Hedvika Köhlerová

* 1924

  • „Já jsem chodila do slovenské školy, ale učili nás čeští učitelé, to je zajímavý. Slováci neuměli česky, ne, neuměli vůbec slovensky. Měli maďarský školy. Ale český učitelé nás učili. Mě učila němčinu, to byla z Opavy, Jitka Benešová, vzpomínám, taky Josef Gogela ze Zlína mě učil matematiku. Jo, to byli všechno čeští učitelé. Slováci chodili do maďarský školy nebo ti uměli vždycky jenom maďarsky nebo vůbec. Ani psát, tam bylo tolik negramotných lidí, no hrozný. – „A jaké tam byly vztahy mezi Čechy a Slováky?“ – „No, ze začátku dobrý, ale potom co, no to víte, když potom přišel ten Slovenský štát, to bylo... no já nevím, jestli se mám o tom vůbec zmínit.“ – „To bych byla ráda, kdybyste se mohla zmínit!“ – „Tiso prezidentem, no, to bylo ošklivý teda pro nás, opravdu.“ – „Jak jste to vnímali? Vy jste byla malá, že?“ – „No, ne, já jsem chodila do školy a měla jsem, právě že nás učili ti čeští učitelé, já jsem měla pět židovských spolužaček. No, s těma jsme mluvily. My jsme uměly psát, číst, všechno, že jo.“ – „Měla jste mezi nimi kamarádky?“ – „Moc, moc, opravdu. A musím vám říct, že mezi Židovkami jsem měla pět kamarádek, a dokonce cikánky, některé byly kamarádky a byly slušný. Musím říct, jak teďka se o nich mluví, někteří jsou hrozný, ale v té době u nás cikánka pracovala na zahradě, i v tom obchodě jsme pracovaly, ale v životě nám nic nevzala. Na ně nedám dopustit. V tý době se chovaly velice slušně.“

  • „Tenkrát to bylo tak, že to byla ta sociálně demokratická strana a ta padla. To je strana, která je založená 160 let, ještě za starýho Rakouska-Uherska. Ještě můj tchán byl sociální demokrat, a ještě v Rakousku když on se tam učil truhlářem, tak ještě v tý straně, byl v tý sociální demokracii. A tenkrát prostě ho předvolali, tenkrát když byli komunisti, tak předvolali mýho tchána, a on říkal: ‚Tak pane Köhler, vy jste sociální demokrat, tak vstoupíte do strany?‘ A on říkal: ‚Nezlobte se, ne. Proč bych vstoupil do strany? Já jsem v sociální demokracii.‘ Tak si představte, od tý doby, prostě on byl zaměstnaný u Elektrických podniků, a když tohle řek těm komunistům, tak nesměl do Elektrických podniků už ani vstoupit, opravdu. A tenkrát přišel kolega mého muže a říkal: ‚Tak co, Honzo?‘ [A on:] ‚Nezlob se, do komunistický strany v životě. Co jste udělali mýmu otci, to vám v životě nezapomenu. On byl přece sociální demokrat, a vy jste ho takhle úplně zničili.‘“

  • „Zvláštní, že jsme bydleli z okna do okna a Zdeněk říkal, to ještě byl švagr živ, tak říkal: ‚Toho si namluv, to je výbornej muzikant.‘ On už tenkrát hrál v Národním divadle, ale on už byl vdovec a měl tříletého chlapečka. A toho jsem vlastně vychovala. Maminka mu umřela brzy, hrozně brzy, bylo jí dvacet tři roků. A manžel byl o dva roky mladší. Oni měli strašně brzy toho kluka. Když jsme se brali, tak jemu byly již tři roky. A potom jsem se o něho starala. Manžel mě nepustil do práce. Říkal: ‚Nikam, budeš se starat o dítě.‘ Tak jsem se starala o něho.“ – „On za protektorátu hrál v Národním divadle v orchestru?“ – „V Národním divadle. Oni ale pak za protektorátu byli některý taky v tý drážďanský filharmonii, někteří Češi. Oni je tam nasadili, úplně přinutili!“ – „On taky byl mezi nimi?“ – „No, a v tý době, právě když Němci chtěli, aby tam hráli, že muzikanti německý byli na frontě jako vojáci, že jo. Tak tenkrát tam byli. Vlastně ta paní, manželovi když umřela, tak on šel na ten pohřeb. A v tý době, tam to bylo hrozný, tam ty Drážďany úplně... tak to bylo šílený. Tak manžel přežil tím, že šel na pohřeb manželce do Prahy, tak tam nějak... Tam zůstalo hodně Čechů, na ty Drážďany. To byli Angličani, co tam hodili tu pumu. Tam bylo hodně Čechů. Dokonce v Praze ty pumy padaly. To bylo šílený.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Praze, 29.10.2021

    (audio)
    délka: 01:04:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec byl ve službách rakouské šlechty

Dobová fotografie, Hedvika Köhlerová, 1943
Dobová fotografie, Hedvika Köhlerová, 1943
zdroj: archiv pamětnice

Hedvika Köhlerová se narodila 15. května 1924 v obci Liborča (dnes Nemšová) na Slovensku jako Hedvika Sprosečová. Kořeny její rodiny jsou pestré a reflektují mnohonárodnostní realitu rakousko-uherské říše. Dědeček Giovanni Battista Pisetta byl Ital, babička Caroline Elisabeth Wetzer Němka ze Sudet, Hedvika vyrůstala na Slovensku s maminkou Silvií a jejím tatínkem byl Čech Arthur Sproseč. Sama se cítí Češkou, v Praze žije od roku 1945. Část rodiny zůstala na Slovensku, část byla v době Slovenského státu donucena vystěhovat se do Čech. Historie její rodiny je pevně spjata s rozlehlým brumovským panstvím na rozhraní Moravy a Uher, které založil rakouský pivovarník Anton Dreher a které později spravovala hraběnka Edeltrud von Rainer zu Harbach. Většina mužů v rodině pamětnice z otcovy strany byli lesníci ve službách hraběnky, i Hedvika pracovala během posledních válečných let jako její sekretářka v Brumově. Během Pražského povstání zahynul manžel její sestry. Po válce se pamětnice vdala do české muzikantské rodiny, manžel Jan Köhler byl houslistou v orchestru Národního divadla. Jeho otec Jan Köhler starší byl po únoru 1948 propuštěn z práce, protože jako sociální demokrat odmítl vstoupit do KSČ. Po sňatku pamětnice zůstala doma s dětmi, věnovala se studiu cizích jazyků a byla činná v evangelické církvi. Hudební talent pokračuje přes další generace: dcera pamětnice se věnuje hudbě, vyučovala hru na kytaru, a vnučka je houslistkou.