Radmila Janíčková

* 1930

  • „My jsme dělali náhlá a násilná úmrtí, to byly vraždy. Můj šéf, ten byl rád, že nemusel pitvat. Já byla od rána do odpoledne na pitevně. Nenáviděla jsem to. Ten ‚sekyrmajstr‘, co nebožtíka připravuje na stůl a pak po vás uklízí – my si ty orgány musíme vyndat, jsou na to jednotlivé řezy. Další věc, od stolu musíte... dneska jsou diktafony, ten visí, to vidíte ve filmu, visí ze stropu. Soudní lékař musí okamžitě to, co vidí, diktovat do diktafonu. Tenkrát to nebylo, sekretářka měla židličku a stoleček a seděla mi za zadkem s psacím stolem, já jí to diktovala, do toho psacího stroje. Musím říct, byla jsem tam zbytečně dlouho, skoro šest let. Dělali jsme náhlá a násilná úmrtí. Havarovalo vojenské letadlo, nám museli na ty mrtvoly postavit stan na louce za vojenskou nemocnicí. Do dvou dnů jsme museli, to musel pitvat i šéf, museli jsme udělat posudky, představte si, že sedmnáct nebo šestnáct vojáků mrtvých – důstojníků. Samozřejmě mlčenlivost, nesměli jsme o tom mluvit. Nebo můj šéf se zajímal o kriminálku. Já jsem jela třeba k vraždě do Liberce, a když jsem tam přijela s tou sekretářkou, měli jsme auto-šoféra, ten Franta s námi, my jsme to odpitvali v místním špitále. Tak jeli jsme do Liberce k vraždě, koukáme na místo činu a najednou mě volá jeden zřízenec: ‚Paní doktorko, tady je v koberci smotaná ještě jedna mrtvola!‘“

  • „Nastoupila jsem do Skalice, kde byly tyhle možnosti, ale protože jsem chtěla dělat chirurgický obor, tak najednou mi došlo, že ta porodnice a gynekologie má s tou chirurgií… je to omezené na to břicho, plus miminka, a že najednou mě začal ten obor zajímat. A už dva roky před promocí jsem navštěvovala – a to vám řeknu, že mi to pak velice pomohlo při nástupu do Prahy – mimo povinnost jsem začala docházet do brněnské porodnice na Obilný trh, ta je známá. Je to pavilon – jenom porodnice a gynekologie, kde mají svého internistu a chirurga, když potřebují. A já už dva roky před promocí jsem tam byla věčně. Říkali nám ‚stálí medici‘ – čtyři kluci a já, kteří jsme měli zájem o ten obor. Měli jsme i nahoře u půdy malou místnost, kde jsme se mohli převlékat do lékařského oblečení, do košile, kalhot, pláště. A v každém volném čase, už jsme se i ulejvali z přednášek, už to nebylo takové v těch posledních ročnících. Byla jsem pilná posluchačka, my jsme tam docházeli i jsme tam přes noc sloužili.“

  • „Samozřejmě peníze všechny šly do háje. Měli jsme doma peníze akorát do konce měsíce na jídlo. Soudruzi nám nalepili nálepky na nábytek – ‚zabaveno‘, nadzvedali nám matrace, protože hledali peníze. My jsme žádné neměli doma, protože otec měl všechny v bance. Tak se na nás skládali rodinní příbuzní a známí nám nosili jídlo, než se to nějak vyřešilo. Maminka hledala práci. Měla velmi hezkou práci – tím, že uměla česky, německy, těsnopis, na stroji psala, jak když střílí kulometem. Ze známosti se dostala jako písařka nebo úřednice do Zemského archivu, kde byla velice spokojená, protože páni doktoři filozofové se za ní chodili radit, jak mají něco přeložit. Oni něco vybádali, třeba to bylo v němčině staré, takže maminka tam byla vážená, přepisovala jim jejich práce. To pro ni taky bylo zajímavé, byla tam spokojená. Plat nebyl nic moc. Trvalo to snad rok nebo jak dlouho, dali tatínkovi pět set korun penze a s tím otec žil dalších dvacet let, až do smrti měl pět set korun. Tenkrát za pět set, to bylo něco. Já když jsem po promoci nastoupila, čistého mi vycházelo devět set.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha - Kobylisy, 13.11.2024

    (audio)
    délka: 02:15:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každé nové místo jsem si musela zasloužit

V mládí
V mládí
zdroj: archiv pamětnice

Radmila Janíčková, rozená Pavlíková, se narodila v roce 1930 v Brně do zámožné rodiny brněnského podnikatele Pavlíka. Otec byl jedním ze zakladatelů úspěšné brněnské firmy Markofon. Za druhé světové války studovala osmileté gymnázium. Byla odhodlaná stát se lékařkou už od dětství. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 došlo k znárodnění firmy Markofon a i rodina Pavlíkova přišla o veškerý majetek. I přes špatný kádrový posudek se jí podařilo dostat na medicínu a vystudovat. První pracovní umístěnku dostala na Slovensko blízko hranic a rodného Brna. Začala na oddělení gynekologicko-porodnickém a v oboru už zůstala téměř po celou profesní kariéru. Po svatbě s Josefem Janíčkem a narození první dcery se snažila sehnat práci v Brně. Přes známou získala práci v kojeneckém ústavu. Později se s manželem odstěhovali do Prahy. S pomocí profesora z vysoké školy získala přímluvu u generála Františka Engela a práci v Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN). V té době bylo v ÚVN i gynekologicko-porodnické oddělení pro manželky vojáků. Později pracovala ve stejném oboru i na klinice na ostrově Štvanice nebo na Bulovce. V mezičase strávila nedobrovolně i několik let jako soudní lékařka. Do důchodu odešla v roce 1990, ale vydržela v něm jen krátce a dalších 15 let se věnovala gynekologii v tanvaldské ambulanci. Radmila Janíčková žila v roce 2024 v Praze a i v pokročilém věku byla velmi vitální a stále se zajímala o svět kolem sebe, nadále se také vzdělávala.