Václav Kášek

„Ale po čase, když jsem měl požádáno o pas, tak jsem tam byl pozván a seděl tam takovej mladej, příjemnej, sympatickej a říkal: ‚Pane Kášek, vy tady máte požádáno o pas, ale my tady máme uvedeno, že jste byl – a to už jsem to měl teoreticky vymazané – máme tady, že jste byl odsouzen, a tak my se rozhodujeme, jestli bysme vám ten pas měli dát, nebo ne.‘ A zase to bylo takové jako lovení. Že za určitých okolností by to možná... A ještě říkal: ‚Víte, my samozřejmě nedovedeme... Já jsem mladej, nedovedu posoudit tu situaci v tom šedesátém devátém roce. Ale máme to tady pořád.‘ A já jsem říkal: ‚Víte co, mně je to jedno. Vždyť i s tím pasem mě nepustíte nikam jinam, než kam jezdím: do Maďarska, do NDR. Oni ti Maďaři nebo ti Němci se neposerou, když tam nepřijedu.‘ A on řekl: ‚Tak vám děkuju. Na shledanou.‘ A do týdne mi přišel papír, ať si přijdu pro pas.“

„V roce 1968 po vstupu vojsk. Měl jsem několik dní dovolené, takže jsem byl doma v Horoměřicích. Přes nás, přes Horoměřice, létají letadla na Ruzyň, takže první, co jsem slyšel – v létě, otevřená okna – veliký rachot. Tak jsem si pustil rádio a už jsem věděl, o co jde. Tak jsem se oblékl, sednul jsem na motorku a jel jsem do Berouna do kasáren. V Ruzyni mě zastavili ruští vojáci. Tam už byl kus té rychlostní komunikace, která tam teď je, ale dalo se tam najíždět ještě do obou směrů, ještě to nebylo tak zjednosměrněné. Tak mě zastavili. Já jsem ho chtěl odstrčit, on natáhl samopal a vytáhl mi klíček ze zapalování. Tak jsem věděl, že asi tudy cesta nevede. Ale vytáhl jsem průkaz, ukázal jsem mu, že jsem ‚oficer‘ a aby mě kontaktoval s velitelem. Tak přišel taky zase ruský poručík. Trošku jsme se domluvili. Voják mi vrátil klíče, ale řekl mi, že se musím vrátit domů a že nesmím nikam jezdit. Tak jsem mu to slíbil. Ale na křižovatce u Nebušic jsem to ohnul a přes Prahu, kde sice už jezdily tanky, ale nebylo to tak tvrdě regulované, jsem projel. Dostal jsem se do Berouna, byl jsem ihned předveden k veliteli pluku. […] Velitel pluku se nechal informovat, jak to v Praze vypadá. Já jsem něco věděl, protože jsem kus Prahy prokličkoval. Jak to vypadá v Ruzyni, to jsem taky řekl. A tam to bylo zlé, protože tam zabavovali vozidla, hlavně nákladní vozidla. A zastřelili tam mého kamaráda, který byl řidičem jednoho náklaďáku a trošku jim možná dělal problémy. Vůbec se s tím nepárali, takže pak byl za týden velikánský pohřeb.“