Ivana Jirovcová

"Západní cestu jsme s rodinou podnikli, to muselo být v roce 66, protože v 67 jsem poprvé jela přímo na přímý západ, ale toto bylo do Jugoslávie, která pro nás v té době také do určité míry byla západ. Celá rodina se rozhodla, dědeček se k nám připojil ze zoufalství, byli jsme rozhodnuti, že utečeme na západ, aby tatínek ještě něco mohl prostě podniknout. Takže jsme si požádali o soukromé vízum do Jugoslávie. Vybrali jsme si místo, které bylo na severu Jugoslávie. Bylo to samozřejmě nesmírně tvrdé, protože to znamenalo opustit náš dům, nechat tam všechny naše věci, vzít si zavazadlo velice skromné nebo prostě jenom to nejnutnější, abychom nemohli být podezřelí. Takže jsme se na to měsíce připravovali, ale nakonec před tou cestou jsme tento plán opustili. Protože v podstatě to bylo velice těžké rozhodnutí. Velice těžké. Já dodneška nechápu lidi, kteří se můžou rozhodnout ze dne na den, nebo kteří třeba v roce 68 byli v zahraničí a řekli si: My zůstaneme a nevrátíme se. Kdo před takové rozhodnutí nebyl postaven si to těžko může uvědomit. Přesto, že jsme se na to dlouze připravovali, tak jsme se nakonec před odjezdem rozhodli, že do té Jugoslávie pojedeme, ale na opravdové prázdniny a vrátíme se domů. A tak jsme i učinili."

"První cestu do zahraničí, kterou jsem podnikla, to mi muselo být nějak okolo 18 let. Bylo to s cestovní kanceláří československé mládeže. A zase jsem nemohla jet soukromě, ale se zájezdem a jela jsem do Sovětského svazu. Ze všech zemí, které se tenkrát takto daly navštívit s tou cestovní kanceláří československé mládeže, mě nezajímaly lidové demokracie, které byly okolo nás, kde systém a krajina byly podobný, mě zajímalo nesmírně to Rusko. Takže jsem si vybrala zájezd Moskva-Kyjev-Krym, kde na Krymu jsme byli ubytováni v pionýrským táboru Artěk, který jsem znala z knížek. Určitě to byl zájezd, který byl velice zajímavý. Můžu recitovat například příhodu, kdy jsme byli v Kyjevě a s dvěma dalšími dívkami ze zájezdu a na ulici jsme se seznámily se třemi Kyjevany, oni nás pozvali k nim a bavili jsme se o všem možným, jak nám to naše ruština dovalovala. A v jeden moment se nás ptali, jestli se v Československu hraje fotbal, a jedna z nás řekla, že jsme měli stříbrnou medaili v Chile a on řekl: My zas vypustili družici! To nás samozřejmě úplně odřízlo od konverzace na toto téma, protože se tady krásně ukázal ten ruský komplex malosti a velikosti."