Emilie Hrabáková

* 1940

  • „Myslím, že všechny ženy byly nadšené. Vím, že při té Mé vlasti, když jsme stály v té Bráně borců, to se postupuje pomalu, jsou strašné davy, tak tam ženské omdlívaly. A na place také, to kolikrát je odnášeli rovnou. A ta jedna holka od nás, kolegyně, učitelka... Stály jsme v té bráně a ono jí bylo špatně. ‚Holky, já tam ale chci jít!‘ – ‚Tak dýchej!‘ Vydržela to, naštěstí. A když jsme takhle jednou nastupovaly, tak já jsem nastupovala na špičce. Nebylo to na kraji, ale ten blok, co nastupoval, tak jsme byly vidět. A na severní tribuně byli brácha se švagrovou, tak slyším, jak naše Marie řve: ‚Naše Miluš, naše Miluš!‘ Nevím, jak jsem to mohla slyšet, protože tam byly i ty ampliony, tak to musela strašně řvát. Pak jsem se jí ptala a ona říkala: ‚Jo, já jsem to volala.‘ Takže mě prostě viděla na té špičce, tak halekala."

  • „Já jsem vždy ve škole měla poznámky k lecčemu. Vždy když jsme schůzovali, tak jsem říkala: ‚A proč ty schůze? To je jen kvůli čárce? Proč raději něco neděláme? Kdybychom raději natřeli plot.‘ Jo, dobře, tak se nakoupily barvy, štětce a šel se natírat drátěný plot kolem školní zahrady. Všichni jsme šli, a komunistický výbor měl schůzi. Další akce byla, že natřeme radiátory ve škole. Dopadlo to stejně: My jsme natírali radiátory, a komunistický výbor měl schůzi. Pak už jsem nechtěla nic.“

  • „My jsme vždy bydleli v nájmu, my jsme neměli svůj dům. První rok, to si nepamatuji, ale vyprávěli mi to, jsme bydleli u jedné tety a bylo to u státní silnice nad pivovarem. A za války Němci zastavili a klepali na okno: ‚Wasser! Wasser!‘ Tatínek jim nerozuměl, ten neuměl vůbec nic… Tak jim nechtěl dát vodu: ‚Kafe! Kafe!‘ – ‚Wasser!‘ A on zase: ‚Kafe!‘ On myslel, že mu nerozumí, tak na něj křičel: ‚Kafe, kafe. Bílý, černý?‘ No maminka se smála a volala na něj: ‚Vždyť oni chtějí vodu.‘ Oni to chtěli do chladiče. Tam prý bydleli půl roku. Jestli se ta maminka bála u té silnice, já nevím, prostě se přestěhovali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Bříza, 25.10.2021

    (audio)
    délka: 01:32:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsem byla na kandidátce, vždy jsme vyhráli

Emilie Hrabáková v roce 1957
Emilie Hrabáková v roce 1957
zdroj: archiv pamětníka

Emilie Hrabáková, rodným jménem Červenková, přišla na svět 30. června 1940 v berounské porodnici. Dětství prožila v Cerhovicích. Po dokončení základního vzdělávání přestoupila na jedenáctiletou školu v Hořovicích, kde se jejím spolužákem stal mimo jiné i básník Václav Hrabě. Chtěla se stát učitelkou na prvním stupni základní školy, ale toho roku tento studijní obor neotevřeli. V sedmnácti letech tak nastoupila na pozici starší účetní v Závodech československých naftových motorů v Hořovicích. Po dvou letech se stala vychovatelkou v družině v hostomické škole. To už ale dálkově studovala pedagogiku. Po svatbě se v roce 1961 s manželem přestěhovali do Horní Břízy, kde učila na základní škole. Její celoživotně pozitivní vztah ke sportu ji v letech 1960, 1975 a 1980 zavedl na strahovské spartakiády. V roce 1985 se spartakiády zúčastnila v roli učitele doprovázejícího děti ze základní školy v Horní Bříze. V roce 1968 vstoupila do Komunistické strany Československa, ale v době počínající normalizace ji ze strany vyloučili. Nadále mohla zůstat ve školství. Během sametové revoluce se účastnila dění v Občanském fóru, ne vždy ale s lidmi z OF souzněla. Když na podzim roku 1990 probíhaly první svobodné komunální volby, nechala se napsat na kandidátku OF v domovské Horní Bříze. Preferenční hlasy ji vynesly na první místo, avšak do rady města nevstoupila, podle názoru pamětnice kvůli zákulisním dohodám. V příštích komunálních volbách nevstoupila na kandidátku žádné politické strany a zvolena byla na nezávislé kandidátce a stala se místostarostkou. V této pozici stála u zrodu partnerství mezi městy Horní Bříza a francouzským Villeneuve-sur-Yonne. V době natáčení v roce 2021 žila v Horní Bříze.