Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Knobová (* 1936)

• narozena 5. června 1936 v Kotelsku

• matka Amálie Císařová byla svobodná, statkářka v Kotelsku

• otec Josef Link, léčitel a spiritista, byl ženatý a v důchodu

• nesplnitelné dodávky dolehly na Císařovy už v roce 1948

• ve stejné době matka duševně onemocněla, zbytek života strávila v ústavech

• strýc František Císař zemřel na následky výslechu StB v roce 1950

• od března 1950 žila neplnoletá pamětnice na statku sama

• otec zemřel v roce 1951

• do manželství s Josefem Knobem vstoupila v roce 1953

• v roce 1957 Knobovi pod nátlakem vstoupili do JZD

• soukromým zemědělcem se stala Miloslava Knobová znovu v roce 1968

• v roce 2025 žila v Kotelsku

V květnu 1950 zůstala třináctiletá Miloslava Knobová (tehdy již Linková, rozená Císařová) řízením osudu úplně sama na rodinném statku v Kotelsku u Rovenska pod Troskami. Matka Amálie Císařová byla toho roku zbavena svéprávnosti a pobývala střídavě v ústavech pro duševně nemocné. Předchozí dva roky komunistických represí si vybraly svou daň. Jediný dospělý na statku, strýc František Císař, se na jaře 1950 vydal na Okresní výbor Komunistické strany Československa (KSČ) v Semilech. „Šel je prosit, jestli by nám nedali alespoň potravinové lístky, že jsem dítě a on je na hospodářství sám. A oni si asi pozvali bezpečnost,“ říká Miloslava Knobová k osudu matčina bratra, na kterém se podepsali důstojníci tajné policie. „Odvezli ho do Kosmonos, prý byl zmlácený,“ dodává. 

Domů se už nevrátil. Za dva měsíce dali z ústavu pro duševně nemocné v Kosmonosech vědět, že zemřel a že se má Miloslava o tělo postarat. Jak? To už si nevzpomíná. Otec Josef Link, léčitel a spiritista, byl v penzi a žil tehdy se svou první rodinou ve Staré Pace.  Jídla v Kotelsku bylo málo. Miloslava živořila. Rok po strýci zemřel i otec, když ji přijel navštívit.  

Neměla peníze, ani potravinové lístky. Maminčino zlato zmizelo z domu. Místní komunističtí funkcionáři jí nechali ještě rok jalovici a tele na vykrmení. Peníze za ně nedostala, prý dlužila za zemědělské daně.

Odpouštějte a pomáhejte si

„Važte si každé maličkosti, odpouštějte. Když je něco špatné, radši o tom nemluvte a hlavně odpouštějte,“ říká na konci natáčení pamětnice. Kdyby nebyla schopná odpouštět, těžko by po celý svůj život bydlela v těsné blízkosti těch, kteří jí v raném mládí tak ubližovali. 

Už narození Miloslavy Markéty Císařové napovídalo, že cestu životem nebude mít snadnou. Přišla na svět 5. června 1936 jako nemanželské dítě čtyřiatřicetileté svobodné Amálie Císařové a ženatého penzisty Josefa Linka. Miloslavu adoptoval o šest let později, bylo mu sedmdesát. Matka hospodařila se svým rozvedeným bratrem Františkem Císařem na malém statku v Kotelsku. Josef Link střídavě bydlel v Kotelsku a ve dvacet kilometrů vzdálené Staré Pace se svou manželkou. Vyznal se v bylinách, připravoval masti, byl vyhledávaným léčitelem a spiritistou, což ho za války málem stálo život. 

Tatínek viděl i budoucnost

Za 2. světové války měl Josef Link vizi, že až tehdy stále vítězící německá armáda dorazí do Ruska k řece Volze, vývoj války se zvrátí. Tato zpráva neušla gestapu: „Přijeli gestepáci na dvůr černým autem a my jsme s maminkou utekly. Schovaly jsme se, bály jsme se, že tatínka už neuvidíme,“ s pohnutím líčí Miloslava Knobová. Josef Link mluvil výborně německy a zachoval klid. Muže pozval dál, pohostil je a předstíral spiritistické vytržení. „Pak mu klepali na rameno. Řekl jim, že u Volhy Rusák padne,“ vypráví šťastný obrat situace pamětnice.

Ze spiritistických seancí si toho Miloslava Knobová moc nepamatuje. Jezdili k nim lidé z dalekého okolí a ptali se Josefa Linka na nemoci, jak se mají rozhodnout či na svoji budoucnost. „Holky ze sousedství hledaly vkladní knížku po tatínkovi, co umřel. Řekl jim, za kterým trámem v baráku je zastrčená. A byla! Taky mi říkal, že budu mít těžkej život a že se radši nemám vdávat,“ loví střípky vzpomínek Miloslava Knobová. 

Na válku  má ale kromě této události hezké vzpomínky. Prožívala radostné dětství na vesnici, měli dost jídla a rodiče byli zdraví. Konec války v Kotelsku neproběhl podle ní nijak dramaticky.

Hrůza přišla až po válce

Komunisté měli po únorovém puči v roce 1948 v Kotelsku zelenou. Podle archivních materiálů (viz dodatečné materiály) už v roce 1946 získali čtyřicet procent hlasů ve volbách. Ve vsi žili malí domkáři vlastnící malá políčka, ve společném hospodaření viděli dobrou příležitost. Větších hospodářství bylo v Kotelsku jen pár. „Dali nám dodávky a ty se nedaly splnit,“ popisuje pamětnice. Rodina trpěla nedostatkem jídla, nedostali potravinové lístky ani šatenky (viz dodatečné materiály). 

Amálie Císařová duševně onemocněla, propadla se do hluboké deprese a nepřijímala potravu. Úředně ji prohlásili za nesvéprávnou v roce 1950. K tomu ji místní funkcionáři označili za nebezpečnou a donutili rodinu, aby ji odvezla do ústavu. Lékaři se ale vyslovili, že tam nepatří. Je pouze apatická a personál ji musí krmit. Otec pamětnice ji přivezl několikrát zpátky do Kotelska, ale na nátlak národního výboru byla opakovaně hospitalizovaná.  

Josef Link dceru jen navštěvoval. Vzhledem k věku už nemohl zastávat na statku žádné práce. Zůstal jen strýc František Císař. Ten se rozhodl koncem března 1950 požádat Okresní výbor KSČ v Semilech o zmírnění represí. „Vydal se na okres. A prosil je, aby nám dali alespoň potravinové lístky, že já jsem třináctiletá holka a on to taky nezvládá,“ nevěřícně pokyvuje hlavou Miloslava Knobová. Už nikdy se nesetkali. 30. května 1950 zemřel v Ústavu pro choromyslné v Kosmonosech, kam ho odvezli rovnou ze Semil. 

Zůstala jsem sama

Pohřeb zařídila rodina přátel Grohových z Rovenska pod Troskami. Miloslava zůstala v Kotelsku sama bez peněz a bez potravinových lístků. Měla kozu a pár slepic, pěstovala brambory. Občas jí dali trochu jídla sousedé, kteří ale měli sami málo. V obchodě dostávala na dluh. „Tam jsem chodila pro bochník chleba a jedno máslo na týden. Pak, když jsem se vdala, tak jsem to musela zaplatit. Měl to napsané,“ se smíchem komentuje Miloslava Knobová. Šaty po mamince jí přešívala sousedka a boty měla naštěstí o dvě čísla větší. 

Místní komunistická garnitura jí nechala na starost jalovici a odrostlé tele. „Ty dva kousky dobytka jsem ještě rok a půl živila. Když jsem chodila do školy, tak jsem ráno vstala, došla do studánky pro vodu se dvěma kbelíky, napojila jsem to, naházela jsem seno a šla do školy. Do Rovenska je to hodinu,“ vypráví pamětnice. V noci se bála. Zavírala si okenici a spala se sekyrou pod postelí. Když šli kotelští muži v pozdních večerních hodinách z hospody, bouchali jí na okno.

V roce 1951 byla tuhá zima. Téměř osmdesátiletý Josef Link přijel navštívit svou dceru na začátku prosince a dostal zápal plic. „Odešla jsem do školy. Nevěděla jsem, že už je tatínek vedle mě mrtvý. Přišla jsem ze školy, byl mrtvý. Běžela jsem zpátky do Rovenska pro doktora Brožka. Přišel a nechal mi ho doma. Druhý den jsem zase šla do školy a mrtvý tatínek byl doma,“ popisuje. Grohovi uspořádali další pohřeb zadarmo a stali se Miloslavinými poručníky.

Vyhrožovali mi polepšovnou

Jak zvládla dobu od smrti strýce po ukončení základní školy, si pamětnice příliš nevybavuje. V době smrti tatínka byla matka sice propuštěná, často ale prý beze slova odešla za různými příbuznými až třicet kilometrů daleko. Ti ji po pár dnech přivezli domů. Pohřbu svého druha se neúčastnila. Miloslava s matkou v Kotelsku živořily, ale nějakou práci Amálie Císařová zastala, trochu vařila a s dcerou si povídala. Miloslava se neměla na koho obrátit. Nejbližší příbuzní, sedláci Vrbatovi, sami čelili represím komunistického režimu. Bratrance matky, Františka Vrbatu (bratra Václava, který zahynul v Krkonoších s Bohumilem Hančem), odsoudili ve vykonstruovaném procesu do vězení. Jeho žena se pokusila o sebevraždu. 

Na jaře roku 1952 tajemník místního národního výboru Rudolf Hloušek napsal udání na okresní národní výbor na referát bezpečnosti, kde Amálii Císařovou označil za nepříčetnou. „Tamhle jsme dělaly dříví a já jsem to kácela s ní. A oni napsali na okres, že kácí zdravé jabloně v květu. To nebyla pravda. A matku odvezli – národní výbor,“ kroutí hlavou.  Definitivně kotelští umístili Amálii Císařovou v ústavu v červnu 1952 (viz. dodatečné materiály).  Na šestnáctiletou osiřelou dívku Rudolf Hloušek vyvíjel nátlak. „Chtěli, abych to za pět tisíc prodala a že mě dají do domova. To pan Šulc nedovolil. Byl vůči mně čestný,“ říká na adresu předsedy národního výboru Kotelska. I ten ale udání podepsal. Hodnota majetku Amálie Císařové se v té době odhadovala na 93 238 Kč (viz. dodatečné materiály).

Miloslava Knobová vzpomíná, že matka se strýcem nechtěli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). To se ale v Kotelsku zakládalo až v roce 1952  (viz dodatečné materiály). Vzhledem k tehdejšímu věku pamětnice a tíze událostí, která na ni během pár let dolehla, není divu, že si jejich sled a detaily přesně nevybavuje.  

Po ukončení základní školy pamětnice krátce nastoupila do továrny na bakelit ke vstřikovacímu lisu. Pak do třísměnného provozu v Čokoládovnách v Lomnici nad Popelkou. „Ráno jsem často zaspala, nepřijela jsem na šestou. Hned byla stížnost na národní výbor a chtěli mě vyhodit,“ popisuje. Při odchodu z továrny všechny důsledně prohledávali. Pytlíček cukru, který Miloslava občas rafinovaně pronášela, naštěstí nikdy neobjevili. Dávala ho sousedce Škodové za laskavost a kyselo, polévku z chlebového kvásku s bramborami.

Život se mi proměnil

V patnácti letech se pamětnice na zábavě seznámila se svým budoucím mužem, Josefem Knobem. Rodiče Marie a Josef Knobovi ji vřele přijali. Miloslava otěhotněla a v srpnu 1953 se s Josefem vzali. Ten vzápětí nastoupil na dva roky na vojnu. Nevěsta se přestěhovala ke Knobovým na Hrubou Skálu, kde se jí v únoru 1954 narodil syn Josef. Deset kilometrů vzdálený statek v Kotelsku osiřel. Sousedé ho začali vykrádat.

V roce 1955 se manželé přestěhovali zpátky do Kotelska a začali hospodařit. O rok později se narodila dcera Iva. Josef Knob pracoval jako strojní zámečník v Lomnici nad Popelkou. V roce 1957 ho vyhodili z práce s tím, že pokud nevstoupí do JZD, žádnou práci nesežene. 

Neměl na vybranou, živil rodinu. Ve stejném roce se stal i členem zastupitelstva Kotelska (viz dodatečné materiály). Je nepravděpodobné, že by mohl funkci zastávat jako nestraník. Pamětnice si myslí, že do KSČ vstoupil později, aby syn mohl pokračovat ve studiu na střední škole. Miloslava Knobová využila první příležitost z JZD zase vystoupit . „Od šedesátého osmého jsem soukromě hospodařící zemědělec – vyvrhel státu,“ směje se pamětnice.

Bála jsem se, že nám to zase seberou

Radost z uvolňování tuhého komunistického režimu překazila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vysílání rozhlasu slyšela pamětnice společně se sousedkou. „To byla hrůza, obě jsme brečely a modlily se,“ živě si vzpomíná. Obavy ze zabavení statku se nenaplnily. 

V 70. letech a 80. letech dodávky nebyly tak zničující. Ve srovnání s podmínkami 50. let se Knobovým dařilo dobře. Pamětnice pletla svetry na zakázku. Mezi lidmi probíhal čilý výměnný obchod. I díky němu postupně přestavěli starou roubenku na dům ze škvárovek, cihel vlastní výroby a přistavěli i další hospodářské budovy.

Sametové revoluci jsme věřili

Změny po 17. listopadu 1989 přivítali Knobovi s nadšením. Ani v prvních dnech revoluce o úspěchu nepochybovali. „To byla nádhera, poslouchali jsme rádio. Vůbec nevím, proč jsme byli tak sebejistí,“ líčí s radostí pamětnice. Manžel byl v té době už v invalidním důchodu.

Pole a louky vrátili Miloslavě Knobové už v roce 1968, když vystoupila z JZD. Jen o jeden díl polností žádala v restituci. Získala ho až díky zásahu pozemkového fondu. V 90. letech postupně rozsah zemědělských činností omezovala. V roce 2013 ovdověla. V době natáčení sršela energií, bydlela se synem Josefem, měla pět vnoučat a dvě pravnoučata. Pěstovala květiny, zeleninu, chovala králíky a slepice. Vzhledem ke svým životním zkušenostem vždycky měla pochopení pro všechny v tíživých situacích a na okraji společnosti, netrpěla předsudky a nebála se. 

Přesvědčivým důkazem toho byl její postoj k disidentům, aniž tušila, o koho jde. V roce 1977 koupili manželé Xénie a Vladimír Zavadilovi patřící do komunity undergroundu v Kotelsku bývalou hospodu. Pozoruhodný zápis o Chartě 77 z doby tuhého komunismu najdete v Pamětech obce Kotelska v dodatečných materiálech. Členové hnutí se ve vsi pohybovali do roku 1981, kdy majitele bývalé hospody donutila Státní bezpečnost emigrovat. V budově se měl konat i poslední koncert skupiny The Plastic People of The Universe, ale konspirace při přípravách selhala. 

Většina místních se všem, kdo jezdili do bývalé hospody, vyhýbala. Pamětnice je znala jen od vidění, byli slušní a nic špatného nedělali. Od stavení Knobových stála budova hostince daleko. „Přišla sem, měla holčičku. Naše děti si s ní hrály. Nevím, jak se jmenovala, neptala jsem se. Byla slušná, hodná, hezká paní. Dávala jsem jim ovoce,“ vybavuje si Miloslava Knobová setkání s Xénií Zavadilovou. 

Se živým zájmem se pamětnice zajímala o dění u nás i ve světě i v době natáčení. Velice ji zasáhla válka na Ukrajině. „Hrozné, hrozné, hrozné… Chtěla jsem do domu vzít Ukrajince. Mám prázdné místnosti. Vždyť i naši lidi utíkali přes hranice a taky jim pomohli. A taky tam třeba někteří kradli,“ vysvětluje s lítostí. Lidé z nejbližšího okolí jí totiž tento úmysl ze strachu rozmluvili. „Všichni by měli být hlavně čestní, všeho si vážit a pomáhat, komu jde. Žijeme teď v pohádce,“ uzavírá svou výpověď Miloslava Knobová. Ačkoli měla jen základní vzdělání a celý život strávila na statku v Kotelsku, zachovala si nadhled, schopnost nezištně pomáhat a vidět na životě to dobré i za nepříznivých podmínek.