karlovarského divadla. Pavel Kohn byl židovského původu a jediný ze své původní rodiny přežil pobyt v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Z karlovarského divadla byl nucen z politických důvodů odejít. Byl pak opakovaně odmítán při hledání nového zaměstnání a na dlouhé roky zůstal bez stálého pracovního poměru. V roce 1967 dostali Pavel a Rut pozvání k návštěvě tehdejšího západního Německa a rozhodli se pro emigraci. Pavel Kohn získal místo redaktora v rádiu Svobodná Evropa a Rut se začala s velkou intenzitou věnovat výtvarnému umění. V současné době (2020) je mezinárodně oceňovanou výtvarnicí. Pavel a Rut Kohnovi byli nejen životními partnery a rodiči dvou umělecky nadaných dětí, ale po celý společný život se vzájemně profesně podporovali a ve své tvorbě doplňovali. Pavel Kohn v roce 2017 zemřel. Rut Kohnová žije v Německu a nadále se věnuje výtvarné tvorbě. V roce 2006 získala ocenění Významná česká žena ve světě.