Jana Honsová

* 1918

  • „Tak jsem hned neposlala gratulaci. Ale stejně jsem o svátcích v myšlenkách stále u vás. My jsme to tady odbyli, jak se dalo. Dostali jsme příděl margarínu, salám, marmeládu, pak jakousi tmavší buchtu a bramborový salát. A z těchto věcí jsme vytvořili štědrovečerní večeři. Pěkně jsme si uklidili a na stůl jsme dali čistý ubrus. To bylo prostěradlo. Sehnali jsme také kousek jehličí, svíčku a iluze Vánoc byla tady.“

  • „Slavili Silvestra. To je psané prvního ledna. Byli jsme vzhůru do půlnoci, dělali jsme hlouposti, tancovali jsme a smáli se. V půlnoci jsme si otevřeli okno a zpívali jsme v okně, aby nás Pánbůh miloval, z Novosvětské. To byl jako pankrácký otčenáš. Popřáli jsme šťastný nový rok, pomodlili a šli spát. Ve vzpomínkách jsem byla u vás a u Janušky. Prosila jsem Boha, aby nám již tento rok dopřál vrátit se šťastně k vám domů.“

  • „V těch rádiích, jak sebrali, u nikoho nebyly – to tenkrát musely být, já nevím, krátké nebo dlouhé vlny, aby se dala poslouchat Moskva – takže nám nedokázali, že jsme poslouchali Moskvu. To za Moskvu byla sekyra.“

  • „I láska tam kvetla. Co jsme měli okna do dvora, tak proti přes dvůr byla věznice s českými vězni, co byli u českého soudu. To byli většinou lupiči a kasaři a říkalo se jim lupínci. Ti chodili zase kolem našich oken, kolem dílny, když chodili na zahradu. Tam se pěstovala zelenina a všechno možné. Ale z těch cel jsme měli přes dvůr okna na lupínky. A tam vznikaly lásky. To si večer psali písmenka na okna, když nás zavřeli. Takže takhle se seznámili. Tam jedna vždycky dostávala od toho jednoho. Vždycky ze zahrady ukradl nějakou mrkev, tak jí to vždycky házel. Nebo kedluben. A hodil jí to. Tak i mně dala někdy mrkev, že jsem byla v jiném stavu, abych měla zeleninu.“

  • „Patnáctého března 1939 sem vnikli Němci, byl protektorát, já jsem byla bez místa a tenkrát mě pozval, měli jsme tady nějakého inspektora Teirleho, a mám takový pocit, že to byl asi Sudeťák, že bych mohla učit němčinu. Já jsem maturovala z němčiny a dobře jsem uměla. Tak já jsem odmítla, já jsem řekla, že české děti učit německy nebudu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 05.08.2010

    (audio)
    délka: 01:48:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pořád vidíte, že máte kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi. To je jediné štěstí

Jana Honsová
Jana Honsová
zdroj: archiv Jany Honsové

Jana Honsová, roz. Švecová, se narodila 22. 7. 1918 ve Volyni v jižních Čechách. Tatínek - legionář z první světové války - se přihlásil ke službě u železničních drah na Slovensku, a tak celá rodina putovala na východní část nově utvořeného státu. Jana Švecová navštěvovala první rok obecné školy ve Vyšné Radvani a zde také jako maličké dítě prožila boje s Maďarskou republikou rad. Poté rodina odešla do Českých Budějovic, malá Jana nastoupila na obecnou školu a později přešla na učitelský ústav. Ještě před válkou začala vyučovat, ale jelikož odmítla učit české děti učit němčinu, byla s manželem nuceně nasazena v továrně Leichtbau. Dne 8. 3. 1944 byla i s manželem a dalšími pracovníky zatčena a odvezena do vězení v Českých Budějovicích. To již byla tři měsíce těhotná. V květnu 1944 byla odvezena na Pankrác a dne 27. 8. 1944 porodila v pankrácké věznici. Na Pankráci pracovala jako gonkařka a v této funkci pokračovala i po porodu a po přemístění do Řep. V únoru 1945 byla převezena zpět do Prahy a vyslechla si u soudu rozsudek - za poslouchání zahraničního rozhlasu a za nepřátelství k Říši (odmítnutí učit české děti německy) byla odsouzena na jeden rok. Do vězení ji dostal bývalý student ze 17. 11. 1939 Jaroslav P., který byl vězněn v KT Sachsenhausen a zřejmě po nátlaku podlehl a rozhodl se spolupracovat s gestapem jako konfident. Jelikož Jana Honsová strávila ve vězení již celý rok, byla po soudu 10./11. 2. 1945 propuštěna. Hůře dopadl její manžel a tchán, kteří byli také vězněni. Dostali tři roky káznice a měli odjet do Aichachu, ovšem pro spojenecké bombardování Německa byli odvezeni do Terezína. Manžel i tchán se dočkali konce války, ovšem tchán dostal tyfus, léčil se a zanedlouho po propuštění zemřel. Jana Honsová po válce pracovala jako učitelka v Sedlci a v matiční škole v Českých Budějovicích. V roce 2010 žila Jana Honsová v Českých Budějovicích.