Doc. PhDr. Jiří Kocourek , Ph.D.

* 1948

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Měli strach, a někteří asi docela velký, takže se až odmítali se mnou setkávat. Týkalo se to asi dvou tří lidí, aby se to postupem doby, spíše týdnů a měsíců, tak víc nějak urovnalo a přece jen se to dostalo do starých přijatelných kolejí kontaktů. Co se týče bývalého pracoviště, tak tam jsem se s těmi lidmi nijak nesetkával, ale přesto, když jsem tu a tam někoho potkal ve městě, tak jejich chování bylo relativně dost odměřené a spíše formální. Takže suma sumárum, v pravém slova smyslu jsem nenašel takové to plnější porozumění a spoluúčast v dané situaci. Až v té druhé pospolitosti, té politické, té disidentské, která vlastně – co jí jiného zbývalo než držet pohromadě a vzájemně se podporovat. Takže tam jsem do toho vplul relativně brzo. Setkával jsem se s řadou lidí, Dienstbierem počínaje a Lisem a Němcovými konče, kdy jsem dostával různé materiály, které se tiskly. I takový ten dá se říct velmi podnětný materiál, který nás informoval a instruoval, jak postupovat při setkání a výslechu s estébáky. Tam byl takový krásný obrat, abychom si uvědomili, že si můžeme myslet, že s nimi hrajeme šachy, ale ve své podstatě ty šachy se hrají na dvou šachovnicích, oni mají tu druhou šachovnici, ne my. A že toto je velmi podstatné a důležité nahlédnout, že nejsme ve stavu je tak nebo onak přečůrat, že my jsme jinde než oni.“

  • „Těchto nás pět dostalo potom nabídku, protože už jsme praktikovali, už jsme nějak fungovali. To už bylo i po smrti Kučery i po smrti Dosužkova, jsme přebírali ty jejich pacienty do naší vlastní péče. Takže jsme praktikovali, analýzu dělali, takže jsme byli pozváni na kongres mezinárodní psychoanalytické společnosti s tím, že tam budeme pasováni na analytiky. Což se stalo, bylo to v Římě v roce 1989. Bylo to pro mě trochu problémové a trochu specifické, protože to byl rok, kdy jsem poprvé měl navrácený pas, který mi sebrali s Chartou. Takže jsem byl v nejistotě, jestli se tam budu moct dostat. No, prošlo to, to ještě bylo před revolucí, to bylo v srpnu. Jeli jsme – Mikota řídil – otlučeným embéčkem, to byla hrozná jízda, to byla spanilá jízda do Říma. No a tam my, kteří jsme neměli ani korunu – myslím, že dva z nás měli devizový příslib, ostatní neměli, pár, úplný pakatel, jsme se tam ocitli. Myslím, že to byl Mariot nebo Kempinski, nějaký takový super hotel, tam jsme byli ubytováni, všechno nám pochopitelně platili, byla to jejich záležitost. No a tam jsme na tom velikém fóru několika stovek přítomných byli skutečně pasováni, prohlášeni jako čeští psychoanalytici ,lege artis‘. Veliká sláva, pochopitelně jsme si to užívali a srdíčko se v nás tetelilo blahem a radostí, že konečně, po tolika letech, i za těchto hrozných podmínek se to mohlo všechno udát.“

  • „Za války, aspoň tak já to vím z povídání matky a potom později i babičky, byla situace pro prarodiče z matčiny strany relativně dost náročná a komplikovaná. Z počátku ne, za Protektorátu mohli nějak fungovat, a děda, jmenoval se Procházka, o kterém v tomto kontextu nějak jde, zažádal o říšsko-německé občanství. Do toho ještě jedna docela významná skutečnost, která určila osud prarodičů. Protože, a to jsou už mé domněnky, pravděpodobně tato skutečnost, že zažádal o říšsko-německé občanství, plus – navíc ve věku už relativně pokročilém – třiačtyřicet pětačtyřicet roků –zažádal o vstup do wehrmachtu. A toto všechno vlastně pravděpodobně mohlo být důvodem, proč babička nebyla poslána do koncentráku, protože ona po své rodině byla Židovkou. Myslím si to, jinak si to nedokážu vysvětlit. Reálie jako takové jsem nikde nenašel, nebo argumenty ve prospěch tohoto vidění. Potom se to samozřejmě dále vyvíjelo, děda padl někde u Kursku a v poválečné době, bezpochyby po několika málo měsících po osvobození, i když osvobození v uvozovkách, osvobození Brna Rudou armádou, došlo k tomu, že má babička, matka i její sestra byly zařazeny do toho brněnského transportu Němců, dolů do Rakous.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.02.2025

    (audio)
    délka: 01:50:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 12.02.2025

    (audio)
    délka: 01:46:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Abychom se více dokázali otevřít poznání sebe

Jiří Kocourek
Jiří Kocourek
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Kocourek se narodil v Brně 19. dubna 1948 manželům Hildegardě a Františku Kocourkovým. Během studia psychologie na brněnské Filozofické fakultě (FF UJEP) byl osobností Dr. Huga Širokého získán pro hlubinnou psychologii. Svou profesní kariéru nastoupil v Třebíči, odkud se v roce 1973 přestěhoval do Prahy, kde nastoupil psychoanalytický výcvik u Dr. Otakara Kučery. Po podpisu Charty 77 přišel o místo psychologa v Okresním ústavu národního zdraví (OÚNZ). V tom období se živil jako telefonista na žižkovské centrále. Po ukončení výcviku v psychoanalýze, kterou komunistický režim nazýval „buržoazní pavědou“, se stal v létě roku 1989 jedním z prvních psychoanalytiků oficiálně uznaných Mezinárodní psychoanalytickou asociací. Během sametové revoluce zastával pozici mluvčího Občanského fóra při OÚNZ Prahy 6. Ve svobodných poměrech si založil soukromou psychoanalytickou praxi a pracoval na šíření psychoanalýzy přednáškovou činností na akademické půdě, vydavatelskou činností Freudových spisů a založením Institutu aplikované psychoanalýzy. V roce 2025 žil a působil v Praze a Opočně.