Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Kadlecová (* 1936)

• narozena 1. srpna 1936 v Praze

• očitá svědkyně atentátu na Reinharda Heydricha 27. května 1942

• během 50. let nastoupila do Československého rozhlasu

• absolventka pražské FAMU, obor filmová produkce

• od 60. let pracovala jako produkční Československé televize

• po srpnu 1968 emigrovala do Mnichova

• po měsíci se vrátila do Československa

• v roce 2021 žila v Praze

„Doma jsme měli na výpomoc paní, která nám chodila prát. A ta musela dostat jídlo. Maminka mne, tehdy pětiletou, běžně posílala na nákup. Chodila jsem pro dva špekáčky do blízkého řeznictví. Jenomže ten den měli zavřeno a já jsem byla toulavé dítě, rozhodla jsem se, že půjdu k řezníkovi jinam. Courala jsem se ulicí a pozorovala hlouček tří mužů. Najednou vyjelo auto. Ti pánové měli cosi v rukách. Vypadalo to jako hůl a kámen. Ta hůl byl samopal a ten kámen, co hodili směrem k autu, najednou vybuchl. Hodili tam bombu. A bylo to Heydrichovo auto a já jsem tedy byla asi jediný svědek toho atentátu na něj,“ vzpomíná Zdenka Kadlecová, rozená Lišková, na den 27. května 1942, kdy byl rukou parašutistů skupiny Anthropoid smrtelně raněn přední organizátor holocaustu, prominentní nacista a zastupující říšský protektor Reinhard Tristan Eugen Heydrich.

Kolo, vlající kabát a trhavina

Když se později o tomto atentátu natáčel celovečerní film, Zdenka Kadlecová byla přizvána jako konzultantka. Vždy se hodně vedly diskuze o tom, zda ve chvíli, kdy došlo na akci, projížděla kolem tramvaj. „Osobně si žádnou tramvaj nevybavuji. Jenom ty tři pány, kolo, vlající kabát a letící kámen, co byl ve skutečnosti bomba. Měla jsem pět let, vyděsilo mne to. Utekla jsem domů. A velmi dobře si pamatuji ty události potom,“ říká Zdenka Kadlecová, která tehdy žila se svými rodiči ve vile nedaleko pražské usedlosti Rokoska v Libni. 

Po útoku na prvního muže protektorátu začali nacisté běsnit. Libeň byla pročesávána od sklepů po půdy. Prohlídce se nevyhnuli ani Liškovi. „Maminčini bratři zahynuli v koncentráku. Jeden byl svobodný zednář, to se nabízelo samo, a druhý se hned na začátku války podílel na šíření protinacistických letáků. Takže jsme byli tak trochu na ráně. Gestapo nám vyrabovalo byt, pamatuji si, jak mi vyhazovali hračky,“ líčí pamětnice.

Domovní prohlídka patří vedle atentátu na Reinharda Heydricha k jediným špatným válečným vzpomínkám. Rodiče se Zdenku vždy snažili držet dál od velkých událostí, které otřásaly společností. Když si chtěli sdělit něco důležitého, co nepatřilo dětským uším, mluvili spolu německy: „Měla jsem pocit ideálního dětství. Maminka se musela přede mnou hodně držet, když byli její bratři v koncentráku, nikdy jsem ji neviděla plakat.“

S horkým čajem na barikádu

V květnu 1945 vyrostly v pražských ulicích barikády. Bylo jich kolem 1 600. Povstalci proti nacismu počítali s krvavými boji a snažili se na to dobře připravit. Devítiletá Zdenka spolu s některými dalšími děvčaty nosila na barikádu horký čaj. „Bylo to naivní, všichni byli tak nadšení z blížícího se konce války, že jsme nijak nevnímali to bezprostřední nebezpečí. Navíc na barikádě byl i můj tatínek, tak to pro mne bylo jasné,“ vzpomíná na dobu Pražského povstání pamětnice. Její otec Antonín Liška se však následujících bojů nezúčastnil a rodina prožila konec války zčásti ve sklepě a zčásti na zahradě, odkud pozorovali, jak německý tank pálí do Staroměstské radnice. Po čtyřech dnech se Praha nadechla ve svobodě. Psal se 9. květen 1945.

Zdenka Kadlecová vzpomíná, že v okolí Rokosky žilo ještě před rokem 1939 mnoho židovských rodin. „Postupně začínali mizet. Ale ne v transportech smrti, oni ještě v tom roce utíkali do Ameriky. To na jejich národu obdivuji, jak jsou propojeni a jak byli tehdy informovaní. Po válce se někteří vrátili domů a v roce 1948 se jejich exodus opakoval. Správně vytušili, že sílící moc komunistů by je stála majetky a možná i životy. Komunisté pak zase obsadili ty židovské vily,“ vypravuje pamětnice.

Rozhlasová cenzura

Tzv. Vítězný únor 1948 znamenal pro Československo 40 let podrobení jednotné komunistické ideji, jejíž nástup a pokračování zejména během 50. let znamenaly pro mnoho lidí ztrátu majetku, osobní svobody a někdy i života. Zdenka Kadlecová nástup komunismu vnímala pouze optikou dospívající dívky, optikou navíc filtrovanou zdrženlivým přístupem rodičů, kteří dbali na to, aby jejich dcera nebyla dobou zbytečně traumatizována. 

Zlom ve Zdenčině uvažování nastal v momentě, kdy již jako dospělá pracovala v rozhlase: „Najednou jsem vnímala to, jak třeba Suchého a Šlitra schválně nezařazovali do vysílání, cítila jsem, že na některé kumštýře je vyvíjen silný politický tlak.“ Pamětnici také zarazila všudypřítomná cenzura. V srpnu roku 1953 vznikla Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD), která si dávala záležet na tom, aby sebemenší náznak protirežimního jinotaje navždy zmizel z éteru. Poté, co v Československu proběhla měnová reforma, museli například zaměstnanci rozhlasu stáhnout pořad, kde se hrála píseň: „Neboj se, má milá, neboj se nouze, my máme peníze schovaný v strouze“.

Kafe pro Miloše Formana

Na sklonku 50. let se Zdenka Kadlecová rozhodla, že zkusí přijímací zkoušky na pražskou FAMU, kterou také úspěšně vystudovala. Mezi její spolužáky patřil Jiří Menzel a Věra Chytilová: „Ta FAMU byla tehdy jako jedna rodina. Chodili jsme na stejné projekce a semináře. Na Barrandově jsem dělala svoji první praxi. Seděl tam takový sympatický mladý muž a já mu říkám, že mne sem poslali, že budu dělat asistentku produkce. A ten mladý muž vstal a řekl: ,Já jsem Miloš Forman a budu moc rád, když mi uvaříte kafe.´“

Natočili jsme dokument o únosu letadla

Zdenka Kadlecová vystudovala obor produkce, a díky tomu se jí během 60. let otevřely dveře do televize. Jako produkční se podílela na sportovním pořadu Branky, body, vteřiny či na estrádě Poštovní schránka. Televize byla politicky exponovanější než rozhlas. Když v červnu 1972 skupina lidí v čele s Lubomírem Adamicou unesla letadlo v touze přeletět do západního Německa, podílela se Zdenka Kadlecová na vzniku dokumentu, který měl nešťastnou událost mapovat: „Natočili jsme to s ohromným entuziasmem. Sehnali jsme letadlo, dělali jsme pohřeb zastřeleného pilota Jana Mičici, měli jsme tam úžasné záběry. Byli jsme spíš na straně těch únosců, vnímali jsme je jako mladé lidi, co utíkají za svobodou, a teď ten jeden náměstek, když jsme to promítali, vzteky roztrhal židli a řval, že toto nemůžeme, nesmíme! A ten dokument se ven nikdy nedostal.“

Cvičná emigrace

Pro mnoho televizních zaměstnanců znamenal vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ztrátu práce. Ti, kdo sovětskou invazi neuznali jako bratrskou pomoc, přišli jednoduše o zaměstnání. „Já jsem si vyzkoušela cvičnou emigraci jako Karel Gott. Nacpala jsem malého Fiata kožichy a jelo se. Po měsíci v Mnichově jsem zjistila, že to nezvládnu. Němci se chovali povýšeně a já jsem svobodomyslný člověk, nedokázala jsem to zkousnout,“ vypravuje Zdenka Kadlecová, která se na Vánoce roku 1970 dozvěděla, že pro svůj odmítavý postoj vůči okupaci od Nového roku v redakci končí. „To byl šok. Šla jsem to zapít do televizního klubu, kde jsem potkala herce Vladimíra Dvořáka. Říkala jsem mu, co se stalo, a on jen tak mimoděk poodešel s tím, že si něco vyřídí. Zavolal do redakce dokumentu a publicistiky a ať tam zajdu, že se uvidí, co se dá dělat. Až po letech jsem se dozvěděla, že paní na personálním kvůli mně zlikvidovala místa pro dvě uklízečky a z těch udělala místo pro mě. Dostala jsem se tam znovu do produkce, a tak jsem se uchytila,“ vypravuje pamětnice, která si i v normalizačních letech mohla vybírat, na čem se bude jako produkční podílet. Vyhnula se tak povinným úlitbám komunistickému režimu, kterých se muselo mnoho jejích kolegů nerado účastnit. „Být produkční mělo obrovskou výhodu. Na rozdíl od režisérů či dramaturgů jsem nemusela vstoupit do komunistické strany. Vybírala jsem si spíše dokumenty o umění, něco, co nebylo zatíženo politicky. Bylo to sice mizerně placené, ale to mě netrápilo, můj manžel vydělával velice dobře,“ dodává Zdenka Kadlecová.

Tíha starých příběhů

Když v Československu začala 17. listopadu 1989 sametová revoluce, televize byla u toho. Po několika dnech se zaměstnancům televize postupně podařilo prolomit tehdejší cenzuru. „Dosud jsme byli moloch, jednotně organizovaná státní firma, a najednou se nikdo nikoho neptal, zda smí či nesmí. Prostě se jelo,“ říká Zdenka Kadlecová, která se revolučního dění zúčastnila při několika demonstracích v centru města. Stále prý nebylo jasné, jak to dopadne. Lidé měli strach, že se situace ještě zvrátí ve prospěch režimu: „A pak přišla Letná, to už byl pro nás zázrak, který se snad uskuteční.“ A uskutečnil.

Pamětnice se po sametové revoluci podílela na sérii dokumentů, které mapovaly osudy žen vězněných za totality. Až tehdy si naplno uvědomila zrůdnost mašinérie, která brala lidem svobodu a životy. „Po nějaké době jsem vyhořela. Nemohla jsem unést tíhu těch příběhů. Doba, kterou jsem prožila jako mladá holka, kdy jsem žila šťastně a nevědomě, byla i dobou těchto týraných a neuvěřitelně statečných žen. Kéž by se to nikdy nevrátilo,“ uzavírá Zdenka Kadlecová.