Dagmar Jungmannová

„Táta dělal na ministerstvu, jenže pak přišel do kanceláře a na stole měl přihlášku do KSČ. V té době byl ministrem obrany generál Svoboda, znali se spolu z Ruska. Tatínek mu volal a ptal se ho, co má dělat, že to nemíní v žádném případě podepsat. Pan generál Svoboda mu poradil, aby si zažádal o důchod. Tak si táta zažádal o důchod – věk na to měl, už mu bylo přes padesát. Jenže… důchod dostal, byl mu přiznán, ale pak byl označen jako nepřítel lidu, a tak mu ho sebrali. K tomu taky přispěl brácha Karel, že byl v zahraničí. My jsme o něm vůbec nic nevěděli, ale nikdo nám to nevěřil. Přitom se nám ozval až ve chvíli, kdy byl tatínek v Motole v nemocnici. Než zemřel, Karel se to dozvěděl asi od nějakého kamaráda, nebo nevím.“

"Když maminka viděla film [Atentát] o našich parašutistech, co dávali v televizi, dostala z toho nervový záchvat. Protože, když si uvědomila – ona všechny ty kluky znala. Říkala, že to bylo hrozné. Sháněla jim jídlo, jezdila pro něj na Moravu, měla tam známé lidi na nějakém statku, tak tam k nim jezdila pro vajíčka, pro maso a máslo. Vozila to v kufrech, což taky nebylo zrovna bezpečné. Jednou ji chytli v Brně, odvedli ji na Špilberk a tam strávila asi týden ve společnosti Němců. Odtamtud přijela a měla vyražené asi čtyři zuby."

"Byt v zámku, to byly nevytopitelný ratejny. Topili jsme akorát v jedné místnosti, protože to bychom nezvládli topit v obou místnostech a kupovat uhlí. Jen za zimu jsme spálili šedesát metráku oříšku a třicet metráku briket jen v jedné místnosti. A to jsme jeli na Vánoce k babičce do Prahy. Den před Štědrým dnem máma naložila klubky briketami. Přijeli jsme za tři dny a měli jsme jinovatku na zdi a vodu v kýblu zmrzlou až na dno. To byl hrozný byt. Vodu jsme tahali až z náměstí, ta tam nebyla zavedená. Uhlí jsme tahali ze sklepa nahoru, to tátovi taky dodalo."

"Pamatuji si ho jako spíš jako člověka, co měl rád zvířata a v životě jsem ho neslyšela, že by si na něco stěžoval. To byl hrozně milý chlap. V zimě se mnou chodil do lesa, učil mě lyžovat, bruslit. V lese se mnou chodil, učil mě znát stopy zvířat. Nebo jsme šli lyžovat. U lesa byl takový kopeček, tak mi ukázal, kam mám až jezdit. A na kraji lesa rozdělal ohýnek a já jezdila z kopečka a šlapala nahoru. On mi opekl chleba, namazal ho husím sádlem, to když si na to vzpomenu, úplně cítím tu vůni. To byly krásný vzpomínky. Nebo jsme v létě jezdili na celý den se koupat, měl auto – Minora dvojku, takže jsme jezdili do Klimětic, kde byl krásný rybník. Tam mě zase naučil plavat."

"Bratr tenkrát řekl, že jede na prázdniny za mámou do Horažďovic a s nějakým kamarádem utekli přes Německo. V utečeneckým lágru dostali přihlášku, dostali se na Nový Zéland a tam se oženil. Vzal si Češku. Přestěhovali se do Austrálie, ale my jsme o něm vůbec nevěděli. Pochopitelně to tátovi taky nepřispělo. Nejdřív byl ve vazbě kvůli generálovi Píkovi a pak znovu kvůli bratrovi. Nakonec mu na příkaz pana generála Čepičky zabavili důchod, vystěhovali nás. To ho šofér Janota pozval, že bychom mohli bydlet v zámku v Kosově Hoře. Naštěstí tam byl dobrý lékař, protože tatínek měl jít dělat do Jáchymova do dolů. Pan doktor Kott a primář Kareš ze Sedlčan z interny mu napsali doporučení, že není zdravý a šel dělat pouze ke státním statkům. Nejdřív jezdil s volským potahem a pak s koňmi."

"Když umřel, tak mu máma nesměla dát do rakve ani uniformu. Mamince v nemocnici říkal, že by chtěl do rakve leteckou uniformu, jenže z ní musela odpárat i ty zlatý knoflíky, distinkce, všechno. Na pohřbu tam nebyl jediný zlatý knoflík. Tam nebyl nikdo. To byli Kosováci, co byli z traktorky. Chlapi ho tam měli hrozně rádi, tak tam byli lidi od statku, z traktorky, Kosováci, příbuzní, jinak se všichni báli. Přitom maminka dala oznámení do novin, že tatínek zemřel a kdy se koná pohřeb."