Jana Kašparová

„Právě po tom, co ten Jan Litomiský podepsal Chartu 77 a byl myslím místopředsedou VONSu, tak to měl stálý dohled StB nad ním. Já jsem to zažívala tak, že když jsem v neděli jezdívala autem z Horních Dubének konat bohoslužby do Opatova, tak před obcí, kde Jan Litomiský bydlel, před Vyskytnou, už na mě čekala šetsettrojka, která se zapojila a v závěsu za mnou jela do té obce přes Vyskytnou do Opatova, kde byla ta moje farnost a kostel. Tam se konaly bohoslužby a hlídali mě a čekali, až ty bohoslužby skončí. Zřejmě kontrolovali, zda se s tím Janem Litomiským, u kterého bývaly různé návštěvy a chodily také na tu bohoslužbu, tak jestli se s nimi nebudu nějak více zdržovat. Nepochopila jsem, co se to vlastně děje, ale několik měsíců ta kontrola probíhala. Dokonce se jednou stalo, že mě zastavili a prohledávali auto, co vezu, a četli si kázání, které jsem měla. Ale já tedy musím říci, že já i ti členové sboru v Opatově a kurátor, že jsme to přijímali spíš jako takové hrátky. A že jsme se snažili tu Státní bezpečnost nějak jako obejít nebo se tvářit, jakože tam není, protože jsme tušili, že začít se bát a dělat ústupky by vedlo k nějaké úplné paralýze.“

„A ty letáky se dostaly do Prahy, distribuovaly se různými kanály. My jsme je tedy dostali přes toho Jana Tesaře a rozesílali jsme je. Jeden večer jsme si v půjčeném bytě mé sestřenice donesli stovky obálek a adres podle telefonních seznamů a taky podle toho, co já jsem si pamatovala různé adresy právě z té Miroslavi. Tak jsme to dali do obálek, roznesli jsme to do různých schránek po městě a s Janem Tesařem jsme byli domluvení, že třetí den po tom rozeslání se potkáme na Václavském náměstí a on nám dá znamení, jestli je všechno v pořádku, nebo jestli je nějaký problém. Měli jsme se potkat před kinem Světozor, kdyby byl problém, on odejde na jinou stranu a my projdeme, a když bude vše v pořádku, prostě se potkáme. No a dopadlo to tak, že on odešel a zmizel, z čehož jsme zjistili, že je problém. Dozvěděli jsme se, že další účastníci této letákové akce jsou zatčeni. Byl to profesor Hejdánek, farář vršovického sboru Jaromír Dus a jeho kurátor. Ta akce byla nějak prozrazena a policie našla u nich doma ještě zásobu těch letáků a zatkli je. A to jsem teda trošku pocítila strach, nebo takové ohrožení, blízkost zatčení a uvěznění. Ale podařilo se to utajit. To jsem s tím Jaromírem Dusem ještě nedávno probírala. Jak je možné, že oni to teda odnesli a byli odsouzeni dokonce na několik měsíců a on dostal roky. Nevím, jak to, že na nás nepřišli, ale asi se to skutečně neprozradilo. Ty volby dopadly tak, jak dopadly, ale to byla taková první z mých politických zkušeností, jak se člověk může angažovat v tom, aby alespoň trošku ty věci relativizoval, aspoň trošku ty věci, nebo dával najevo svůj postoj. Zajímavé bylo, když jsem potom přijela do Miroslavi na víkend, tak mně spousta lidí vyprávěla, jak dostali výzvu k tomu, aby nešli volit. A je zajímavé, dostali to moji rodiče, těm jsem to taky poslala, ale myslím, že to nebylo jenom z tohodle důvodu, že k těm volbám nešli. A tatínek mi potom telefonoval a říkal, že ta komise byla tak neúprosná, že dokonce za ním přišli s tou volební urnou na pole, kde oral, a prosili ho, abych ten traktor zastavil a ten lístek tam hodil. Protože to byla hrozná ostuda právě pro tu komisi, že někdo nevolil. A už nikdy nevolil a moje mamka taky ne a já jsem k žádným volbám taky už nebyla schopná jít.“

„Jak jsem říkala, že když jsme jezdili do toho východního Německa, do východního Berlína, tak ta realita, jak Západ versus Východ funguje, tak nějak zevšedněla, dalo by se říct. Nebo člověk s tím už tak počítal a nějak si ty důsledky úplně neuvědomoval. Ale teď, když jsme mohli k té zdi, a dokonce takovým lešeníčkem vylézt a podívat se, kde tedy je ten Východ – a tam stáli obrněnci, hlídali ze strany Východu, tak tam jsem si uvědomila hmatatelně ten rozdíl a tu sílu té komunistické moci, která se projevuje i takhle těmi brutálními zásahy. Na zdi byly pomníčky lidem, kteří se snažili přejít – a nepodařilo se jim to a zahynuli tam. Výlet k té zdi byl myslím v úterý ještě předtím, než jsme se dozvěděli o okupaci. Potom už jsem neměla moc myšlenek si užívat Západu, i když to ve mně tehdy vzbudilo velký dojem, protože se tam i po té vnější stránce žilo samozřejmě mnohem mnohem líp než v těch zemích socialistických a než v té východní části. Tam byl ten hmatatelný rozdíl, že východní Německo je skutečně chudé a ten Západ a zvlášť Berlín, tedy to byla taková výkladní skříň.“