“Pouze dva jsme došli nahoru na to náměstí, já a někdo neznámý. A tam jsme viděli policejní kordón, z oken na nás koukali lidi. S tím druhým jsme tam šli, a moje myšlenkové pochody: ,Co ty budeš dělat, teďka? Ty musíš jít dál, ty musíš prostě jít. Ty musíš jít na Hrad za tím Husákem a musíš mu říct, aby odstoupil!’ Takovéhle myšlenkové pochody. Ale ten strach, jak to ve vás vibruje! Takže ten mladík, se kterým jsme si povídali, ten druhý, který došel až se mnou nahoru, ten potom šel doprava, podél domů, vyhnul se kordónu a šel dál, pomalu, koukal, nevěděl, co se děje. A já šel k tomu kordónu. Měl jsem hrozný strach, ale říkal jsem si, když už tady jseš, nemůžeš zas tak úplně selhat. Tam stál jednak kordón těch policajtů, ti zavírali ulici, a jejich velitel s nějakou šarží. A vedle toho velitele stála nějaká paní. Mně připadalo, že je z prezidentské kanceláře. To vám myšlenky lítají v hlavě, kdo by to mohl být. Přibližoval jsem se k tomu kordónu podělaný strachy, že jim musím něco říct. Vykročil proti mně jejich velitel a říká: ,Stůjte, odstupte!’ nebo něco takového. ,Co chcete?’ Takže honem! ,Chtěl bych k nim promluvit.’ K těm policajtům, k tomu kordónu. A on říká: ,Ne, neexistuje, nic takového. Odstupte!’ Ta ženská, co stála vedle něj, v tu dobu, kdy komunisti byli ještě úplně při moci, měli všechny tyhle složky pod sebou, ona tomu veliteli řekla: ,Nechte ho promluvit.’ To je neuvěřitelný! V dnešní době tomu snad nikdo ani nemůže věřit. Velitel poodstoupil, neřekl nic. Ta ženská stála a koukala na mě. A teď já měl jít k tomu kordónu a něco jim říct. Protože jsem měl u sebe prohlášení studentů, přečetl jsem jim prohlášení studentů k událostem 17. listopadu. Na nic víc jsem se nezmohl. Všechno to byli mladí kluci, vystrašení. Čuměli, koukali. Nikdo neřekl ani slovo. Když jsem jim prohlášení dočetl, podíval jsem se na ty dva, na velitele s tou paní. Bez hnutí stáli, nic. Já jsem se jenom otočil a šel jsem doprava, tam, kam odešel ten druhý, co jsme s ním došli.”